Šíře i hloubka díla autora románu „451 stupňů Fahrenheita“ jsou dodnes objevovány a oceňovány čtenáři po celém světě.
Pokud jste vy, vaše děti nebo vaše vnoučata ještě nečetli tohoto vynikajícího amerického spisovatele, právě teď je ideální chvíle otevřít některou z jeho knih a začíst se.
Televizní seriál „The Ray Bradbury Theater“ začíná záběrem, v němž Bradbury rozsvěcuje světla ve dvou místnostech zaplněných kresbami, obrazy a nejrůznějšími suvenýry – od glóbu přes lampu Tiffany až po figurku Mickey Mouse. Všude jsou hračky, drobné vynálezy, hromady papírů a stovky knih v policích, na stolech i naskládaných přímo na podlaze. Jak napsal jeho přítel Dana Gioia: „Žádný kluk nikdy neměl lepší klubovnu ani si ji víc neužíval.“
Pak zazní Bradburyho hlas:
„Lidé se ptají: ‚Odkud berete své nápady?‘ Odtud. To všechno je moje. Marťanská krajina. Někde v této místnosti je africká savana. Hned vedle možná malé město v Illinois, kde jsem vyrůstal. Ze všech stran jsem obklopen svým kouzelnickým krámkem s hračkami. Stačí se rozhlédnout, najít, co potřebuji, a začít.“
Už od mládí Bradbury tento „recept“ používal, když vytvářel své příběhy. Po desítky let psal každý den, a na rozdíl od oněch ponurých autorů, kteří tvrdí, že „píšou krví z konečků prstů“, nacházel ve své tvorbě ryzí radost. Jeho vášně – dinosauři, cestování vesmírem, americký Středozápad, literatura – se v jeho knihách rozlévají v úchvatné hojnosti. Spojení práce a hry dalo vzniknout obrovskému dílu: románům, scénářům, esejům i stovkám povídek.
Podívejme se blíže na tohoto mistra řemesla a na nadšení, které si s sebou přinášel ke svému psacímu stroji.
Muž, který nezapomněl na chlapce
V Bradburyho básni „Vzpomínka“ se muž kolem padesátky vrací do svého rodného domu. Prochází pole, kde si kdysi hrával, a narazí na dub, v jehož koruně jako dvanáctiletý ukryl v hnízdě veverky lístek. Vyleze na strom a zjistí, že papírek je po všech těch letech stále na svém místě a neporušený. Přečte si ho – a rozpláče se. Na tomto útržku papíru totiž zanechal „vzkaz do budoucnosti, sám sobě“.
A znovu se obrací k tomu já, které už vyrostlo a dávno není nové.
Co v tom vzkazu stálo, že mě to dojalo k slzám?
Pamatuji si tě.
Pamatuji si tě.
Stejně tak Bradbury jako muž nikdy nezapomněl na chlapce, kterým kdysi byl. V románech o dospívání, jako jsou „Pampeliškové víno“ nebo „Tudy přichází něco zlého“, tohoto chlapce ze Středozápadu znovu oživuje. Další příběhy – například „Zvuk hromu“ s dinosaury, povídky jako „Savana“, marťanské kroniky i texty jako „Přijde déšť jemný“, které kriticky nahlížejí na technologie – ty všechny nějakým způsobem vyvěrají z představivosti, kterou si vypěstoval už v dětství.
Bradbury byl také mužem plným rozporů. Po celý život miloval hračky a svou milovanou manželku Marguerite prosil, aby mu je dávala jako vánoční dárky – chtěl, aby si ho vnoučata pamatovala jako někoho, kdo má víc hraček než ony. Většinu života prožil v Los Angeles, přesto se nikdy nenaučil řídit auto. Psal o cestování vesmírem, ale až do svých šedesáti let měl strach z létání. Předpověděl řadu technologických inovací – od virtuální reality po bezdrátová sluchátka – přesto tvořil na psacím stroji, odmítal vlastnit počítač a internet považoval za „ztrátu času“.
Literatura, knihovny a láska
Ze všech amerických prozaiků patří Ray Bradbury bezpochyby k těm, kteří chovali nejhlubší úctu ke spisovatelům, knihám a knihovnám.
Mnozí z nás už ve škole četli román „451 stupňů Fahrenheita“, Bradburyho slavnou dystopii o budoucnosti, v níž vláda zakázala knihy i čtení a kde „hasiči“ pálí každý nalezený svazek. Sledujeme-li osud hasiče Guye Montaga a jeho postupný odpor vůči systému, Bradbury nám skrze něj připomíná zásadní díla západní civilizace – Bibli, Platónovu „Ústavu“, Dantovu „Božskou komedii“ či Thoreauův „Walden“. Na těchto příkladech autor čtenářům demonstruje, jak klíčové jsou knihy a vzdělanost pro přežití naší kultury.
Také jeho povídky se často točí kolem slavných autorů nebo se jich alespoň dotýkají. V textu „Navždy a země“ si například představuje, jak pomocí stroje času přivede zpět jeden ze svých raných vzorů – spisovatele Thomase Wolfa – aby mu pomohl popsat vesmír. Povídky „Stroj na Kilimandžáro“ a „Papoušek, který znal tátu“ se věnují Ernestu Hemingwayovi, zatímco „Každý přítel Nicholase Nicklebyho je i mým přítelem“ vypráví o muži napodobujícím Dickense. Literární legendou se stal i Bradburyho pobyt v Irsku, kde psal scénář k Hustonovu filmu „Moby Dick“.
Bradbury proslul rovněž tím, jak v rozhovorech i knihách vyzdvihoval význam knihoven. V interview se svým životopiscem Samem Wellerem pro The Paris Review mluvil o dluhu, který splácí veřejné knihovně. Ta pro něj byla skutečnou školou v dobách hospodářské krize, kdy rodina neměla peníze na jeho studia:
„Jsem knihovník. Sám sebe jsem objevil v knihovně. Chodil jsem tam, abych našel svou vlastní identitu. Než jsem si knihovny zamiloval, byl jsem jen obyčejný šestiletý kluk. Knihovna sytila mou zvídavost ve všem – od dinosaurů po starověký Egypt. Když jsem v roce 1938 dokončil střední školu, začal jsem do knihovny chodit třikrát týdně večer. Dělal jsem to poctivě deset let a nakonec, zhruba v době svatby v roce 1947, jsem si řekl, že mám hotovo. Ze své ‚univerzity-knihovny‘ jsem tedy odpromoval v sedmadvaceti letech. Zjistil jsem, že knihovna je tou nejlepší školou.“
„Všichni rozhodčí zpátky na tribuny“
„K zničení kultury není třeba pálit knihy. Stačí, když lidé přestanou číst.“ Tento výrok je často připisován románu „451 stupňů Fahrenheita“, ve skutečnosti však pochází z rozhovorů, které Bradbury poskytl později. O tomto tvrzení byl hluboce přesvědčen. Předvídal nebezpečí, které zářící obrazovky, masová média a vizuální kultura představují nejen pro schopnost číst, ale i myslet – a tím i pro svobodu jako takovou.
V doslovu k románu, který napsal poté, co jej čtenáři upozornili na svévolné zásahy a úpravy editorů v pozdějších vydáních, Bradbury uvedl: „Knihu lze spálit více než jedním způsobem. A svět je plný lidí, kteří pobíhají se zapálenými sirkami.“ Opovrhoval politickou korektností, která v posledních desetiletích vedla k cenzurním úpravám děl zesnulých autorů, ať už šlo o „Mary Poppins“, romány o Jamesi Bondovi nebo sérii o Nancy Drew. Ukázal obviňujícím prstem na všechny, kteří texty przní v domnění, že mají „právo a povinnost nalít petrolej a zapálit knot“.
Závěr svého dodatku Bradbury korunoval těmito slovy: „Všichni rozhodčí zpátky na tribuny. Rozhodčí, běžte do sprch. Tohle je moje hra. Já nadhazuji, já odpaluji, já chytám. Já běžím po metách. Při západu slunce jsem buď vyhrál, nebo prohrál. Ale při východu jsem zpátky na hřišti a zkouším to znovu.“
Jinými slovy: nechte autorské dílo na pokoji.
Americký hlas
Když Bradbury v roce 1981 mluvil k absolventům Harvey Mudd College v Kalifornii, prohlásil:
„Američané jsou pozoruhodný národ. Myslím, že jsme mnohem výjimečnější, než si sami připouštíme. Celé roky se příliš zaměstnáváme sebekritikou. Dokázali jsme tolik věcí, a přesto si za ně neupíráme zásluhy. Lidé po celém světě se oblékají jako my. Jsme středem vesmíru. Kdybychom zítra otevřeli stavidla, celý svět by se nahrnul sem. Neustále mluvím o neviditelných revolucích – o věcech, které jsme zvládli, aniž bychom si to vůbec uvědomili.“
V jeho díle se tato láska k vlasti zrcadlí zejména v příbězích z dětství na Středozápadě, v oslavě obyčejných zázraků, jako jsou světlušky nebo nové plátěnky. Styl i tón jeho prózy jej jasně definují jako nezaměnitelný americký hlas své doby.
Od mnohých současníků se Bradbury lišil nezdolným optimismem, který vnášel do své tvorby i do pohledu na svět. Ačkoliv kritizoval zneužívání technologií a obával se přílišné moci státu, do budoucnosti se vždy díval s nadějí – což vyzařovalo z každého jeho slova i celkového postoje k životu.
Vděčnost
V románu „451 stupňů Fahrenheita“ Bradbury zkoumá myšlenku odkazu – toho, co tu po nás zůstane:
„Každý musí po sobě něco zanechat, říkával můj dědeček. Dítě nebo knihu nebo obraz nebo dům nebo postavenou zeď nebo ušité boty. Nebo zasazenou zahradu. Něco, čeho se vaše ruka dotkla, aby vaše duše měla kam jít, až zemřete. A když se pak lidé podívají na ten strom nebo květinu, kterou jste zasadili, budete tam stále s nimi.“
Ray Bradbury nám zanechal své knihy – a v nich i kus své duše.
V posledních dnech jeho života, kdy byl upoután na invalidní vozík, ho Sam Weller často navštěvoval. Vzpomíná, jak ho Bradbury prosil, aby mu předčítal. Často chtěl slyšet pasáž z povídky „Burácení hromu“, která popisuje dinosaury. „Přečetl jsem ten odstavec a pak jsem vzhlédl k Rayovi. Po tvářích mu tekly slzy.“
„‚Nemůžu uvěřit, že jsem to napsal,‘ řekl tehdy. ‚Jsem tak vděčný.‘“
A my také, pane Bradbury. Také my.
Jaká témata z oblasti kultury a umění by Vás zajímala? Své podněty nebo zpětnou vazbu nám prosím zasílejte na adresu: namety@epochtimes.cz.
–ete–
