Američané, obyvatelé země, která byla desítky let vlajkovou lodí svobody a pokroku, se dnes topí ve stále rozdělenější společnosti. Zářným příkladem je dění kolem trans-ženy Caitlyn Jenner (do svých 65 let muž s několika dětmi). Ta v Kalifornii kandiduje na guvernéra.
Splňuje vše, co by si progresivní aktivista mohl přát. Až na jednu věc, kvůli které je hozená přes palubu. Je konzervativní. Situaci v USA nám přiblížila Daniela, Češka, která šest let žije na americkém Jihu.
Danielo, co vlastně v USA děláte?
Pracuju už šest let v soukromém sektoru, konkrétně v letectví. Jsme malá firmička a v kanclu sedíme tři. No a mám tu přítele. Prostě normální život. Teda teď jsem třeba byla týden ve vzduchu a doručovali jsme letadlo.
Letectví, takový spíše mužský obor. Skoro se mi chce zavtipkovat o kvótách…
Tak to vůbec. Všichni jsme více méně konzervativního ražení s otevřenou myslí. A navíc jsme na Jihu. To kdybych byla na pobřeží nebo na Severu a pracovala v korporátu, to by byla jiná.
A v čem?
Pokud pracujete ve větší firmě či vládní organizaci nebo se nacházíte na západním či severo-východním pobřeží, připravte se na liberální politiku, která sama o sobě není nijak zlá. Problémem je, že se na ni místy nabalují i hodně levicové tendence nebo dokonce radikální woke. Což někdy vede i k tomu, že se třeba muži v práci bojí být galantní. Vůbec nezlehčuji případy, ve kterých se jedná o skutečný sexual harassment, k těm také dochází a jsou trestány. Problém nastává když tahle lavina smete i galantnost, ze které se pak stává strašák.
Jeden známý, také Čech co žil v USA, mi říkal, že se ve firmě bál kolegyni pustit do dveří…
Ze snahy o rovnoprávnost se stalo jakési přetahování a vyvyšování jednoho pohlaví nad druhé. No a pak tu řešíte tyhle přidružené problémy. Ale u nás na Jihu pánové pořád ještě odpovídají „Yes, Mam!“ (Ano, madam!), otevřou Vám dveře či nabídnou pomocnou ruku, když klopýtnete. Zároveň mají přesnou představu o ženě a její roli ve společnosti. Dost taky záleží na generaci.
Ty generace mě hodně zajímají. Děti, které teď v USA vyrůstají, to asi nemají jednoduché. Už i v ČR v době covidu, chodily dětem na základkách při distanční výuce dotazníky, jestli jsou holka, kluk nebo… jiné. Jeden takový nám zaslal jeden tatínek s tím, že si stěžoval vedení školy, co to “cpe do hlavy” druháčkům...
Tohle téma mě zasáhlo až po odvysílání podcastu Joe Rogana, kde měl jako hosta Abigail Shrier. Tuhle epizodu podcastu všem vřele doporučuji. Abigail píše pro Wall Street Journal a je autorkou knihy Irreversible Damage, kde varuje před trendem přílišného tlaku transgederismu na teenagery. Tahle paní si všimla toho, že se transgender začíná nabízet jako běžné řešení problémů s vlastní identitou. Čímž neříkám, že transgender není reálný nebo že někteří lidé už roupama neví co by. To vůbec ne. Jen je důležité přesně identifikovat, co toho kterého člověka skutečně trápí a dle toho mu pak pomoci.
No a jak se tedy v USA věci kolem dětí a transgenderu vyvíjí?
Ten podcast běžel v roce 2020. Teď v roce 2021 už je tu návrh na zákon, kde třeba i desetileté dítě pokud si bude myslet, že je transgender, tak i bez souhlasu rodičů mu musí být umožněna hormonální terapie. A pak i následná operace. Celé tyhle procedury jdou navíc ještě pěkně rychle. Už jen po dvou sezeních u lékaře a pár měsících hormonální terapie může dítě udělat neskutečně závazné rozhodnutí a podstoupit operaci ovlivňující naprosto všechno.
Až sem to začíná docházet. Malé děti či teenageři, u kterých zatím neproběhla všechna stádia vývoje, můžou skončit ještě s většími problémy. V těch nejsmutnějších případech tyhle děti a dospívající řeší svou situaci i sebevraždou. Ten tlak z médií, školních osnov a dokonce i lobbingu je markantní. A připravovat pro to i legislativu, to už je podle mého skromného názoru příliš.
Pokud se jedná o člověka, co už je dospělý a ví, že prostě jedinou cestou ke štěstí je pro něj/ni změna pohlaví – fajn, klidně ať to udělá, když mu/ji už pak bude dobře na duši. Ovšem děti by měly mít šanci úplně pohlavně dospět a až poté, pokud se pořád budou vnímat jako transgender, podstoupit změnu pohlaví. Nic proti transgender lidem nemám. Naopak, já některým velmi fandím.
Ještě bych se zeptala na takovou osobní otázku. Identifikujete se s nějakou křesťanskou církví nebo jiným náboženstvím? Zdá se, že některé z nich v USA ještě pořád nabízí dost pevné konzervativní prostředí...
Já se k žádnému náboženství nehlásím a v téhle rovině společnosti se nepohybuji. Pokud tedy zrovna nejsem někomu na svatbě nebo nemluvím s někým, kdo je nábožensky založený. Dle mého skromného názoru bude střet církve s radikálním woke progresivismem ještě hodně zajímavý. Nicméně nevěřím tomu, že by si třeba Katolická církev nechala do svého portfolia zásad výrazně mluvit.
A jak dokládá příklad pekaře z Colorada, který odmítl upéct dort na svatbu homosexuálního páru, Vrchní soud doposud bere svobodu náboženství velmi vážně. Předcházel tomu ovšem soud nižší instance, který to prohlásil za diskriminační. Jak tomu bude do budoucna si ale netroufám odhadovat.
Když jsme ještě u té LGBTIQ+ komunity, občas si říkám, jestli jim aktivisté spíš neškodí…
Ano, vnímám to tak. Uhodila jste hřebíček na hlavičku. Mám mezi LGBTIQ+ kamarády a kamarádky. A to, co tu provádí woke aktivisté hlásící se k této skupině a dalším nevadí už jenom mně a ostatním lidem, ale právě i mým LGBTIQ+ kamarádům a kamarádkám. Bylo by fajn začít vidět iniciativy, které se naopak snaží společnost sdružit a ne ji štvát proti sobě.
A ještě poslední otázka Danielo. Co autocenzura? Myslíte, že si lidé dávají v USA víc pozor na to, co a kde říkají, aby je to nějak nepoškodilo? Třeba i v práci?
Záleží, kde pracujete. V naší malé kanceláři je atmosféra uvolněná. Stres z politické korektnosti nás netrápí a takových pracovišť je samozřejmě víc. Ovšem jsou i místa, kde si už jeden musí dávat pozor na jazyk a jaký názor zastává. Nejednou se stalo, že lidé přišli o práci kvůli jinému názoru či politické preferenci.
Ať už je to učitel, policista, herečka, zasažené je celé spektrum profesí. Když už se kvůli odlišnému názoru, který není patologický, ocitnete na tak tenkém ledě, že můžete přijít o práci nebo čelíte výhrůžkám, tak je jasné, že se mnozí lidé začnou bát cokoliv říkat. Ten tam je první dodatek Ústavy – svoboda projevu.
Zdroj: Alipro.cz
