Beethovenova Šestá symfonie zachycuje zvuky přírody s podmanivou hloubkou a jemností.
Zkomponovaná roku 1808 a věnovaná knížeti Josefu Franzi z Lobkovic a hraběti Andreji Razumovskému, Beethovenova Šestá symfonie ve F dur – Pastorální – patří mezi jeho nejživější díla.
Je otevřená a rozvolněná, s rozvíjejícími se motivy, které evokují šelest přírody. Na rozdíl od jeho Páté symfonie c moll – cesty z temnoty ke světlu, v níž Anton Schindler popsal úvodní motiv jako „osud klepající na dveře“ – představuje Šestá dílo plné volnosti a klidu. (Z Beethovenových skic je zajímavé, že obě symfonie dokončil téměř současně.)
Příroda v symfonii
Názvy jednotlivých vět jsou neobvyklé; kromě tempového označení nesou i popis, například Probuzení radostných pocitů při příchodu na venkov nebo Scéna u potoka. Jde o dokonalý příklad programní hudby, tedy hudby, která má mimohudební námět či myšlenku. Zatímco cílem většiny tehdejších symfonií bylo vyvolat emoce prostřednictvím samotné hudební struktury, Beethoven se ve své Šesté snažil zachytit samotný pocit z přírody.
Dřívější programní skladby, jako Vivaldiho Čtvero ročních dob, využívaly přímé napodobování přírodních zvuků – třeba zpěv ptáků, což činí i Beethoven. Jeho skutečný přínos však nespočívá v napodobení, ale v umění vyjádřit pocity spojené s přírodou a venkovským životem pomocí čistě hudebních prostředků.
Beethoven sám poznamenal, že hudbu této symfonie lze vnímat odděleně od jejích názvů: „Záleží na posluchači, aby rozpoznal situaci… Každý, kdo má alespoň trochu povědomí o venkovském životě, nepotřebuje popisné názvy, aby si dokázal představit, co měl skladatel na mysli.“
Pohyb a motivy
V dnešní nahrávce uslyšíme třetí větu, „III. Lustiges Zusammensein der Landleute: Allegro“, v podání Karla Böhma a Vídeňské filharmonie. Zaposlouchejte se do energie a jásavé radosti, která naplňuje tuto Veselou sešlost venkovanů. (Poslechněte si)
Stavba této věty je pevná, s chytlavým tanečním rytmem, který se střídavě vynořuje a mizí ve scherzu a triu. Smyčce začínají lehkým, synkopickým poskokem, po nich přebírají melodii dechové nástroje. V čase 0:50 zazní charakteristický tón lesních rohů, zatímco smyčce stoupají v rychlých šestnáctinových bězích. Krátce nato se ozve hravý hoboj s neobvyklou, rozverně nepravidelnou frází. Fagoty podbarvují klesající motiv a smyčce pochodují v rytmu krátkých, odsekaných tónů.
Tato věta výborně ilustruje Beethovenovo vymezení díla jako „spíše vyjádření pocitů než malbu“. Na rozdíl od konce druhé věty, kde skladatel přímo napodobuje ptačí zpěv, je třetí věta méně doslovná. Soustředí se na rozvíjení motivů a hudebních struktur – každá část je jasně vymezena a logicky propojena s ostatními. Takové prostředky, jako jsou pětitaktové fráze nebo opakované staccatové figury, nejsou přímým napodobováním přírody, a přesto Beethoven v posluchači vyvolává představu venkovského tance. Dílo je vystavěno tak, že i bez znalosti jeho skrytých významů dokáže svou stavbou a tématy jasně vyjádřit zamýšlenou myšlenku.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste rádi viděli v našich článcích? Napište nám své nápady či podněty na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
