Komentář
Minulý týden mi zazvonil telefon. Byl to můj bývalý manžel, který mi sdělil, že náš dlouholetý přítel, se kterým jsem chodila ve dvaceti, zemřel na infarkt způsobený užíváním drog. Srdce se mi sevřelo, ale bohužel mě to nijak nepřekvapilo. Takové telefonáty dostávám několikrát do roka. Dvě z mých tří nejlepších kamarádek ze střední školy přišly o mladší bratry. Desítky dětí, se kterými jsem chodila do školy, už nejsou mezi námi. Množství zbytečných úmrtí – ať už způsobených nelegálními drogami nebo legálními farmaceutiky – je ohromující. A je to srdcervoucí.
Co se stalo s naší schopností snášet diskomfort? Co se stalo s naší výdrží, a zvláště ve chvílích, kdy se život stane těžkým?
Jako zaměstnavatelka více než 350 lidí jsem za posledních deset let zaznamenala u mladé generace posun. Zdá se, že mnozí z nich neumějí tolerovat ani mírné nepohodlí. Je v nich hluboká touha uniknout všemu, co jim nedělá dobře – ať už prostřednictvím návykových látek, obrazovek, cukru nebo rozptýlení. A nemohu si pomoci, abych tuto tendenci nespojovala s dětstvím: když děti usazujeme před obrazovku, abychom v klidu dokončili večeři, když jim nabízíme cukr, aby se uklidnily během záchvatu vzteku, když je učíme – aniž bychom to řekli nahlas – že cílem je cítit se pořád dobře.
Vytvořili jsme kulturu, která považuje nepohodlí za patologii. Pokud je něco těžké, automaticky předpokládáme, že to musí být špatné. Ale tak to v životě nefunguje. Lidé byli po většinu své existence v nepohodlí. Bolest, zápas a nejistota jsou součástí lidské zkušenosti. Možná to není nepohodlí, co je problém – ale naše neschopnost mu čelit.
A možná – jen možná – je tato neschopnost spojena s něčím hlubším než s výchovou, médii nebo vzděláním.
Jako regenerativní farmářka se na svět dívám skrze objektiv půdy a mikrobiologie a nemohu si pomoci, abych se nezeptala: Je část naší duchovní a emocionální křehkosti způsobena nedostatkem mikrobiologie v našich tělech?
Každé třetí dítě, které se dnes ve Spojených státech narodí, nikdy neprojde vaginálním kanálem, čímž přijde o zásadní kontakt s matčiným mikrobiomem. Míra kojení stále klesá, takže děti zůstávají bez mikrobiálního základu, který jim příroda vytvořila. Když k tomu přidáme stravu složenou ze sterilních, zpracovaných potravin z půdy ochuzené o živiny, máme recept na generaci, která je fyzicky i emocionálně odpojená od přirozených systémů podporujících odolnost.
Zdravá půda a zdravá střeva mají více než 70 procent stejné DNA. To není náhoda. Jsme předurčeni k tomu, abychom byli součástí tohoto živého systému. A když se od něj oddělíme – prostřednictvím jídla, porodních praktik, životního stylu – trpíme.
Kultury, které stále žijí v úzkém spojení s přírodou – které vaří na ohni, pěstují a sklízejí vlastní potraviny a spí na hliněných podlahách – nezažívají epidemii sebevražd a předávkování, jakou pozorujeme v moderní společnosti. Zažívají strádání? Samozřejmě. Ale jejich touha po životě zůstává nedotčena. Mají v sobě zakořeněnost, která je chrání před existenciálním zoufalstvím, v němž se utápíme my.
A vědecké studie to podporují. Výzkumy ukázaly, že práce rukama v půdě může být při léčbě deprese stejně účinná – nebo dokonce účinnější – než antidepresiva. Mikroby v půdě doslova aktivují produkci serotoninu v mozku. Proč tedy v našich řešeních neupřednostňujeme opětovné spojení s přírodou? Proč se nevede celonárodní debata o tom, jak dostat děti ven, nechat je, aby si ušpinily ruce, a vybudovat v nich skutečnou, fyzickou odolnost?
Ano, měli bychom omezit čas strávený u obrazovky. Ano, měli bychom omezit cukr. Ale co je důležitější, musíme přestat učit naše děti, že nepohodlí je něco, čemu je třeba se za každou cenu vyhnout. Nudit se je v pořádku. Je v pořádku, když je vám horko, jste unavení nebo máte problémy. To, že se při něčem cítíme špatně, ještě neznamená, že je to špatné. Většina hodnotných věcí – mateřství, podnikání, manželství, společenství, růst – bude v určitém okamžiku těžká. To není chyba. To je cesta.
Vychováváme generaci mistrů úniku, nebo vychováváme lidi, kteří jsou schopni zůstat přítomní v těžkostech, poučit se z nich a růst?
Naše společnost se obrací k drogám, jídlu, pornu, sociálním médiím a nekonečným formám rozptýlení, aby unikla prosté lidské realitě. Ale co kdybychom naše děti učili – a sami sobě připomínali – že emoce nejsou nouzové situace? Že bolest je učitel? Že nemusíme být pingpongovými míčky svých myšlenek a pocitů a věřit každému z nich jako pravdě?
Můžeme se naučit sedět v nepohodlí a naslouchat. Někdy je nepohodlí jen požadavek života, abychom se změnili, rostli, rozvíjeli se nebo zdokonalovali své dovednosti. A někdy je to prostě součást života.
Věřím, že naše odpojení od přírody, od těžké práce a od sebe navzájem je základem epidemie duševního zdraví a předávkování drogami. Já osobně už mám dost telefonátů, které mi oznamují, že někdo jiný zemřel kvůli eskapismu.
Jak tedy tento cyklus zastavit?
Začněme tím, že nepohodlí přijmeme – ne že před ním budeme utíkat. Namísto vyhýbání se přítomnosti ji budeme modelovat. Budeme vychovávat děti, které umí tvrdě pracovat, čekat, nudit se, ušpinit se a zůstat u toho, co je skutečné. Znovu se spojíme s přírodou, s jídlem vypěstovaným ve zdravé půdě, s lidmi, kterým důvěřujeme, s rituály, které nám připomínají, kdo jsme.
Přestaneme outsourcovat naši odolnost a znovu získáme nástroje, které nás činí lidmi.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
