Velký virtuos 20. století byl donucen k útěku a jeho životní cesta jej zavedla přes několik kontinentů.
Život, náhoda, osud – říkejte tomu, jak chcete – někdy ponechají člověka pohodlně usazeného na jednom místě. Johann Sebastian Bach se nikdy nevzdálil více než asi 240 kilometrů od svého rodného domu a nikdy neopustil Německo. Pak je tu však Szymon Goldberg (1909–1993), který se z malého polského města Włocławek přesunul do velkého Berlína, poté na Jávu, do Austrálie, do Spojených států a nakonec do Japonska, kde zemřel ve svých 84 letech.
Goldberg, současník Jaschy Heifetze (1901–1987) a Davida Oistracha (1908–1974), patřil k největším houslistům světa. Světoznámá cembalistka Wanda Landowska uslyšela osmiletého Szymona hrát a zařídila, aby se přestěhoval do Berlína a studoval u mistrů. S rodiči se už nikdy nesetkal.
Osm let nato vstoupil šestnáctiletý Szymon Goldberg na pódium Berlínské filharmonie a během jediného večera zahrál tři houslové koncerty. Krátce po tomto ohromujícím úspěchu se stal koncertním mistrem Drážďanské filharmonie a během dalších čtyř let byl angažován jako koncertní mistr Berlínské filharmonie pod vedením legendárního Wilhelma Furtwänglera.
Furtwängler projevil tehdy jednadvacetiletému virtuózovi zvláštní poctu tím, že stanovil, aby vystupoval pouze tehdy, když bude on sám stát u dirigentského pultu. Mezi těmito dvěma velikány se rozvinulo hluboké přátelství, jejich spolupráce však netrvala dlouho. Přišel Hitler, přišlo násilí a po pouhých čtyřech letech se Goldberg připojil k zástupu velkých myslitelů a umělců, kteří z Německa prchali o holý život – bez prostředků, vykořenění a odkázaní na milost země, která je přijme.
Trauma a zotavení
Włocławek i Berlín mu musely připadat jako vzdálený sen, když se Goldberg ocitl na koncertním turné po jihovýchodní Asii. Na Jávě jej však čekala noční můra. Během druhé světové války zemi obsadili Japonci, zatkli jej a na tři roky umístili do internačního tábora. I v těchto pochmurných podmínkách se mu podařilo získat housle a pozvat tak do spleti ostnatých drátů, strážních věží a beznaděje jako hosty Mozarta a Beethovena.
Právě v takových situacích hudba odhaluje svou moc utěšovat a dodávat sílu. Jeden ze spoluvězňů vzpomínal:
„Bylo mi deset let, když mě umístili do stejného koncentračního tábora jako pana Goldberga. Hrál nám Bachovy sólové sonáty a já poslouchal přikrčený přímo vedle něj na podlaze, tak blízko, že se má tvář téměř dotýkala jeho kolen. Tehdy jsem poprvé poznal existenci tak čisté krásy.“
Právě hudba Goldberga těmi temnými lety provedla. „Když člověk nejvíce trpí tvrdostí reality a ohrožením samotného života, je hudba,“ řekl, „něčím, bez čeho nemůžeme žít.“
Na konci války se znovu shledal se svou manželkou, zpěvačkou Annou Marií Manasseovou, která byla rovněž vězněna, a společně se přestěhovali do Austrálie, aby se zotavili z emocionálních i fyzických útrap táborového života.
V roce 1947 Goldberg obnovil svou koncertní kariéru. Požádal o znovujmenování koncertním mistrem Berlínské filharmonie, a když byl bez dalšího odmítnut, do Německa už nikdy nevkročil. Své recitály a orchestrální angažmá zahájil v Nizozemsku a pokračoval po celé Evropě, v Severní i Jižní Americe a dokonce i v Jižní Africe. Po pěti letech putování nalezl nový domov ve Spojených státech – přívětivý a otevřený, plný starých přátel s vlastními pohnutými příběhy uprchlíků.
Jeho koncertní kariéra vzkvétala, avšak na rozdíl od jiných houslových virtuózů věnoval velkou část času komorní hudbě: smyčcovým kvartetům, klavírním kvartetům a klavírním triím. V roce 1955 založil na pozvání nizozemské vlády Nizozemský komorní orchestr a po 22 let zde působil jako umělecký ředitel, dirigent i hráč.
Několik let po smrti své první manželky se Szymon Goldberg v roce 1988 oženil s významnou houslistkou Miyoko Yamaneovou (1938–2006). Žili poklidně ve Filadelfii a léta i vánoční svátky trávili v Japonsku. S ubývajícími silami věnoval méně času koncertní činnosti a více pedagogické práci na Curtis Institute, Juilliard School a Manhattan School of Music.
V jednasedmdesáti letech se s manželkou přestěhoval do Japonska, kde působil jako šéfdirigent New Japan Philharmonic. Jako věčný student dál studoval díla, která miloval nejvíce – nekonečná díla, jež žádný umělec, ba ani žádný člověk, nikdy nemůže plně obsáhnout.
Osmý svět
Goldberg nerad hovořil o minulosti. V jeho bouřlivém životě plném vykořenění a tragédií zůstávaly stálé půvab a klid, slunečná povaha, jemný úsměv a laskavé vystupování. Byla v něm vrozená důstojnost, bystrá mysl i hluboká upřímnost. Jeho hudební projev tyto ctnosti odrážel a nesl to, co Furtwängler nazýval „ortodoxním duchem německé hudby“.
Nebylo mu vlastní okázalé hráčství; jeho tón byl spíše čistý a sladký než efektní, frázování i dynamika nikdy nepřeháněné. Virtuozitu používal jen tehdy, když měla odhalit výšiny a hloubky díla.
Za svůj život pobýval v sedmi světech: ve východní i západní Evropě, v Nizozemské východní Indii, v Austrálii, ve Spojených státech a v Japonsku. Narodil se však do světa osmého – a po celý život v něm zůstal občanem: do světa velké hudby. Hudba, velká hudba, je koneckonců o něčem – o něčem nesmírném. Je příslibem světa lepšího než ten náš, světa transcendentního, vznešeného a věčného. Vždy vítá unaveného poutníka.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se měli věnovat? Své nápady či zpětnou vazbu nám prosím zasílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
