V Terezíně brnkala na kytaru a zpívala dětem místo léků. Její písně dodnes připomínají, že i v pekle může znít naděje.
„Je to nakonec úžasné, jak moc moje trocha muzicírování pomáhá. … Když přijdu a sednu si s kytarou, můj stůl je hned obklopen a zpívá se.“ Tato slova napsala Ilse Weberová v dubnu 1941 v dopise svému synovi Hanušovi z Terezína, nacistického ghetta v tehdejším Československu. Tábor i jeho vězni byli nacisty často využíváni pro propagandistické účely, aby zdiskreditovali hlasy upozorňující na otřesné podmínky v koncentračních táborech a ghettech.
V počátcích druhé světové války Ilse dobrovolně působila v dětské ošetřovně terezínského ghetta, kde využívala svou lásku ke slovu a hudbě k péči o děti, jejichž rodiny byly po nástupu Hitlera k moci a vzniku nacistického Německa deportovány do ghetta.
Ilseina vlastní cesta ji nakonec dovedla do jednoho z nejznámějších koncentračních táborů nacistického Německa. Její oddanost tvorbě a schopnost přinášet útěchu a povzbuzení těm kolem ní však zůstaly stálou silou.
Ačkoli od holokaustu uplynulo už 80 let, hudba židovských umělců, kteří byli vězněni v koncentračních táborech, zůstává léčivým světlem vycházejícím z jednoho z nejtemnějších období dějin. Ilseiny básně a písně jsou nedílnou součástí této důležité a osvěcující historie.
Láska k psaní a lidovým příběhům
Ilse Herlingerová (1903–1944) se narodila v Ostravě, tehdy v Československu, rodičům Therese a Moritzovi. Její matka byla nadaná zpěvačka, která se naplno věnovala výchově dětí.
Už v raném věku projevila Ilse talent pro poezii, hru na loutnu a vyprávění příběhů. Její matka se stala inspirací pro mnoho jejích tvůrčích děl a byla jí průvodkyní při rozvíjení schopností jako víceinstrumentalistka. Kromě loutny si Ilse ráda zahrála i na kytaru a mandolínu.
Když bylo Ilse deset let, zemřel jí otec. K umělecké tvorbě se uchýlila jako k prostředku vyrovnání se se ztrátou. Lidová slovesnost a pohádky se pro ni staly hlubokým zdrojem inspirace. V dospívání byly její původní příběhy a básně tištěny v různých časopisech, včetně německého dívčího listu Das Kränzchen (Věneček). Jako mladá žena židovského původu, ovládající plynně češtinu i němčinu, se pohybovala v pestré společnosti napříč kulturami.
Ve 25 letech vydala svou první knihu – sbírku původních lidových pohádek.
Podle Židovského muzea v Berlíně byla sbírka Židovské pohádky pro děti (Jewish Tales for Children) po vydání v roce 1928 vřele přijata řadou periodik. Kritici ocenili autorčina „dlouhodobě působící výchovná díla“, která vyzdvihují „ducha židovské laskavosti“ a „krásu rodinného života“.
Muzeum dále vyzdvihlo duchovní rozměr knihy, která zároveň zůstává věrná tradičním rodinným hodnotám a univerzálním poselstvím. Poznamenalo:
„Na rozdíl od Dětských a domácích pohádek, které shromáždili bratři Jacob a Wilhelm Grimmové, se v příbězích Ilse Herlingerové nevyskytují čarodějnice ani duchové. Místo nich se občas objevuje prorok Eliáš – zosobnění Boží blízkosti k jeho lidu.“
Německá okupace Československa
Dva roky po vydání své první knihy se Ilse provdala za Wilhelma, přezdívaného „Willi“, Webera. Měli dva syny – staršího Hanuse a mladšího Tomáše, přezdívaného „Tommy“.
Na podzim roku 1938 obsadila oblast, kde Weberovi žili, německá armáda. Pro židovské rodiny začalo být stále obtížnější najít zaměstnání, což mnohé dostalo do finanční tísně. Ilse a její manžel zvažovali útěk do Palestiny.
Místo toho se rozhodli přestěhovat do Prahy – části Československa, kterou zatím Německo neokupovalo. Méně než o rok později však čekalo rodinu další vystěhování: v březnu 1939 padl zbytek Československa pod německou okupaci.
V únoru 1942 byli Ilse, Wilhelm a malý Tommy deportováni do Terezína. Ještě před deportací se jim podařilo poslat Hanuše do Velké Británie, kde žil u přítelkyně Ilse a dlouholeté dopisovatelky Lilian von Lowenadlerové. Později se přesunul do Švédska, kde našel útočiště u Liliiny matky Gertrudy.
Po příjezdu do koncentračního tábora se Ilse ihned zapojila do péče o nemocné děti v ošetřovně. Brzy si uvědomila, že hudba je zásadní součástí léčby – v podmínkách, kde byl nedostatek léků, měla píseň moc hojit a tišit.
Hudba jako vzdor
Hudba a umění podléhaly přísné kontrole, ale Ilse se nenechala zastavit. Její básně a písně se staly „formou duchovního odporu“. Organizovala tajná vystoupení, při nichž si děti mohly zpívat ukolébavky a dětské říkanky.
Jako vášnivá pisatelka osobních deníků se Ilse jednou zamýšlela nad pocitem dočasné úlevy, který jí i ostatním přinášela hudba, a napsala: „Hudba rozsvěcuje slova básníka, přináší úlevu z naší tísně – i nejtišší ptačí zpěv nese okamžiky požehnaného míru.“
„Vůle k životu“
Jakmile děti začaly zpívat její písně, když kolem nebyli strážní, a začaly přicházet prosby, aby vedla soukromá vystoupení, její odhodlání jen sílilo. Český důstojník jí propašoval do tábora kytaru. Ilse ji pověsila na nenápadné místo na stěně – a SS strážím zůstala nepochopitelně utajena.
Po válce její manžel uvedl, že ho překvapilo, kolik hudby a poezie v táboře vytvořila. Řekl: „Terezín byl vrcholem Ilseiny spisovatelské dráhy. Svými písněmi a básněmi dávala lidem novou naději na lepší zítřek.“
Při vystoupení v roce 2018 v Jeruzalémě, které vzdávalo poctu hudbě obětí koncentračních táborů, zazpívala zpěvačka Aviva Bar-On jedna z Ilseiných písní, Když jsem ležela. Bar-On byla jedním z dětí, o které se Ilse v Terezíně starala. Na koncertě uvedla, že i díky Ilseině hudebnímu daru byla „hudební stránka života v táboře velmi bohatá“.
V terezínském koncentračním táboře působila řada hudebníků, jejichž dílo je připomínáno dodnes – například rakouský skladatel Viktor Ullmann nebo herec Kurt Gerron.
Podle knihy Třetí říše ve válce od Richarda Evanse patří Ilseiny skladby k nejkrásnějším a zároveň nejdojemnějším dílům, která v Terezíně vznikla. Publicista CK MacLeod citoval úryvek z knihy:
„Některé z nejdojemnějších skladeb pocházejí od Ilse Weberové, která psala hudbu i texty a zpívala je, doprovázejíc se na kytaru, když v noci obcházela dětské oddělení táborové nemocnice a plnila své povinnosti ošetřovatelky.“
Hanuš později uvedl, že přeživší vězni mu řekli, že hudba a poezie jeho matky jim pomohly „uchovat si vůli k životu“.
Z rizika k obrodě
V roce 1944, dva roky po příjezdu rodiny Weberových do Terezína, byl Wilhelm deportován do jiného koncentračního tábora – Osvětimi v Polsku. Když Ilse uslyšela, že všechny děti z ošetřovny mají být převezeny tamtéž, rozhodla se je následovat. Její malý syn Tommy šel s ní. Nejenže odmítla opustit děti, o které se tak dlouho starala, ale doufala také, že se znovu setká s manželem – a že si rodinu udrží alespoň částečně pohromadě.
Po příjezdu do Osvětimi byly děti, o které Ilse pečovala, okamžitě poslány do plynové komory. Ilse je dobrovolně následovala – s malým Tommym po boku.
Terezie Herlingerová, matka Ilse Weberové, sdílela tragický osud své dcery a vnuka – v roce 1942, po příjezdu do vyhlazovacího tábora Treblinka v Polsku.
Wilhelm byl jediný z nejbližší rodiny, kdo přežil Osvětim.
Ačkoli Ilse nepřežila nacistický systém koncentračních táborů, její hudba a poezie ano. Během svého pobytu v Terezíně pracoval Wilhelm jako zahradník. Díky této práci měl přístup na místa, kam se běžní vězni nedostali – a podstoupil obrovské riziko, když ukryl velkou část manželčiny tvorby do země pod kůlnou. Po válce se na toto místo v roce 1945 vrátil a její básně a písně vykopal.
Tento závěrečný akt lásky a oddanosti odstartoval novou éru jejího díla.
Uklidňující ukolébavka
Na podzim 1945, po několika letech odloučení, se Hanuš a jeho otec znovu setkali v Praze. Oba sehráli klíčovou roli při obnově a šíření Ilseiných děl.
Za její nejslavnější skladbu je dnes považována Wiegala – něžná ukolébavka jako stvořená pro uspávání dětí. Název pochází ze zvukomalebného slova připomínajícího německé „wiegen“ (kolébat) a podobá se českému „hajej“ či „lu-laj“. Podle britské BBC ji Ilse zpívala dětem – i vlastnímu synovi Tommymu – když je dobrovolně doprovodila na jejich poslední cestě do plynové komory.
Text ukolébavky čerpá z přírody – líčí vítr hrající na lyru a měsíc svítící jako lucerna.
Jedno z nejdojemnějších zpracování písně Wiegala pochází od uznávané francouzské houslistky Esther Abramiové, jejíž instrumentální verze má na sociálních sítích statisíce zhlédnutí. Její podání této ukolébavky je také titulní skladbou a prvním singlem z nového alba, jehož vydání bylo naplánováno na 25. dubna 2025.
V roce 2017 vyšel reprezentativní svazek Ilseiny tvorby pod názvem Dancing on a Powder Keg (Tanec na sudu s prachem). Obsahuje dopisy, písně a básně z období nástupu Třetí říše i pobytu v koncentračním táboře v Terezíně. Kniha získala podporu Yad Vashem, mezinárodního centra památky na oběti holokaustu v Jeruzalémě.
„Symbol svobody“
V publikovaném průvodci Kennesaw State University se uvádí: „Tvorba hudby byla aktem kulturního a duchovního odporu. Podle Yad Vashem ‚svobodu zpívat a skládat hudbu nebylo možné zcela potlačit ani kontrolovat. Hudba se tak stala symbolem svobody.‘“
Průvodce také připomíná slavný výrok přeživšího holokaustu Romana Kenta: „Odpor nemusí znamenat zbraň a kulku.“
Dále uvádí: „Kulturní a duchovní akty odporu byly stejně důležité – dávaly lidem naději do budoucna.“
Díky odkazu Ilse Weberové a jejímu trvalému uměleckému dílu si připomínáme, jakou naději, sílu a odolnost může poezie a hudba přinášet. Její tvorba i příběh jejího života nám i dnes poskytují záchytný bod odvahy – i tváří v tvář nepřekonatelným podmínkám.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste u nás rádi viděli? Zašlete své tipy nebo zpětnou vazbu na adresu: namety@epochtimes.cz.
–ete–
