Emocionální a romantické mistrovské dílo Čajkovského prošlo třemi verzemi, než ta, kterou dnes všichni známe a milujeme, uchvátila představivost posluchačů.
Shakespearův Romeo a Julie překypuje emocemi. Vášnivá nenávist Kapuletových vůči Montekům a Monteků vůči Kapuletovým se vyrovná divoké, spalující lásce obou hlavních postav. Celý děj nevyhnutelně směřuje k tragédii, jak Romea varuje bratr Vavřinec: „Ty příliš prudké vzněty násilně též končívají, / umírajíce vítězstvím. / Tak oheň s prachem, když se políbí, se tráví vzájemně.“
Jaké téma by mohlo být vhodnější jako předloha pro barevnou, dynamickou a velkolepě romantickou hudbu? Fantazijní předehra Romeo a Julie od Pjotra Iljiče Čajkovského (1840–1893) je dokonalým obrazem přebujelé hudebnosti 19. století. A v tomto případě není přemíra ničím záporným – naopak. Hudba 18. století se vyvíjela na základě podobnosti, kdy se jedno téma přirozeně doplňovalo s dalším, až vznikl harmonický celek. Hudba 19. století však stavěla na kontrastu, témata se střetávala jako základní barvy ve vířivém kaleidoskopu.
V roce 1869 bylo Čajkovskému 29 let. Měl za sebou První symfonii i jednu operu, které mu však slávu nepřinesly. Napsal také symfonickou báseň – programní orchestrální skladbu – s názvem Fatum, věnovanou svému příteli, ruskému skladateli Miliji Balakirevovi. Ta však propadla – Čajkovskij později noty sám spálil – a to jak u veřejnosti, tak u Balakireva, který přítele sice šetrně kritizoval, ale doporučil mu, aby své budoucí skladby vystavěl pevněji a promyšleněji.
Balakirev sám složil předehru na téma Král Lear (ta si nikdy nezískala popularitu) a navrhl Čajkovskému, aby se příště inspiroval Romeem a Julií. K radosti všech milovníků symfonického repertoáru Čajkovskij jeho radu přijal.
První verze skladby měla premiéru roku 1869, druhá následovala o rok později. Ale teprve třetí úprava z roku 1880, poprvé uvedená roku 1886, si získala nadšené publikum. Skladatel měl tehdy před sebou už jen sedm let života. Právě k této poslední verzi připojil označení fantazijní předehra – možná proto, aby povzbudil dirigenty k jejímu častějšímu uvádění. Dílo však zůstalo programní symfonickou básní té nejvyšší úrovně.
Zázrak
Čajkovskij předkládá tři témata, která po téměř dvacet okouzlujících minut rozvíjí a proplétá. (Zhlédněte a poslechněte si)
První z nich patří bratru Vavřincovi – je to chrámově znějící chorál plný vážnosti. Ačkoli bratr Vavřinec nepatří k nejvýraznějším postavám vedle Merkucia či Tybalta, právě on oddá osudem pronásledované milence poté, co Romea varuje před nebezpečím. Jeho svaté zpěvy přeruší druhé téma – úsečně rytmická hudba zobrazující válčící rody. A nakonec se z toho chaosu zrodí téma lásky, které se doslova vznáší nad vším kolem. Stejně jako mnohé slavné melodie klasické hudby byla i tato často parodována v kreslených filmech. Poslouchejte ji však s čerstvým uchem – a oceníte její původní sílu i krásu.
Tři témata se rozvíjejí v sonátové formě: jsou představena, dále rozpracována a nakonec přetvořena při návratu. Není třeba popisovat každou frázi zvlášť – skladatel je rozvrhl tak jasně, že se v nich posluchač snadno zorientuje. Všimněte si však jedné mimořádné proměny na samém konci, těsně před závěrečným úderem tympánů a posledním akordem. Jde o slavné milostné téma, tentokrát zpomalené a zabarvené smutkem. Přesto jako by naznačovalo, že láska Romea a Julie přetrvává ve vyšší, nebeské podobě.
Máte tip na téma z oblasti umění a kultury? Napište nám na namety@epochtimes.cz.
–ete–
