Česká virtuoska Jitka Hosprová založila před čtrnácti lety festival Procházky uměním, na kterém se scházejí špičkoví čeští i zahraniční umělci. V rozhovoru s deníkem Epoch Times prozradila, jak se nakonec stala manažerkou celého projektu a jak se od mistrovského zvládání skladeb pohnula hlouběji, k duchovnímu jádru hudby a prostředí, ve kterém pořádá koncerty.
„Přežije-li kultura, přežije národ!“ praví motto festivalu a v tomto duchu se také umělkyně snaží zpřístupnit klasickou hudbu širší veřejnosti a mládeži atraktivní formou.
S Jitkou Hosprovou jsme již léta přátelé a tak i náš rozhovor vedeme v přátelském duchu a používáme tykání.
Zdá se, že kolem festivalu zvládáš několik rolí najednou a že je to skutečně výzva, která tě skrze kopec těžkostí posouvá dopředu.
Letos už jsem se dokonce nominovala do pozice opravdu výkonného ředitele. Podávám žádosti o granty, naučila jsem se sedět u počítače, rozesílat informace na všechny směry a snažím se získat maximum financí pro ten projekt.
Hraní je jenom nástroj, viola je jenom nástroj… jak bych to řekla… dostala jsem se už trošku dál, za to.
— Jitka Hosprová, violová virtuoska
Musela jsem se z pozice čistě umělce opravdu přetransformovat, abych pro ten projekt mohla pracovat. Snažím se, aby to neomezilo mojí koncertní činnost a zároveň jsem také doma v roli matky, takže když je malý ve školce, tak se tomu věnuju.
Ve finále je pro mě jako umělce zajímavé to, že si zahraju se současnými talenty a v programech, které si sama vytvářím. Vlastně jsem si vybudovala osobní platformu, na které se můžu pohybovat. Lidi, které jsem měla a měli pro festival pracovat, tak to nikdy neudělali. Nikdy jsem nechtěla být takový „jája“ a dělat všechno podle sebe, ale nezbylo mi nic jiného a musela jsem to vzít sama. Takže vlastně jako Ferda Mravenec, práce všeho druhu.
Jsi tedy vytížená na maximum a působí to na mě, že to bereš jako prostředí, ve kterém se můžeš zlepšovat…
No jasně… Vlastně mě to neskutečně posunulo dopředu v obecné rovině, protože hraní… když to řeknu; po 25 letech na scéně už hrát umím (smích). A ano, studuji nový repertoár, stále se dozvídám zajímavé věci, ale vlastně vedení projektu mě mnohem víc naplňuje, protože nestuduju jenom jiné skladby, ale stavím dramaturgii.
Musím se o to zajímat mnohem více do hloubky, naučila jsem se podávání žádostí o granty a v rámci toho se učím stavět ten projekt, a musím ho plánovat i z ekonomické stránky.
Ale jak jsi před časem říkala, posunulo se i celkové zaměření festivalu trochu víc do hloubky.
Moje mise už dneska není jenom ta hráčská, ale i takové to zachovávání pěkných věcí. Vloni jsme rozšířili rozměr festivalu směrem k duchovní podstatě člověka a míst, ve kterých hrajeme, a o čtené slovo.
Vybrali jsme nádherné citáty, poezii, která patří do duchovní sféry, a v tu chvíli, musím říct, že ty koncerty dostaly úplně jiný rozměr. Protože lidé pak odcházeli nejenom povznesení duchem krásné hudby, ale i duchem slova.
Musím říct, že třeba na koncertu, kde četla Barbora Munzarová z Žalmu, skutečně bylo slyšet v kostele padnout špendlík. Její herecký projev, spojený s duchovním slovem, bylo něco fantastického. Takže byly okamžiky, kdy jsem si říkala, ano, tohle má smysl a tohle mě baví. Čili už to není jenom o hudbě.
A jak jsi dospěla k tomu, že máš potřebu přidat do hudby a festivalu něco navíc, něco duchovnějšího?
Mě to právě přišlo jako příhodné, protože skutečně lidi ztrácejí naději. A v okamžiku, kdy máš víru, tak máš naději. Já mám nějaký svůj pohled na duchovno a cestu k tomu jsem si našla sama. Na festivalu skutečně používáme jenom věci, které mají šanci na úspěch. Nepapouškujeme dogmata, ale mluvíme o principech. O principech duchovna, lásky, odpouštění, krásy…
Loňský zahajovací koncert jsem pojmenovala ve jménu lásky a tenhle program budeme letos opakovat v Plzni, protože byl neskutečně úspěšný. V rámci vystoupení četl duchovní texty Jan Čenský a bylo to nesmírně půvabné, musím říct. Říkal to z paměti a na konci k tomu přidal požehnání a ten koncert, vlastně ty lidi, dá se říci, odpálil, a najednou to byla prostě úžasná věc.
Čili chci jít tímto směrem, protože to má smysl a protože to je důležité. My se toho duchovna vlastně na obecné rovině mezi lidmi velmi lehce vzdáváme, a pak se divíme, že jsou naše životy takové prázdné. Čili mám chuť alespoň těm lidem, kteří jsou už nastaveni na tu klasickou hudbu, ještě dát trošku nějaký, řekněme, bonus navíc.
Řekla bys tedy, že hudba pro tebe byla určitá cesta k něčemu duchovnějšímu?
Ano. Já jsem to vždycky říkala. Je to médium. Skrze hudbu je možné se nejenom sám pozvednout, ale také se propojit s lidmi na nějaké vyšší úrovni. Díky hudbě jsou lidé schopni lépe naslouchat. Na festivalu často hovoříme o historii kostelů a staveb, kde vystupujeme, a teď jsme začali mluvit o tom, že k nim patří i to duchovno, o kterém se na obecné rovině už nemluví. Duchovno se vytratilo a svojí roli v tom sehrála i éra komunismu.
V minulosti jsme si běžně říkali při rozloučení „s Pánem Bohem“ nebo „zdař Bůh“, „pomáhej Pán Bůh“. Dnes jsou takové výrazy archaické, ale víra v Boha s lidmi byla stále. Já jsem si k víře našla svoji vlastní cestu. Nejsem součástí žádné církve. Hrajeme ale v mnoha kostelech, které jsou například zasvěceny panně Marii. Tak jsem si vyhledala texty, které se týkají principu Marie a jejího života a bylo to nesmírně zajímavé.
Mně to přišlo jako příhodné, protože skutečně lidi ztrácejí naději. A v okamžiku, kdy máš víru, tak máš naději.
— Jitka Hosprová, violová virtuoska
Když hrajeme v kostele zasvěceném panně Marii, tak přidáme nějaké to mluvené slovo, které upozorní na duchovní pozadí, které podnítilo jeho vystavění. Podobné historické a duchovní kontexty se dnes snažíme představit v dalších kostelech nebo synagogách.
Řada lidí, kteří se mnou na koncertech vystupují, jsou za ten duchovní rozměr rádi, někteří na to nejsou zvyklí. Sice hrajeme na duchovních místech, ale k té duchovní podstatě jsme uzavření. To, co teď dělám, mi připadá krásné a to mě v současné době nabíjí. Ale je třeba říci, že práce na tom je velká, dát to celé dohromady, to je výzva.
Takže vlastně využíváš hudbu jako cestu k nějaké duchovnější sféře, abys diváky přivedla na myšlenku, že nám v současné době něco schází?
Ano. Je to tak. Používám k tomu jak tu violu, tak i ten projekt Procházek uměním. Hudba sama o sobě je duchovní, ale slyšet během večera nějaké čisté duchovní slovo, které nás posune o kousek dál, je další rozměr, který mi v tom festivalu chyběl a teď mám radost, že se nám ho tam daří dávat, že jsou za to diváci rádi, a večer jim potom připadá zase o něco bohatší, protože hudbu, historii a koncerty už jsme tady měli mnohokrát, co nám teď chybí, je duchovno, ta podstata.
Jaké reakce pozoruješ u diváků? Co ti říkají po koncertech?
Ale tohle je vlastně to, proč to dělám. To, proč to dělám, je, protože vím, že těm lidem vlastně dávám, zprostředkovávám určité dary. A to je to, že se díky hudbě jednak uvolní, a vlastně skrze hudbu skutečně v tu chvíli vnímají kvality, které běžný materialistický přístup k životu nepřináší.
Jsme rádi, že máme kde bydlet, máme se čeho najíst, máme ještě zatím na to někam dojet… hudba vlastně člověku otevře úplně jiný prostor. Když hraju sama pro sebe, tak v tom prostoru jsem, ale tím, že udělám koncert, propojím diváky s umělci a s tím světem, který prostě nemá ta materiální omezení.
A myslím si, že duše každého člověka to v tu chvíli pozná, a proto lidi na ty koncerty chodí. Já mám takovou teorii, že čím lepší umělec je, tak samozřejmě tím více toho ducha jeho hudbou prochází. Proto se stále snažím držet kvalitu výborných interpretů, kteří tohle umí. Protože zase ta současná doba nás žene do takových těch výkonů a efektních věcí, kde ale toho ducha už mnoho není. Čili já se snažím tohle opravdu držet.
Děkuji za rozhovor.
