V této nejnovější kapitole série Ex Libris se podíváme na knihy, které pomohly vzdělat a formovat „patrona knihoven“.
Ve 13 letech, krátce po svém příjezdu do Ameriky, začal skotský přistěhovalec Andrew Carnegie (1835–1919) pracovat dvanáctihodinové směny jako chlapec obsluhující cívky v pensylvánské přádelně bavlny za 1,20 dolaru týdně. Díky své píli, bystré mysli a schopnosti rozpoznat příležitost si brzy polepšil a stal se poslíčkem. Jeho schopnosti a ambice z něj brzy udělaly telegrafistu a následně vedoucího provozu u Pennsylvania Railroad. Ve třiceti letech byl Carnegie bohatý investor v odvětví železářství a dalších průmyslových odvětvích a rychle se stával klíčovou postavou ve výrobě oceli. Když v roce 1901 prodal společnost Carnegie Steel J.P. Morganovi, odešel z byznysu jako nejbohatší muž světa.
V době, kdy Carnegie pracoval jako dospívající poslíček, umožňoval místní podnikatel plukovník James Anderson každou sobotu dělnickým chlapcům přístup ke své soukromé knihovně a půjčování knih. Carnegie později o tomto velkorysém gestu napsal, že mu „otevřelo okna ve zdech mého žaláře, kterými dovnitř proudilo světlo poznání“. Ve své Autobiografii vzdal Andersonovi hold slovy: „Jemu vděčím za svou lásku k literatuře, kterou bych nevyměnil za všechny miliony, které kdy člověk nashromáždil. Život by byl bez ní zcela nesnesitelný.“
Různorodé literární zájmy
Z Andersonovy knihovny Carnegie s obzvláštní pečlivostí studoval George Bancrofta a jeho Dějiny Spojených států (History of the United States), a rovněž si oblíbil eseje Charlese Lamba a Thomase Babingtona Macaulaye. O něco později si díky návštěvám divadla vypěstoval náklonnost k Shakespearovi.
Čtení ho provázelo po celý život a jeho literární vkus pokrýval široké spektrum děl. Některé z jeho oblíbených knih patřily mezi klasická díla, například Úpadek a pád římské říše od Edwarda Gibbona, Bohatství národů od Adama Smithe a díla starořeckých filozofů. Carnegie si však rád četl i cestopisné knihy a díla svých přátel a současníků, mezi něž patřili Mark Twain, Herbert Spencer, Bret Harte a Matthew Arnold.
Co se beletrie týče, Carnegie si nejvíce cenil historických románů sira Waltera Scotta, básníka a vypravěče pocházejícího z jeho rodného Skotska. Jeho strýc George Lauder, který mu v dětství vyprávěl příběhy o skotských hrdinech, ho poprvé seznámil se Scottovými dobrodružnými bestsellery, které zůstaly Carnegieho oblíbenými po celý život.
Nicméně existoval ještě jeden skotský spisovatel, který mu byl ještě bližší.
Básník rolník
Carnegieho láska k Robertu Burnsovi (1759–1796), který psal o obyčejných lidech a prostých věcech, byla hluboká a trvalá po celý jeho život. Mnohé Burnsovy básně si Carnegie dokonce zapamatoval nazpaměť a kdysi ho nazval „prorockým básníkem své doby“. Z Burnsovy básně Poetický nápis na oltář nezávislosti si Carnegie vzal verš „Jen vlastního pohrdání se bojíš“, který přijal jako životní motto.
Carnegie však neprojevoval svou úctu k Burnsovi jen slovy. Nechal zhotovit nejméně tři busty básníka, jednu z nich pro svou osobní knihovnu. Spřátelil se s několika Burnsovými potomky a po deset let působil jako čestný předseda spolku Robert Burns Federation. V Skibo, původně skotském hradu, který se postupně proměnil v rezidenci a který Carnegie koupil v roce 1898, dnes sídle Carnegie Clubu, visí portrét Burnse hned u vstupu do knihovny. Na polici uvnitř knihovny stojí Carnegieho třísvazkové vydání Básnických děl Roberta Burnse (The Poetical Works of Robert Burns).
V roce 1912, při odhalení sochy Roberta Burnse ve skotském Montrose, Carnegie vzdal básníkovi tuto poctu: „Sešli jsme se dnes, abychom dosvědčili, že nesmrtelný bard stále žije v naší paměti, že jeho sláva s časem roste – že jeho postavení ve světě, stejně jako v našich srdcích, s lety sílí – a že dluh, který mu dlužíme, je skutečně nesplatitelný. Žádný člověk, který kdy žil, nemá tolik pomníků v tolika zemích, a přesto se dnes setkáváme v Montrose, abychom odhalili další.“
„Nebyla to jeho genialita, jeho vhled, jeho vize, jeho důvtip ani duch mužné nezávislosti, ani všechny tyto vlastnosti dohromady, které si získaly srdce lidí. Byla to jeho spontánní, něžná a všezahrnující soucitnost se všemi formami neštěstí, bolesti či smutku – nejen u lidí, ale u všech živých bytostí. Miloval všechny živé tvory, velké i malé.“
Svému dobrodinci Jamesi Andersonovi Carnegie postavil sochu na počest muže, který otevřel svou knihovnu mladým lidem hladovým po knihách. Mnohem důležitější však bylo, že Carnegie financoval výstavbu více než 2 800 knihoven ve Spojených státech, Kanadě, Karibiku, Velké Británii, Jihoafrické republice, Austrálii, na Novém Zélandu a Fidži – vše s cílem rozšířit možnosti sebevzdělávání mezi obyčejnými lidmi.
Chlapec, který toužil po knihách, oplatil Andersonovu štědrost statisícinásobně.
–ete–
