První máj je dnes vnímán různě. Pro někoho představuje vítaný den pracovního klidu, pro čtenáře K. H. Máchy romantický lásky čas pod rozkvetlou třešní a pro dalšího stále nese nahořklou pachuť povinných průvodů z dob minulého režimu. Kořeny dnešního svátku však sahají hluboko do minulosti. Do doby, kdy práce v továrnách připomínala de facto novodobé otroctví.
Snahy industriálního věku
Již na počátku 19. století si osvícení reformátoři uvědomovali, že nijak neomezený kapitalismus likviduje budoucí pracovní sílu. Průkopníkem v regulaci práce byla tehdejší dílna světa – Velká Británie. Prvním legislativním pokusem se stal britský zákon z roku 1802, známý jako Health and Morals of Apprentices Act. Ten se sice zaměřoval pouze na učně, ale poprvé v historii stanovil limit pracovní doby na dvanáct hodin a zavedl povinnost základního vzdělávání a hygienických standardů.
Skutečný průlom v ochraně pracujících přinesl až Althorpův zákon z roku 1833, který drasticky omezil práci dětí. Zakázal zaměstnávání dětí mladších devíti let a u starších dětí striktně limitoval pracovní dobu. Zákon zavedl i státní inspektorát, který měl pravomoc kontrolovat provozy přímo na místě. To donutilo zaměstnavatele k dodržování stanovených norem. Na tyto úspěchy navázal v roce 1847 zákon o desetihodinové pracovní době pro ženy a mladistvé. Ten nakonec vedl i ke zkrácení doby pro muže, neboť tovární provozy byly technologicky i organizačně vzájemně propojeny.
Paralelně s legislativním tlakem probíhaly v Evropě i sociální experimenty, které připomínají pozdější Baťovu vizi o pracovním vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Významnou postavou těchto pokusů byl velšský průmyslník Robert Owen, který na rozdíl od svých současníků věřil, že spokojený a odpočatý dělník je produktivnější.
Ve své přádelně v New Lanarku ve Skotsku zavedl na svou dobu nevídané standardy: zkrátil pracovní dobu, zakázal práci malých dětí, zřídil pro ně školy a pro dělníky vybudoval kvalitní bydlení a družstevní obchody. Owen byl také jedním z prvních, kdo již v roce 1817 formuloval požadavek na osmihodinovou pracovní dobu. Stál se autorem onoho slavného rozdělení dne na tři osmihodinové bloky – práce, odpočinek, spánek, které se později stalo symbolem dělnického hnutí.
Chicago, 1886
Příběh 1. máje se začal psát ve Spojených státech amerických v druhé polovině 19. století. Industrializace tehdy postupovala neúprosným tempem a pracovní podmínky byly pro většinu dělníků mnohdy neúnosné. Standardem byl dvanáctihodinový pracovní den, často i šest nebo sedm dní v týdnu. Průměrná pracovní doba se tak pohybovala mezi 60 až 70 hodinami týdně, a to v prostředí postrádajícím jakékoli bezpečnostní standardy.
Již v 60. a 70. letech 19. století sílily ve Spojených státech požadavky na zkrácení pracovní doby. Federace organizovaných odborů a pracovních svazů (Federation of Organized Trades and Labor Unions), předchůdce Americké federace práce (AFL), přijala v roce 1884 rezoluci, která stanovila 1. květen 1886 jako datum, od něhož má osm hodin představovat standardní pracovní dobu. Termín však nebyl vybrán náhodně. Měl sloužit jako koordinovaný termín pro celonárodní akci, včetně stávek, pokud by zaměstnavatelé neustoupili. Heslo „Eight hours for work, eight hours for rest, eight hours for what we will“ (Osm hodin na práci, osm hodin na odpočinek a osm hodin pro sebe) se tak stalo symbolem hnutí.
Když však zaměstnavatelé neustoupili, vypukla několikadenní celonárodní vlna stávek. Centrem odporu se stalo Chicago, tehdejší průmyslové srdce Ameriky. Do ulic vyšlo podle odhadů až 80 tisíc dělníků. Mezi nimi byli mnozí Češi a Němci, kteří hledali v zámoří lepší život, avšak místo toho čelili tvrdým podmínkám v továrnách, na železnicích a v jatkách. Situace se vyhrotila 3. května při střetu u závodu McCormick Harvesting Machine Company, kde policie střílela do davu stávkujících a zabila nejméně dva dělníky.
Haymarketský masark
Tato brutalita vedla k svolání protestního shromáždění na náměstí Haymarket o den později, 4. května 1886. Akce probíhala víceméně pokojně až do chvíle, kdy se policie pokusila dav rozehnat. V tu chvíli neznámý pachatel hodil do řad policistů bombu. Následný výbuch a následná chaotická střelba policie do davu si vyžádaly životy sedmi policistů a nejméně čtyř civilistů, přičemž desítky dalších byly zraněny.
Událost, která vešla do dějin jako haymarketský masakr, vyvolala v USA vlnu represí proti odborářům a anarchistům. Navzdory nedostatku důkazů bylo osm předních představitelů dělnického hnutí odsouzeno k trestu smrti nebo dlouholetému vězení. Čtyři z nich byli skutečně popraveni, čímž se pro tehdejší hnutí stali mučedníky za práva dělníků.
Světová záležitost
Mezinárodní rozměr získal tento odkaz v roce 1889. V Paříži se tehdy konal ustavující kongres II. internacionály, který na památku chicagských událostí vyhlásil 1. květen 1890 za mezinárodní svátek práce. Svátek měl za cíl demonstrovat jednotu dělnictva celého světa v boji za sociální spravedlnost. Poprvé se tak v mnoha městech Evropy i Ameriky konaly masové manifestace. V Českých zemích se první velké oslavy konaly na Střeleckém ostrově v Praze, kde se sešly desetitisíce lidí.
Tímto způsobem se americký boj za konkrétní sociální reformu – osm hodin práce – proměnil v symbol mezinárodní solidarity dělníků. V mnoha zemích se 1. květen stal svátkem práce, i když v USA samotných zůstal problematický kvůli asociaci s anarchismem a socialismem. Prezident Grover Cleveland v roce 1894 podepsal zákon o státním svátku Labor Day, který se slaví první pondělí v září, právě aby se vyhnul „radikálnímu“ 1. květnu. Tento rozdíl přetrvává dodnes: většina světa slaví Svátek práce 1. května, zatímco USA a Kanada mají Labor Day v září.
Komunistická uzurpace
Původně šlo o široké socialistické a odborářské hnutí, které zahrnovalo různé proudy – od umírněných odborářů přes socialisty až po anarchisty. Po Říjnové revoluci v roce 1917 a vzniku Sovětského svazu se však 1. květen stal jedním z hlavních nástrojů komunistické propagandy. V SSSR a později v celém východním bloku se proměnil v oficiální státní svátek s vojenskými přehlídkami na Rudém náměstí, kde se vedle dělníků a transparentů s dnes hesly typu „Proletáři všech zemí, spojte se!“ předváděla i vojenská technika.
Komunistická internacionála aktivně propagovala 1. květen jako den mezinárodní solidarity, boje proti imperialismu a oslavu sovětského modelu. V kapitalistických zemích komunistické a socialistické strany organizovaly demonstrace, často s revoluční rétorikou. V období studené války to vedlo v USA k tomu, že mnozí 1. květen vnímali jako svátek s komunistickým nábojem. Tehdejší prezident Dwight D. Eisenhower v roce 1955 vyhlásil 1. květen jako Loyalty Day, aby zdůraznil loajalitu k americkým hodnotám a odlišil se od sovětské tradice.
Na jedné straně pomohlo rozšířit povědomí o svátku do mnoha zemí, včetně kolonií a rozvojových regionů, kde se spojoval s bojem za národní osvobození. Na druhé straně zastiňovalo původní kořeny – boj za konkrétní reformy jako osmhodinová pracovní doba, kterou v mnoha zemích nakonec prosadily umírněnější odbory a sociálnědemokratické strany. V komunistických režimech se svátek často proměnil v povinnou manifestaci loajality k režimu, s povinnou účastí a propagandistickými prvky.
První máj dnes
Po pádu železné opony v roce 1989 se Svátek práce ocitl v určitém vakuu. V postkomunistických zemích byla přirozenou reakcí snaha se od tohoto svátku distancovat, neboť byl spojen s předchozím režimem. Nicméně postupem času došlo k určité normalizaci vnímání 1. máje. Dnes na tento den existuje pluralita pohledů. Pro politické strany, zejména ty levicové, zůstává příležitostí k setkání s voliči a prezentaci sociálních témat, zatímco pro většinu populace se stal symbolem příchodu jara a dnem odpočinku. A pro náš region specificky – dnem zamilovaných i dnem studentstva a oslav přírody v rámci Majálesu.
Svátek práce má i dnes své opodstatnění, i když se jeho témata proměňují. V rozvinutých zemích se diskuse posouvá k tématům, jako je rovnováha mezi pracovním a soukromým životem, fenomén vyhoření, práva pracovníků v tzv. gig economy, což jsou např. kurýři nebo řidiči pro společnosti typu Uber či Wolt, nebo dopady umělé inteligence na trh práce. V rozvojových zemích pak zůstávají aktuální i ty nejzákladnější požadavky, které provázely dělníky v Chicagu v roce 1886 – tedy důstojná mzda a konec vykořisťování.
