Jednoduchá melodie možná skrývá klíč k tomu, proč jsou Schubertovy melodie tak nezapomenutelné.
Co dělá melodii nezapomenutelnou? Odpovědí je tolik, kolik je nezapomenutelných melodií.
Každá melodie, která si najde místo v naší paměti, má svůj vlastní výrazný profil. Pokud mají něco společného, je to schopnost překvapit – a přitom působit naprosto samozřejmě. Vzpomeňte si na Ódu na radost. Zní příjemně a očekávatelně, dokud nenastane překvapivý zvrat těsně před návratem k první části melodie. Jak se tam dostal?
Ačkoliv existuje mnoho výjimek, zapamatovatelná melodie bývá zpravidla jednoduchá. Jednou z vůbec nejjednodušších je melodie variací Andantino z Kvintetu „Pstruh“ pro housle, violu, violoncello, kontrabas a klavír, jehož autorem je Franz Schubert (1797–1828). Schubert ho převzal ze své dřívější písně na báseň o rybě a rybáři a melodie má bezprostřední kouzlo dětské písničky. Stačí ji slyšet jednou či dvakrát a člověk si dokáže zapískat alespoň úvodní takty.
Melodie je sice prostá, ale její tvar překvapuje. Slyšíme osm taktů hlavního tématu, které se opakují. Tam, kde bychom očekávali prostřední část o stejné délce, následují jen čtyři kontrastní takty. Návrat hlavního tématu je pak proměněn oproti prvnímu výskytu.
Schubertovým nejdůležitějším učitelem byl Antonio Salieri – tentýž Salieri, kterého divadelní hra a film Amadeus křivě líčí jako možného Mozartova vraha. Jedním z úkolů, které dal jedenáctiletému Schubertovi, bylo komponovat melodie bez harmonického doprovodu a harmonie doplňovat až později. To je radikálnější přístup, než by se mohlo zdát.
Západní hudba je definována harmonií. Když si vybavíme oblíbenou melodii, téměř vždy ji slyšíme spolu s její harmonickou strukturou. Melodie z Pstruha se naopak zdá být od tohoto pozadí osvobozená. Je lehká a nenucená – vlastnost typická pro mnohé Schubertovy melodie, například pro zasněnou Ständchen (Serenádu), nebo dokonce pro temnější píseň Erlkönig (Král duchů).
Schubert složil melodii písně Pstruh (Die Forelle v originále) na text básně muže s nápadně podobným příjmením – Christiana Schubarta. V básni je obraz rybáře, který chytí rybu, v závěrečném verši odhalen jako metafora pro muže „lovící“ ženy – morální ponaučení uzavírající příběh. Skladatel však tuto poslední sloku vypustil a ponechal pouze obraz rybolovu.
Schubert píseň vydal v roce 1817 a její okamžitá popularita vedla v roce 1819 k objednávce komorní skladby, která měla zahrnovat větu s variacemi na tuto melodii. Tato věta se stala čtvrtou částí pětivěté kompozice a odhaluje další znak zapamatovatelné melodie – zachování zpěvnosti i při nesčetných variacích. (Poslechněte si od času 24:50)
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli, abychom zpracovali? Náměty nebo připomínky posílejte na adresu namety@epochtimes.cz
–ete–
