Příběh o tom, jak byl znovu nalezen dnes oblíbený Haydnův Koncert pro violoncello č. 1, začíná daleko od místa svého vzniku – mimo Vídeň. Psal se rok 1961 a hudební vědec Oldřich Pulkert pracoval v Národním muzeu v Praze. Jeho práce archiváře byla spíše rutinní: třídit záznamy, uchovávat křehké rukopisy a zkoumat dokumenty z cizích sbírek. Nebyla to nejnapínavější činnost; často trávil dlouhé večery nad zaprášenými papíry. Ale ten den byl jiný. Pulkert ještě netušil, že se chystá učinit jeden z největších hudebně-vědných objevů 20. století.
Právě začal procházet dokumenty pocházející ze vsi Radenín, uložené na zámku asi 80 kilometrů jižně od Prahy, když narazil na notový rukopis. Obsahoval party ke koncertu pro violoncello podepsané violoncellistou jménem Joseph Weigl. Pulkerta to zaujalo: Weigl byl totiž hlavním violoncellistou orchestru knížete Esterházy, kde působil i Joseph Haydn. A nejen to – oba Josephové byli blízcí přátelé a Haydn byl dokonce kmotrem dvou Weiglových dětí.
V té době byl znám pouze jeden Haydnův dochovaný koncert pro violoncello, pozdější dílo D dur. Ostatní se považovaly za ztracené či zničené, takže objev dalšího by byl bezprecedentní. S každým dalším listováním v rukopisu však rostlo nadšení i jistota.
Dílo neslo všechny znaky skladeb ze sbírky hraběte Rudolfa Franze von Morzin. Přežilo dvě století, než skončilo ukryté ve venkovské obci v Čechách. Odkaz na hlavní téma koncertu, který Haydn sám zapsal ve svém katalogu, potvrdil jeho pravost bez pochyb. Haydnovský badatel H. C. Robbins Landon jej označil za „největší hudebně-vědný objev od druhé světové války“.
Haydnův Koncert pro violoncello C dur patří k jeho raným dílům a spojuje aristokratickou ladnost s půvabnou lehkostí. Tento záznam provádí Mischa Maisky s Vídeňskými symfoniky. (Poslechněte si)
První věta, Moderato, začíná lehkou a jiskřivou melodií houslí. Ke smyčcům a dechům se připojí dvojice lesních rohů, která dává znamení sólistovi. Hlavní téma se vrací ozdobené plnými akordy. V nahrávce si lze všimnout narůstajícího napětí kolem 2:00 a nádherného uvolnění fráze kolem 2:24. Věta vrcholí virtuózní kadencí v 7:34, plnou dvojhmatů ve vysoké poloze. Tyto kadence byly v Haydnově době určeny k improvizaci nebo vlastnímu zpracování sólisty jako ukázka jeho mistrovství.
Druhá věta, Adagio (8:52), je pomalé F dur. Kolem 9:50 vyniká zpěvná kvalita violoncella – Haydn využívá teplý, rezonující tón nástroje k vytvoření melodických linií, které jsou elegantní a zároveň jemné.
Třetí věta, Allegro molto (17:00), je živá a rychlá. Kolem 19:50 se sólistovy prsty doslova rozbíhají po hmatníku v rychlých bězích a stupnicích.
Máte tip na kulturní téma, které bychom měli zpracovat? Napište nám na namety@epochtimes.cz.
–ete–
