Skladba, která původně vznikla jen pro pobavení hostů na masopustním večírku, spojuje vtip, barevnou texturu a melodickou brilanci.
Camille Saint-Saëns (1835–1921) patřil mezi velké francouzské skladatele 19. století. Napsal pět symfonií a více než tucet oper, byl zázračným dítětem ve hře na klavír – debutoval roku 1846 – a současně obávaným varhanním virtuosem. Během své slavné kariéry sólisty si získal oblibu i úctu kolegů. Richard Wagner obdivoval jeho oslnivou klavírní techniku; Franz Liszt ho považoval za nejlepšího žijícího varhaníka.
Stručně řečeno, Camille Saint-Saëns dokonale zapadal do obrazu romantického skladatele 19. století: významný, talentovaný a důstojný. A přesto nebylo vše takové, jak se zdálo. Tento vážený hudebník měl totiž tajemství. Tím tajemstvím byla nepublikovaná skladba o délce přibližně půl hodiny, kterou za svého života zakázal veřejně uvádět – s výjimkou jedné jediné části.
Kdo zakázal její publicitu? Nikdo jiný než Saint-Saëns sám.
Toto důvěrné dílo zaznělo poprvé v soukromí v březnu 1886. Druhé, částečně soukromé provedení následovalo pro komorní společnost La Trompette. Liszt si přál skladbu slyšet, a tak se účastnil produkce u pěvkyně Pauline Viardotové.
Přijetí bylo nadšené, a to i kvůli neobvyklým okolnostem provedení. Hudebníci často hráli v maskách zvířat, které měli i na hlavách. Přestože skladba získala příznivé ohlasy, její interpretace zůstávala vždy soukromá – skutečná povaha hudby byla před světem skryta.
Karneval zvířat a Labuť
Tím záhadným dílem byl Saint-Saënsův Karneval zvířat. Navzdory neobvyklým vystoupením při premiéře není na hudbě nic temného. Naopak: jde o rozverné a hravé dílo, které dokonale vystihuje Saint-Saënsovy přednosti – vtip, bohatou hudební texturu i melodickou vytříbenost.
Proč Saint-Saëns zakázal zveřejnění Karnevalu zvířat? Obával se, že by lehkovážná povaha skladby poškodila jeho pověst „vážného“ skladatele.
Původ celé kompozice byl rozmar. Když pobýval v malé rakouské vesnici, rozhodl se pobavit sebe i hosty na chystané masopustní slavnosti žertovnou hudební fantazií se zvířecí tématikou. V jednotlivých částech slyšíme divoké osly, klovající slepice a dokonce dvojici „pianistů“ – nejprimitivnější zvíře ze všech!
A přestože dílo oplývá barvami i krásou, Saint-Saëns se bál, že jeho hravost naruší obraz komponisty seriózních děl. Fantastické tóny této zoologické fantazie proto zůstaly po jeho životě uzavřené v šuplíku – aby se po skladatelově smrti znovu vynořily jako jedno z jeho nejmilovanějších děl.
Existovala však jedna část cyklu, která byla zveřejněna ještě za jeho života. Touto částí je Labuť – jedna z nejkrásnějších skladeb celé klasické hudby. Původně byla napsána pro violoncello a dva klavíry, dnes se běžně uvádí s jedním klavírem, případně s harfou a orchestrem. Níže jsou uvedeny dvě skvělé nahrávky.
Moderní klasikou je nahrávka Yo-Yo Ma s Kathryn Stottovou. (Poslechněte si)
Mým osobním favoritem je aranžmá pro violoncello a orchestr od Borise Merssona, které hrají Pierre Fournier a Orchestre des Concerts de Paris pod vedením Jeana-Marie Aubersona. (Poslechněte si)
Jaká témata z oblasti kultury a umění byste uvítali? Náměty či podněty prosím zasílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
