Kniha, jejíž vrácení bylo opožděné už v roce 1919, měla být vrácena 13. února téhož roku. Tehdy se ještě vraceli vojáci z první světové války a Amerika měla svého 28. prezidenta. Zlato se prodávalo za 20 dolarů za unci. A lidé stále četli knihy.
V roce 2024, po 105 letech, byla opožděná kniha konečně vrácena. Nyní máme internet a chytré telefony. Do úřadu nastoupil 46. prezident. Tento měsíc cena zlata přesáhla 2 300 dolarů za unci. A lidé stále čtou knihy.
Po tak dlouhé době se zaměstnanci veřejné knihovny ve Fort Collins v Coloradu s radostí podělili o zprávu o návratu knihy. Šokující příběh si však schovali pro zvláštní příležitost.
„Někomu se kniha očividně líbila. Byly v ní poznámky a vypadalo to, že ji měl někdo opravdu rád,“ řekla deníku Epoch Times ředitelka komunikace knihovny Poudre Libraries Katie Aumanová.
„Vlastně jsme byli nadšeni, že se k nám kniha vůbec vrátila, protože neočekáváme, že se knihy vrátí po tolika letech,“ řekla. „To, že jsme ji mohli vidět a vědět, že byla dobře využita, bylo opravdu něco mimořádného.“
Název starého opožděného svazku zní Ivanhoe: Román od sira Waltera Scotta, klasický román odehrávající se ve 12. století v Anglii, jehož hrdinou je rytíř sir Wilfred, který získá ruku krásné lady Roweny.
Při dnešním zběžném pohledu se zdá, že vázaný výtisk obdržela veřejná knihovna od vzdáleného příbuzného vypůjčovatele. Po více než sto letech, kdy byla kniha zapůjčena, se již do oběhu nedostane, ale k dispozici jsou i novější výtisky.
Jediné vodítko k tomu, kdo mohl být vypůjčitelem, poskytla knihovna na svých webových stránkách, kde uvedla, že sestra jisté Mary Weissové našla knihu ve věcech jejich otce v Colorado Springs a že existuje podezření, že ji vlastnila prateta nebo strýc, kteří si knihu před desítkami let vypůjčili.
Razítka na dnes již zastaralém lístku s datem splatnosti uvnitř zadní strany obálky ukazují, že kniha byla poměrně nová, pouze třikrát půjčená, než se ztratila. Možná se už nikdy nedozvíme, proč knihu nevrátili včas – nebo až po desítkách let – nebo zda se obávali, že si v knihovně naúčtují poplatky za pozdní vrácení, které si někteří z nás ještě pamatují.
Na štítku uvnitř přední strany obálky byla napsána pravidla a náklady za opožděné vrácení vypůjčeného předmětu: „Za všechny knihy se vybírá pokuta dva centy denně. Pokud bude pro zadrženou knihu poslán posel, bude účtován další poplatek ve výši 25 centů.“
„Když jsme zjistili, že je to více než 38 000 dní po splatnosti, bylo by to asi 760 dolarů,“ prozradila paní Aumanová. „Ty dva centy denně, kdybyste to vztáhli k dnešním, víte, inflačním nákladům, tak se dostanete na částku přes 10 000 dolarů (přibližně 228 000 korun).“
Knihovna provedla přesnější kalkulaci a vyčíslila celkové poplatky z prodlení na 14 000 dolarů (přibližně 318 000 korun).
„Naštěstí už poplatky z prodlení nevybíráme. Jinak by to mohl být velmi vysoký účet,“ uvedla paní Aumanová. „Samozřejmě není možné, aby knihovna někomu účtovala takovou částku, ale je to trochu závratné číslo.“
Přestože kniha byla vrácena v únoru, tedy téměř na den přesně po 105 letech, veřejné oznámení bylo uloženo na dubnový Národní týden knihoven.
„Náš systém veřejných knihoven byl založen v podstatě [na] konci 19. století a poté se stal skutečnou veřejnou knihovnou a čítárnou. A nyní jsme takový větší systém,“ řekla paní Aumanová. „Takže to byla vlastně jen taková zábavná historická připomínka lidem, kam jsme se dostali.“
–ete–
