Ústavní soud dnes rozhodl v prospěch muže, u něhož soud nižší instance rozhodl o vzetí do vazby v souvislosti s incidentem, ve kterém baseballovou pálkou zastrašoval ženu, která si natáčela jeho a prodejnu, kde pracoval.
Incident se měl odehrát poté, co žena vstoupila do obchodu a začala natáčet nejen prostor prodejny, ale i samotného prodavače. U výslechu uvedla, že si chtěla natočit vtipné video. Muž ji nejprve podle tiskové zprávy Ústavního soudu upozornil výkřikem „Sorry, no photo“ (Omlouvám se, ale nefoťte). Když žena nereagovala, hodil po ní plastovou láhev, která ji však minula, stojí v tiskové zprávě Ústavního soudu.
Ani tento pokus ženu neodradil, a tak muž podle zprávy začal ve vietnamštině křičet, aby odešla. Když ani to nepomohlo, vzal do ruky baseballovou pálku, několikrát s ní máchl směrem k ženě a lehce ji udeřil do paže. V tu chvíli žena sice odešla a konflikt skončil, situace však zažehla soudní spor.
Policie proti muži zahájila trestní stíhání kvůli podezření ze zločinu vydírání. Obvodní soud rozhodl o jeho vzetí do vazby, neboť se podle něj objevila obava, že by se muž mohl vyhýbat trestnímu stíhání. Uvedl mimo jiné, že muž nemá v České republice doloženou adresu ani zaměstnání, jeho vztah k prodejně je nejasný, totožnost doložil pochybným dokladem a hrozil mu citelný trest.
Muž se obrátil na městský soud, který však jeho stížnost proti vazbě zamítl. Tvrdil, že do vazby byl vzat neprávem, protože se podle něj ničeho trestného nedopustil – jednalo se prý o nutnou obranu, která vylučuje protiprávnost.
Podle Ústavního soudu je v takových případech klíčové posouzení přiměřenosti zásahu do osobní svobody. Soudy mají při rozhodování o útěkové vazbě zvážit, zda je omezení svobody skutečně nutné – zejména pokud už v dané fázi řízení není pravděpodobné, že by obviněný dostal nepodmíněný trest.
Ústavní soud nakonec stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil. Podle něj došlo k porušení práva na spravedlivý proces a osobní svobodu. Zároveň soud konstatoval, že nižší soudy se dostatečně nezabývaly tím, zda by bylo možné situaci vyřešit mírnějšími prostředky.
„Vzhledem k povaze a závažnosti činu měly soudy zvážit, zda je hrozba vysokého trestu v případě stěžovatele reálná a konkrétní, což neučinily,“ stojí ve zprávě.
