Paganiniho nevyčerpatelně inspirativní 24. capriccio našlo v Rachmaninovových rukou novou podobu, eleganci i publikum.
Je léto roku 1934. Svět zmítaný hospodářskou krizí a vzestupem diktatur se potýká s nejistotou. Ale v domě u Lucernského jezera ve Švýcarsku vzniká jedno z posledních velkých děl romantické éry.
Jeho autor, Sergej Rachmaninov, je v té době považován za beznadějně staromódního skladatele. Ruský emigrant píše hudbu ve stylu svého idolu Čajkovského, zatímco svět kolem něj dávno přešel k tvrdším, moderním rytmům a disonancím.
Nyní komponuje cyklus variací pro klavír a orchestr na sto let staré téma legendárního italského houslového virtuosa Niccola Paganiniho (1782–1840). Paganiniho 24. capriccio bylo už dlouho považováno za dokonalý podklad pro variace – samo v sobě obsahuje sadu vlastních proměn.
Jeho jednoduchá struktura a výrazná melodická gesta umožnila mnoha skladatelům rozvíjet a zdobit téma, aniž by ztratili jeho rozpoznatelný tvar. Před Rachmaninovem vytvořil nejvýznamnější variace na toto téma Johannes Brahms – 28 variací na Paganiniho téma pro sólový klavír.
Ve svém domě u Lucernského jezera vytvořil Rachmaninov dalších 24 variací pro klavír s orchestrem a nazval je Rapsodie na Paganiniho téma, op. 43. Skladbu dokončil v červenci a srpnu 1934 a premiéru uvedl v listopadu téhož roku v Baltimoru. Hrál sólový part s Filadelfským orchestrem pod vedením Leopolda Stokowského. Rapsodie na Paganiniho téma se okamžitě stala součástí koncertního repertoáru – a zůstává v něm dodnes.
Po orchestrálním úvodu zazní původní Paganiniho téma. Prvních sedmnáct variací se střídá ve stylu – jsou hravé, energické, meditativní, náladové, svižné i rozmarné. A pak přichází osmnáctá variace.
18. variace
Osmnáctá variace patří k nejúchvatnějším melodiím, jaké kdy byly napsány. Působí překvapivě – podobně, jako když po dlouhé cestě lesem náhle vstoupíte k okraji majestátního kaňonu. Její krása je ohromující. Každý, kdo miluje hudbu, to okamžitě vycítí.
Jenže odkud se tato ohromující melodie vlastně vzala? Při psaní variací platí jediné pravidlo: každá variace musí vycházet z původního tématu – nemůže se zjevit jen tak z čistého nebe. Na první poslech se zdá, že osmnáctá variace s Paganiniho melodií vůbec nesouvisí. Zatímco ve všech předchozích byla hlavní linie zřetelná, tady se jednoduše neozývá. Snadno bychom mohli předpokládat, že se Rachmaninov rozhodl vložit mezi řadu rozpoznatelných proměn jednu ze svých typicky vzletných, zpěvných melodií, aby cyklus ozvláštnil kontrastem. (Poslechněte si)
Ale ne tak rychle. Poslechněte si znovu Paganiniho téma a vnímejte jeho obrys – kdy stoupá, kdy klesá a jak se pohybuje. Teď si zkuste představit, že by šlo nahoru tam, kde původně klesá, a dolů tam, kde stoupá. Poté změňte původní mollovou tóninu na durovou. Stručně řečeno – přesně to Rachmaninov udělal, aby vytvořil svou slavnou 18. variaci: obrátil téma vzhůru nohama a přenesl ho do durové tóniny. Dál už vše rozvinul po svém, ale právě tam vznikl její základ. A pokud při poslechu cítíte, že nechcete, aby 18. variace skončila, nejste sami.
Rachmaninov vytvořil některá z posledních děl, která se stala součástí symfonického kánonu západní hudby. Počet nových skladeb, jež do něj pronikly, se v dalších desetiletích stále zmenšoval – a z dnešní doby už žádné nepřibyly.
Žil v době hospodářského chaosu a politických otřesů, podobných těm dnešním. Přesto ignoroval temnotu světa a napsal hudbu naplněnou světlem a láskou. Takové skladatele bychom potřebovali i dnes.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli, abychom zpracovali? Napište nám své nápady nebo podněty na e-mail namety@epochtimes.cz
–ete–
