Od svých raných let až po svou poslední skladbu ctil Beethoven ideál svobody.
Téma svobody se prolíná celým životem a dílem Ludwiga van Beethovena. Narodil se v roce 1770 jako zázračné dítě, které jeho otec, násilník a alkoholik, nemotorně prohlašoval za nového Mozarta. V roce 1792, po smrti své milované matky, opustil rodné město Bonn v Německu a už se nikdy nevrátil.
Beethoven se přestěhoval do Vídně, hlavního města hudby v Evropě, města Mozarta a Haydna. Rychle se proslavil jako klávesový virtuóz s nadáním pro improvizaci. Jeho talent a rané skladby přilákaly bohaté mecenáše, jako byl kníže Lichnowsky, který ho podporoval a propagoval, a dokonce ho nechal bydlet ve svém paláci.
Konec 18. století byl v Evropě obdobím politických nepokojů. Když bylo Beethovenovi devatenáct let, vypukla v důsledku dobytí Bastily Francouzská revoluce. Na kontinentu vládly po staletí královské rody a modrá krev. Když byli v roce 1793 popraveni král Ludvík XVI. a Marie Antoinetta, hřmot gilotiny zasáhl srdce každého panovníka a aristokrata.
Podle historika Alexandra Leeho Beethovena v mládí přitahovaly ideály Francouzské revoluce. „Svou tvorbu prošpikoval revolučními náladami“. V roce 1793 skladatel napsal, že miluje „svobodu nade vše“.
Ačkoli Beethoven usiloval o přízeň a záštitu vévodů a knížat, odmítal se jim podřizovat. Lichnowskému prý napsal: „Kníže, vy jste tím, čím jste, díky náhodě narození; čím jsem já, jsem sám sebou. Knížat byly a budou tisíce, Beethoven je jen jeden.“
Životopisec Lewis Lockwood píše: „Beethovenův postoj k většině jeho mecenášů … otevřeně kolísal mezi horoucí ctižádostí uspět … a prudkou, nevrlou nezávislostí.“
Složitý člověk
Je štěstí, že byl Beethoven génius; nikdy by se neprosadil díky své osobnosti. Náladový, neohrabaný, lajdácký a podléhající záchvatům vzteku dokázal urazit a odcizit si přátele i mecenáše.
Jeho nepořádnost byla legendární. Návštěvníci byli šokováni pohledem na špinavé oblečení a rukopisy poházené po podlaze, napůl snědené jídlo na zaprášených židlích – dokonce i na nevyprázdněný nočník pod klavírem.
Beethovenův milostný život nebyl o nic lepší než jeho domácnost. Zamilovával se do žen, které byly společensky mimo jeho ligu nebo byly jinak nedostupné. O sňatek požádal tři ženy, o nichž víme. Všechny ho odmítly.
I když jeho příjmy a pověst rostly a jeho hudba se prodávala jako housky na krámě, Beethovenovy deprese se zhoršovaly. Celé roky skrýval strašné tajemství, nejhorší noční můru hudebníka: ztrácel sluch. Začalo to hučením v uších před třicítkou a s přibývajícím věkem postupovalo.
Slabší člověk by možná propadl zoufalství, ale Beethovenovo postižení dodávalo energii jeho genialitě a potřebě dosáhnout všeho, čeho byl schopen, než úplně ohluchne.
Beethovenova láska (a nenávist) k Bonapartovi
V roce 1799, po letech chaosu a krveprolití, svrhl převrat francouzskou vládu. K moci se dostal Napoleon Bonaparte, generál, který měl za sebou řadu ohromujících vojenských vítězství.
Beethoven musel s Napoleonem cítit jistou spřízněnost. Oba se narodili s ročním odstupem a díky tvrdé práci a houževnatosti se ze skromných poměrů dostali k úspěchu a slávě. Mladý skladatel doufal, že Napoleon rozšíří republikánství a osvícenské ideály po celé Evropě.
Beethoven věnoval Napoleonovi svou Třetí symfonii, ale když v roce 1804 přišla zpráva, že se Bonaparte nechal korunovat císařem, skladatel se rozzuřil. Tolik k „liberté, égalité, fraternité“! Strhl titulní list z partitury a naškrábal Napoleonovo jméno tak rozzlobeně, až papír roztrhal. Skladbu přejmenoval na „Eroicu“.
Zatímco jeho současníci v Itálii, Rossini a Donizetti, psali opery po tuctech, Beethoven napsal pouze jednu: „Fidelio“. Poté, co při premiéře v roce 1805 propadla, Beethoven ji obsedantně přepisoval, až ji v roce 1814 konečně správně složil. Od té doby se „Fidelio“ hraje a obdivuje.
„Fidelio“ je nazýván ‚hymnou svobody a lidské důstojnosti‘. Beethoven, důkladně rozčarovaný revolucí, Napoleonem a politikou obecně, vytvořil dílo, které oslavuje svobodu a spravedlnost v osobní rovině.
Dějištěm opery je opak svobody: vězení. Odvážná mladá žena Leonora v převleku za muže pronikne do žaláře, kde je nespravedlivě vězněn její manžel, a zachrání ho. Je dojemné si uvědomit, že tento procítěný hold manželské lásce a věrnosti složil osamělý starý mládenec, který si nikdy nenašel ženu.
Devátá symfonie
V roce 1824 byl již Beethoven hluchý, i když dokončil svou poslední, Devátou symfonii. Na premiéru 7. května přišli všichni milovníci hudby, kteří sehnali lístek. Skladatel do díla vložil srdce, mysl i duši, ale věděl, že riskuje. Symfonie byla nesmírně dlouhá, přesahovala hodinu. Hudba byla komplikovaná a avantgardní, jednotlivé části se obtížně hrály a doplnění o zpěváky a celý sbor bylo neslýchané. To vše bylo velmi nové. Bylo to příliš nové?
Beethoven měl rád „Ódu na radost“ německého básníka Friedricha Schillera, strhující poctu všeobecnému bratrství a Stvořiteli. Už od svých dvaceti let se ji pokoušel zhudebnit. Nakonec pro ni našel místo ve své Deváté symfonii.
Beethoven se pokusil premiéru dirigovat, ale hudebníci se soukromě dohodli, že budou následovat taktovku jiného dirigenta, který stál opodál. Skladatel hudbu neslyšel, ale v mysli mu hrála každá nota až do hřmotného vyvrcholení, kdy orchestr burácel a sbor zpíval Schillerova inspirativní slova.
Symfonie skončila a nastalo ticho. Beethovenovy nejhorší obavy se naplnily. Publikum to nepochopilo. Nenávidělo to. Všechny ty roky, které strávil psaním a přepisováním, byly promarněny. Do díla, které nikdo nepochopí a nebude se mu líbit, vložil všechny své znalosti a genialitu.
Chvěly se mu rty. Po tváři mu stekla slza. Vtom ho hudebník jemně vzal za ruku a otočil ho. Nemohl tomu uvěřit. Celé publikum bylo na nohou, tleskalo a jásalo. Nebyl schopen je slyšet.
Odkaz
Ovace pokračovaly i po dvou stech letech. Beethovenova Devátá se stala symbolem svobody a jednoty, hraje se při velkých veřejných příležitostech. Óda na radost ze čtvrté věty se objevuje všude, od olympijských her po televizní reklamy. Každý rok v prosinci se v Japonsku sejde neuvěřitelných 10 000 zpěváků, aby ji zazpívali.
Óda na radost se v 70. letech 20. století stala rhodéskou hymnou. V roce 1985 byla přijata jako oficiální hymna Evropské unie.
Leonard Bernstein dirigoval v roce 1989 v Berlíně obzvláště památné provedení. S orchestrem a sborem složeným ze zástupců západního i východního Německa oslavil pád Berlínské zdi a konec komunismu železné opony.
Pro tento historický koncert Bernstein změnil jedno slovo v „Ódě na radost“. Slovo „Freude“ (radost) nahradil slovem „Freiheit“ (svoboda). Když slyšel ten obrovský sbor jásavě zpívat: „Svobodo! Ty krásná jiskro Boží!“ dohnal diváky a posluchače na celém světě k slzám.
–ete–
