Laskavost začíná empatií a aktivuje mozkové okruhy, které odrážejí pocity druhých a podporují soucit.
Toto je sedmnáctá část série „Medicína ctnosti“.
Zvídavost zlepšuje paměť, učení i vztahy. Aktivuje mozkové oblasti spojené s odměnou a může chránit mozek před stárnutím.
V roce 1989 se Kent Nerburn rozhodl, že začne pracovat jako taxikář. „S čím jsem ale nepočítal, když jsem tu práci přijal, bylo to, že je to vlastně také služba. Protože jsem jezdil noční směnu, stal se z mého taxíku pojízdný zpovědní prostor,“ napsal později Nerburn, dnes oceňovaný spisovatel z Minnesoty, v příběhu ze své knihy Učiň ze mě nástroj svého pokoje.
„Setkával jsem se s lidmi, jejichž životy mě ohromovaly, povznášely, rozesmívaly i dojímaly. A žádný z těch životů se mě nedotkl víc než život ženy, kterou jsem vyzvedl pozdě jedné teplé srpnové noci.“
Dorazil na uvedenou adresu. „Ale nikdo nevyšel ven. A já si říkal: ‚No, musím se rozhodnout, jestli půjdu zaklepat na dveře. Nebo tu prostě počkám?‘ Hodně řidičů by prostě odjelo,“ říká Nerburn pro Epoch Times.
Rozhodl se zaklepat. Ke dveřím přišla žena. Vypadala na osmdesát let.
Žena se zeptala: „Pomohl byste mi prosím odnést kufr k autu?“
„Samozřejmě,“ odpověděl. Tehdy mu žena řekla: „Jedu do hospice. Doktor mi pověděl, že tam musím.“
Nastoupila do taxíku, sedla si dozadu a požádala: „Můžeme se projet městem? Bude to naposledy, kdy ho uvidím. Ráda bych projela kolem míst, která byla v mém životě důležitá.“
„Vzala mě k tanečnímu sálu v části města a řekla, že se tam poprvé setkala se svým manželem. Projela kolem domů, kde žila. Vzala mě k hotelu, kde dělala obsluhu výtahu,“ líčí.
„Projížděli jsme městem celou noc, bylo už pozdě a blížilo se ráno a ona pak řekla: ‚Dobře, už jsem unavená. Pojďme.‘“
Nerburn ji odvezl do hospice. Když vystupovala, zeptala se: „Kolik vám dlužím?“
„Nic mi nedlužíte,“ odvětil Nerburn.
„Ale vy se musíte nějak živit,“ poznamenala.
„Budou další jízdy, nebojte,“ reagoval.
Pomohl jí vyndat kufr z auta a personál hospice už ji čekal s invalidním vozíkem. Pak přišla k němu, pevně ho objala a zmínila: „Děkuji, že jste to udělal.“
„Byl to jeden z těch okamžiků, kdy člověk začne přemýšlet,“ sdílí Nerburn. „Možná právě proto jsem byl v tu chvíli na světě – abych té ženě pomohl.“
Na první pohled přináší laskavost prospěch tomu, kdo ji dostává. Tím, že dáváte, však získáváte i vy – a to smysluplně a měřitelně. Účinky laskavosti jsou viditelné v datech vědy – dokonce i ve vaší DNA.
Laskavost mění náš vnitřní svět
Laskavost je součástí lidské přirozenosti. Vědci zjistili, že děti staré pouhých osmnáct měsíců dokážou jasně projevovat snahu pomáhat ostatním.
Skutky laskavosti obvykle začínají empatií. Když cítíme soucit s utrpením druhých, máme tendenci je od něj osvobodit, což nás motivuje k laskavým činům.
V těchto chvílích se v mozku aktivuje „empatický okruh“.
Na základě desítek let výzkumu neurověd víme, že když se aktivují zrcadlové neurony, reagujeme způsobem, který odráží ty, které pozorujeme. Mozek tak do určité míry sdílí zkušenost druhých s tou naší.
Laskavost navíc přesahuje touhu zbavit lidi utrpení. Zahrnuje úmysl zlepšit jejich pohodu, aniž bychom očekávali cokoliv na oplátku.
A přesto, když dáváte, nevyhnutelně také něco získáváte. To vytváří krásu ve vašem vlastním vnitřním světě.
V australské studii z roku 2023 se 671 účastníků pustilo do dvoutýdenního experimentu „dobrého života“. Náhodně byli rozděleni do čtyř skupin: jedna měla být laskavá sama k sobě, druhá společenská a otevřená, třetí se měla věnovat aktivitám jako umění nebo hudba a čtvrtá vykonávat laskavé skutky pro druhé. Každý den se výzkumníci ptali, jak se při těchto aktivitách cítí.
Pokud šlo o „eudaimonii“ – hluboký pocit smyslu a naplnění – pomoc druhým výrazně převýšila všechny ostatní činnosti. Péče o sebe, společenské aktivity a kultura sice přinášely pozitivní pocity, ale nedokázaly se vyrovnat teplému „dozvuku“, který lidé prožívali díky laskavým činům.
Přirozeně, laskavost podporuje štěstí. Ve studii z roku 2019 zveřejněné v časopise The Journal of Social Psychology vědci zjistili, že lidé, kteří každý den po dobu sedmi dnů vykonávali laskavé skutky, zaznamenali výrazný nárůst pocitu štěstí. Zajímavé je, že nezáleželo na tom, zda byli laskaví ke své rodině, nebo k cizím lidem – čím více laskavostí konali nebo sledovali, tím šťastnější byli.
Laskavost navíc ovlivňuje víc než jen emoce – působí na DNA a ovlivňuje fungování imunitního systému.
Dobré skutky mění DNA
Skupina vědců z Kalifornské univerzity se rozhodla zjistit, zda laskavost k druhým mění lidské tělo na genetické úrovni.
Aby svůj předpoklad empiricky ověřili, rozdělili dospělé účastníky náhodně do tří skupin na čtyři týdny: jedna vykonávala laskavé skutky pro konkrétní lidi, druhá pro sebe a třetí prováděla neutrální činnost jako kontrolní skupina.
Na začátku a konci studie účastníci odevzdali vzorky krve. Vědci sledovali změny v souboru genů spojených se zánětem a stresem. Jde o geny, které při nadměrné aktivitě souvisejí s vyšším rizikem onemocnění, například srdečních potíží.
Výsledky byly fascinující. Skupina, která vykonávala laskavé skutky pro druhé, vykázala nejvýraznější pozitivní změny v genové aktivitě imunitních buněk. Krevní testy ukázaly sníženou expresi genů spojených se zánětem a stresem.
Tento závěr potvrdila i jejich dřívější studie z roku 2017, v níž uvedli: „Nebyly zapotřebí žádné nákladné, instruktorem vedené ani časově náročné aktivity. Stačilo začlenit malé laskavé skutky vůči druhým do každodenní rutiny, aby se změnila genová regulace leukocytů.“
Vlnový efekt laskavosti
„Většina lidského chování, emocí a vlastností je alespoň do určité míry sociálně nakažlivá,“ vysvětluje pro Epoch Times neuroložka a výzkumnice empatie Abigail Marshová z Georgetown University.
Pozorování laskavých činů u druhých aktivuje v mozku pozorovatele podobné okruhy, které odrážejí laskavost, a připravuje ho být laskavější – často bez vědomého úsilí.
Známé podobenství vypráví o bouři, která vyvrhla na pláž tisíce umírajících mořských hvězdic. Muž sledoval, jak se shromažďují davy lidí, ale nikdo nic nedělal. Pak začalo dítě sbírat hvězdice jednu po druhé a házet je zpět do moře. „Chlapče,“ řekl muž, „uvědomuješ si, že jsou tu kilometry a kilometry pláže a stovky hvězdic? Nemůžeš nic změnit!“ Dítě se usmálo, zvedlo další hvězdici, hodilo ji do oceánu a odpovědělo: „Pro tuhle jsem změnil všechno!“ Muže to dojalo. Přidal se. A pak se postupně přidávali další, až celé shromáždění.
Data naznačují, že jediný čin laskavosti se může šířit mnohem dál, než si myslíme.
Výzkum Adama Granta, profesora na The Wharton School Pensylvánské univerzity, potvrzuje nakažlivost laskavosti prostřednictvím toho, co nazývá „předsunutá reciprocita“. V kontrolovaných experimentech měli účastníci, kteří viděli někoho pomoci druhému, o dvacet šest procent vyšší pravděpodobnost, že později pomohou náhodnému cizinci.
Sociální vědci James Fowler a Nicholas Christakis provedli průlomovou studii, která ukázala, že velkorysé chování se šíří sociálními sítěmi až do tří stupňů odloučení. Jejich práce zveřejněná v prestižním časopise Proceedings of the National Academy of Sciences zjistila, že když jeden člověk jedná velkoryse, inspiruje tím ostatní k velkorysosti vůči široké škále lidí, čímž vytváří řetězec laskavých činů.
Když jeden člověk jedná nezištně, inspirováni jsou nejen jeho přátelé, ale i přátelé jeho přátel k tomu, aby byli rovněž štědří. Vlnový efekt pokračuje až do třetí vrstvy a šíří se jako vlna v lidských sítích.
Jak daleko může laskavost reálně dosáhnout?
V 60. letech provedl americký psycholog Stanley Milgram experiment, který ukázal, že se lidé mohou dostat k libovolnému cizinci v průměru přes 5,2 osob mezi sebou. Říká se tomu „problém malého světa“ – jsme mnohem propojenější, než si uvědomujeme. S technologiemi se svět stal ještě menší – podle výzkumu společnosti Meta klesl průměr na 3,57 osob mezi sebou.
Dokonce i nyní, příběh Nerburnovy pomoci starší ženě před 40 lety stále vytváří vlny. Nerburn sdělil, že poté, co se jeho příběh objevil na internetu, dostal nespočet e-mailů, zejména od mladých lidí, které hluboce inspiroval. Mnohé motivoval k větší laskavosti v každodenním životě, protože uvěřili, že jednoduchý čin laskavosti může přinést významnou změnu.
Rozvíjení laskavosti
Ve studii zveřejněné v časopise Psychological Science vědci přijali dobrovolníky a náhodně je rozdělili buď do osmítýdenního kurzu všímavosti (mindfulness), nebo do kontrolní skupiny.
Na konci experimentu účastníci věřili, že přicházejí na nesouvisející úkol v čekárně. Tam prošla kolem herečka o berlích. „Osoba v nouzi [herečka], která viditelně trpěla při chůzi, se zastavila, jakmile došla k židlím. Podívala se na telefon, slyšitelně si povzdechla bolestí a opřela se o zeď,“ napsali autoři.
To, co následovalo, bylo výmluvné. Padesát procent skupiny, která absolvovala meditaci, okamžitě uvolnilo židli, zatímco ze skupiny bez meditace to udělalo pouze patnáct procent.
Autoři konstatovali, že „meditace vedla k tak výraznému efektu – zvýšila pravděpodobnost pomoci zmírnit bolest druhé osoby více než pětinásobně“.
Následné experimenty potvrdily, že i kratší tří týdenní meditační trénink významně podporuje empatii.
Dalším způsobem rozvíjení laskavosti je cítit, že jste součástí něčeho většího než jste vy sami. Jedním z přístupů je jít ven a zažít úžas. Ve studii z roku 2015 zveřejněné v časopise Journal of Personality and Social Psychology stála část účastníků čelem k vysokým eukalyptovým stromům a po jednu minutu k nim vzhlížela, zatímco ostatní stáli zády a dívali se na moderní vědeckou budovu. Účastníci hledící na stromy měli později větší tendenci pomoci druhému a uváděli nižší míru důležitosti vlastní osoby.
Nerburn dodává, že od nezapomenutelné jízdy ve svém životě našel způsoby, jak do něj vnášet záměrnou laskavost.
„Jednoduchým modelem je zeptat se: ‚Bude mít dobrý skutek pro druhého větší význam, než jak moc mě to bude stát?‘“ sdílí. „A když je odpověď ano… udělejte správnou věc.“
Záměrná laskavost může začít maličkostmi. Marshová doporučuje jednoduchý vzorec: Když nastane X, udělám Y – s co největší konkrétností. „Když procházím dveřmi, zkontroluji, zda někdo nejde, a podržím mu je. … Když uvidím odpadek na zemi, zvednu ho.“
„Nejprve je to úsilí, a pak se z toho stane návyk,“ popisuje.
Nerburn uzavírá, že okamžiky laskavosti – jako jeho jízda taxíkem – přicházejí nečekaně, ale přicházejí každý den. Když si jich všimnete, „využijte tu chvíli a buďte laskaví“.
„Z dlouhodobého hlediska bude váš život mnohem lepší,“ míní.
Máte vlastní zkušenost se zdravím či uzdravením? Napište nám na namety@epochtimes.cz.
–ete–
