Zázračná klavíristka nebyla jen výjimečnou interpretkou. Svůj první koncert začala komponovat už ve třinácti letech.
Den po svatbě daroval Robert Schumann své manželce, Claře Wieck Schumannové, deník. Na první stránce stálo:
„Má milovaná ženo, tato malá kniha, kterou dnes začínám, má pro nás hluboký význam: má se stát deníkem všeho, co se týká našeho domácího a manželského života; záznamem našich přání a nadějí a prostředkem, jak si navzájem sdělit i takové prosby, k nimž by slova nemusela postačovat.“
Manželé se v zápiscích střídali a každý týden předávali deník tomu druhému. Stejným způsobem, jakým sdíleli tento deník, prožívali i své hudební životy – těsně propojené a tvořící jedno z nejplodnějších uměleckých partnerství 19. století. Ačkoli sláva Roberta Schumanna nakonec zastínila tu její, opravdovost a brilance její hry z ní činí jednu z nejvýraznějších klavíristek romantické éry.
Nadaná klavíristka
Clara Wiecková (1819–1896) se narodila v Lipsku do rodiny klavíristů. Talent se v ní probudil už v raném dětství a ve věku devíti let debutovala v lipském Gewandhausu. Během své kariéry pomáhala prosazovat tvorbu soudobých skladatelů, jako byli Brahms či Mendelssohn – o její činnosti svědčí přes tisíc dochovaných koncertních programů.
Její klavírní umění bylo mimořádné; už v osmnácti letech recenzent poznamenal, že „v jejích tvořivých rukou získá i ten nejběžnější úsek, nejobyčejnější motiv, význam a barvu, kterou dokáží dát jen ti nejtvořivější umělci“.
Její první klavírní koncert
První klavírní koncert a moll Clary Schumannové vznikal tři roky – začala na něm pracovat ve třinácti letech. V uvedeném provedení hraje Francesco Nicolosi, Alma Mahler Sinfoniettu diriguje Stephania Rinaldi. Dílo má tři věty: Allegro maestoso, Romanze a Finale: Allegro non troppo. (Poslechněte si)
Skladba je mladistvá a nápaditá; technická virtuozita se tu pojí s nutností uchovat ladnost i v doprovodných pasážích. Například ve třetí větě kolem času 14:30 pianista téměř bez námahy přelétá nad basovou linkou fagotu.
Mimo efektní pianismus vyniká i osamělá, lyrická druhá věta (7:10). Orchestr mlčí, zatímco klavírista hraje bez doprovodu. Nečekaně přebírá melodii sólové violoncello, které znovu uvede úvodní téma. Jak se klavír vytrácí, vstupují tympány hlubokým dramatickým duněním. Romanze je niterná, jemná a nabízí pohled do mysli skladatelky s mimořádnou představivostí.
Máte tip na oblast umění či kultury, které bychom se měli věnovat? Napište nám na namety@epochtimes.cz.
–ete–
