Kladívko padlo. Muž, který se léta na soudech domáhal možnosti dobrovolného usmrcení a dostal se až na Ústavní soud, se svou stížností na Ministerstvo zdravotnictví neuspěl. Nejvyšší soudní instance v zemi konstatovala, že současný právní systém tento krok neumožňuje, a naopak “provedení eutanázie, či napomáhání k sebevraždě trestními zákony kriminalizuje”, stojí v rozsudku.
Petr Bartheldi žádá soudy od roku 2018 o schválení tzv. důstojného odchodu z tohoto světa, a to kvůli zdravotním potížím, které mu dle něj neumožňují vést normální život a kvůli špatným vyhlídkám, které mu lékaři sdělili. “Možnost svobodně se rozhodnout o ukončení života je součástí osobní autonomie a lidské důstojnosti,” interpretuje postoj stěžovatele Ústavní soud. Co situaci předcházelo?
Bolesti, psychické problémy a nedostatek financí
V roce 1996 se stal Petr Bartheldi účastníkem dopravní nehody, kterou nezavinil a zlomila se mu při ní páteř. To mu však podle něj doktoři zamlčeli. „Do roku 2020 nebyla ve zdravotní dokumentaci žádná zmínka o zlomenině páteře! Stav je nevratný!“ sdělil pro Epoch Times.
Dozvěděl se to podle svých slov až po 24 letech, poté, co jej na kole srazilo auto a podstoupil několik vyšetření. “Zjistilo se, že vzhledem k nevratnému postižení páteře lze očekávat i nadále postupně progresi stavu. Páteř se bohužel spravit nedá a teď záleží na čase, kdy skončím na invalidním vozíku,” řekl v podcastu Smrtelník.
Kvůli zamlčení zranění údajně neměl nárok na finanční kompenzaci. „Do roku 2011 jsem si sám platil za léčení pohybového aparátu cca 42 000 Kč ročně (nákup léků, lázně atd.), za půjčování automobilu cca 36 000 Kč. A tak jsem si nepřímo léčil i zlomenou páteř,“ sečetl pro Epoch Times.
Dále sdělil, že bez pomoci přátel by nezvládl vyžít a že s bydlením mu pomohla Zoo Dvůr Králové nad Labem.
K tomu všemu proti němu mělo být zahájeno trestní řízení, které označil jako křivé. „Jako odškodnění jsem dostal pouze exekuce! Moc dobře věděli o mém zdravotním stavu, takže křivé trestní stíhání 2T159/2011 bylo plánovanou justiční vraždou!“ napsal v e-mailové komunikaci pro Epoch Times.
Prognóza invalidního vozíku nebo dokonce až úplného ochrnutí je důvodem pro domáhání se možnosti budoucího podstoupení eutanázie: „Pokud se tady tvrdí, že jsme demokratický stát, tak by lidé měli mít možnost svobodně se rozhodnout, jestli chtějí dobrovolně ukončit svůj život, anebo se dál trápit a trápit,“ uvedl v podcastu Smrtelník.
Cesta právním procesem začala roku 2018, kdy Bartheldi u okresního soudu v Pardubicích podal žalobu proti Ministerstvu zdravotnictví. V žalobě se domáhal souhlasu se zásahem do své integrity tím, že mu bude dovoleno dobrovolné usmrcení.
Okresní soud návrh ale zamítl, stejně jako později i soud odvolací. Až poté Nejvyšší soud rozhodl o zrušení rozsudku a navrácení řízení zpět na začátek. A to kvůli nejednoznačnosti výroku „zásah do osobní integrity“, který musel Bartheldi přesněji definovat a vymezit, aby se předešlo jakékoliv záměně významu.
Invalidní důchodce se tak ocitl zpět u okresního soudu, tentokrát s upravenou žádostí, kdy zásah do integrity vysvětlil jako „podání smrtícího prostředku lékaře na základě výslovné a dobrovolné žádosti žalobce, jehož účelem bude ukončení života“. Instance žádost ovšem opět zamítla, tentokrát z důvodu neexistujícího zákonného rámce.
Krajský soud verdikt potvrdil, stejně tak i soud Nejvyšší. V českém prostředí zbývala poslední šance v podobě Ústavního soudu, na který se Bartheldi v roce 2024 obrátil. Ve své ústavní stížnosti výslovně tvrdil, že zákaz eutanázie odporuje Listině základních práv a svobod, protože „právo svobodně se rozhodnout o ukončení života je součástí osobní autonomie a lidské důstojnosti“, s odvoláním se na články 1 a 10 odst. 1 Listiny.
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
– Listina základních práv a svobod, čl. 1
Ústavní soud mu ovšem také nevyhověl a dal za pravdu předchozím verdiktům: „Napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavní soud jeho stížnost zamítl.“
Soud také konstatoval, že „stěžovatel netrpí vyhlídkou extrémně trýznivého umírání, které by mělo být důsledkem jeho současných zdravotních obtíží a které je zpravidla spojeno se zdravotní situací osob žádajících eutanázii“, a dodal: “Jeho lidská důstojnost ve smyslu požadavku důstojného umírání není v důsledku jeho současného zdravotního stavu dotčena.“
„Není v situaci, v níž by již neměl volbu mezi tím, zda zemřít či žít, a mohl by svou osobní autonomii uplatnit pouze skrze rozhodnutí, jaký způsob odchodu ze života považuje za důstojný,“ stojí dále v rozsudku.
Na závěr ale soud nadnesl, že otázkou eutanázie by se měli zabývat zákonodárci. „Je to primárně jeho (zákonodárce – pozn. red.) úlohou zvažovat, zda k optimálnímu naplnění těchto práv lze zvolit cestu legalizace asistovaného sebeusmrcení či eutanázie, případně za jakých podmínek a pro jaký okruh osob,“ stojí v rozsudku.
Podle Bartheldiho by všichni měli mít možnost se „dopředu svobodně a s čistou hlavou rozhodnout, jaký konec si zvolí“. Pro Epoch Times dodal, že jeho boj tady ještě nekončí. „Ještě mě čeká mezinárodní soud,“ uvedl.
V České republice se uzákoněním dobrovolného usmrcení zabývá například senátorka Věra Procházková (ANO), která se tématu věnuje už delší dobu. V Senátu ho budu načítat až po volbách, řekla na konferenci 1. dubna.
