Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 18. června 2020.

Obsah: 

Úvod

1. Komunismus: politika ke zničení lidstva 

a) Sbližování politiky a náboženství v komunistických režimech
b) Náboženský charakter liberalismu a progresivismu 
c) Současný liberalismus a progresivismus: varianty komunismu

2. Přivedení vlády pod kontrolu levice

3. Nenávist a boj: neměnný směr komunistické politiky 

Odkazy

***

Úvod

Komunistická ideologie nezmizela s koncem studené války v propadlišti dějin. Před pádem komunistických režimů ve východní Evropě i po něm se skrze subverzi rozšířily marxistické myšlenky do celého svobodného světa a mnoha demokraticky zvolených vlád se zmocnila levicová hnutí.

Na povrchu to vypadá, že svobodný svět chápe, jaké škody může komunismus napáchat, přesto však za 170 let od doby, kdy byl vydán Komunistický manifest, byly vlády na celém světě otevřeně či skrytě ovlivněny marxistickou teorií.  

Většina lidí si spojuje komunistickou politiku pouze se zeměmi, kde vládne komunistická strana nebo kde jsou otevřeně dodržovány marxistické ekonomické doktríny. Ve skutečnosti však západní levice sleduje stejnou základní filozofii boje, ztělesněnou v „tradičních“ komunistických režimech na Východě. Svobodný svět dokonce v některých ohledech překonal otevřeně komunistické státy, pokud jde o zavádění levicových strategií do praxe.

Spolu s tím, jak Amerika čelila během studené války sovětské hrozbě, formy komunismu se dostaly téměř do všech aspektů západní společnosti pod rouškami liberalismu, progresivismu a socialismu. V americké politické sféře má silnou oporu levicové křídlo, které dominuje rovněž v mnoha evropských zemích. Přestože se komunistickému přízraku nepodařilo přivést západní svět pod svou přímou kontrolu skrze válku či násilnou revoluci, rozvrátil vlády v západních státech vyvoláváním sociálních nepokojů, podkopáváním tradiční morálky a prosazováním socialistické politiky. S tím, jak usiluje o zničení lidstva, chce svést Západ, aby se vydal démonickou cestou.

Spojené státy byly a zůstávají silnou baštou svobody a antikomunismu. Vzhledem k zásadní roli, kterou Amerika hraje na světové scéně, je klíčové, abychom věnovali zvláštní pozornost vlivu komunismu na americkou politiku a vládu.

1. Komunismus: politika ke zničení lidstva 

Po tisíce let byla hlavní institucí politické moci monarchie, která čerpala svou autoritu od Boha či nebes. Nebesa obdařila panovníka božským právem králů. Císaři a králové plnili posvátnou roli prostředníků mezi člověkem a nebem.

Dnes přešlo mnoho národů k demokracii. Demokracii nelze v praxi chápat jako přímou vládu lidu, ale spíše jako vládu zástupců zvolených lidem. Volba prezidenta je demokratickým procesem. Prezident ve Spojených státech má ve své funkci široké pravomoci v oblasti politiky, ekonomiky, obrany, zahraničních vztahů atd.

Od Deklarace nezávislosti v roce 1776 a vypracování americké ústavy během následujícího desetiletí byla demokracie spojena se svobodou, prosperitou a právy jednotlivce. Avšak základním kamenem společenské stability a souladu, jakož i lidských práv a svobody, jsou morální hodnoty. Demokracie sama o sobě nezaručí, že budou zvoleni dobří lidé, a s tím, jak upadá celková morálka ve společnosti, mohou ve volbách zvítězit ti, kdo se zaměřují na prázdnou nebo štvavou rétoriku či protežují své známé. Jestliže demokracie nedokáže zajistit dodržování morálních měřítek stanovených nebesy, demokratické společnosti to obrovsky uškodí. Výhody zastupování voličů zmizí a rozplynou se ve „stádní“ politice, která uvrhne společnost do chaosu a roztříštěnosti.

a) Sbližování politiky a náboženství v komunistických režimech

Komunistická ideologie funguje jako sekta. Nutí své následovníky, aby přijali její zlovolnou filozofii boje, podrobili se jejím politickým programům a při vykonávání pokynů revolučního hnutí nebo strany tak zradili své svědomí. Aby komunistické režimy zničily vše božské a nahradily tradiční víru vlastním ateistickým náboženstvím, pronásledují náboženství a spiritualitu těmi nejkrutějšími metodami.

Komunistické režimy na Východě, a zvláště režim Komunistické strany Číny (KS Číny), se často mylně popisují jako moderní forma starobylého despotismu. Mnozí čínskou komunistickou stranu považují za pokračování císařské vlády. Nicméně tradiční čínští panovníci o sobě neprohlašovali, že definují morální hodnoty. Naopak sami sebe považovali za někoho, kdo je ve svém chování vázán morálními měřítky, která pro lidi stanovili bohové či nebesa. Komunistická strana si místo toho zmonopolizovala samotný koncept morálky. Bez ohledu na to, kolik zla spáchá, stále se považuje za „skvělou, úžasnou a bezchybnou“.

Morálku určují nebesa, ne člověk. Měřítka toho, co je dobré a co ne, pramení z božských přikázání, a ne z ideologické domýšlivosti nějaké politické strany. Uzurpování práva na definování morálky nevyhnutelně vede k prolínání církve a státu, což se v případě Komunistické strany Číny a dalších komunistických stran projevuje v podobě typických rysů zlovolné sekty.

Komunistická strana uctívá Marxe jako svého duchovního „Pána“ a považuje marxismus za univerzální pravdu. Komunismus slibuje nebe na zemi, a tím vábí své následovníky, aby za něj položili život. Mezi jeho sektářské rysy patří mimo jiné následující: vymyšlená nauka, potlačení opozice, uctívání vůdce, považování sebe sama za jediný zdroj pravdy, vymývání mozků a používání kontroly myšlení, existence semknuté organizace, do níž lze vstoupit, ale vystoupit z ní už ne, propagace násilí a bažení po krvi a dále povzbuzování k mučednictví za náboženským účelem.

Všichni komunističtí vůdci jako Lenin, Stalin, Mao Ce-tung a Kim Ir-sen si vytvářeli svůj vlastní kult osobnosti. Byli vlastně „papeži“ komunistického kultu ve svých zemích, těšili se nezpochybnitelné autoritě a byli to oni, kdo rozhodoval, co je správné a co ne. Ať už zabíjeli a lhali, či ne, vždy měli pravdu a ospravedlňovali to vysvětlením, že jsou motivováni vyššími zájmy nebo že zvažují věci z dlouhodobé perspektivy. Občané těchto zemí museli opustit své vlastní pochopení mravního dobra. Byli přinuceni lhát a dopouštět se zlých skutků pod vedením strany, což jim způsobilo psychologické i duševní trauma. 

Tradiční pravověrná náboženství učí lidi, aby byli dobří. Kult komunismu, který je postaven na nenávisti, má přesně opačný přístup. Přestože strana také hovoří o lásce, její „láska“ vychází z nenávisti. Například proletáři jsou přátelští vůči příslušníkům své třídy, protože čelí společnému nepříteli – kapitalistům. V moderní Číně jsou lidé vedeni k tomu, aby své vlastenectví (v čínštině doslova „lásku k vlasti“) projevovali nenávistí k jiným zemím: nenávistí k Americe, Francii, Japonsku, Koreji, Tchaj-wanu a k Číňanům v zahraničí, kteří se odváží komunistickou stranu kritizovat. 

b) Náboženský charakter liberalismu a progresivismu 

Liberalismus a progresivismus (neboli pokrokářství) se dnes staly měřítky „politické korektnosti“ na Západě. Ve skutečnosti se z nich stalo jakési světské náboženství. Západní levičáci se v průběhu dějin označovali různými způsoby, někdy jako liberálové, jindy jako progresivisté. Zastánci liberalismu a progresivismu volají po „pokroku“ jako po absolutním morálním dobru a útočí na každý nesouhlasný názor jako na kacířský. Podobně jako komunismus, ateismus, evolucionismus a scientismus i liberalismus a pokrokářství nahrazují víru v Boha humanistickým rozumem a v podstatě považují člověka za boha. S komunismem mají stejné nepřátele a ze sociálních problémů viní domnělou nespravedlnost či nedostatky v kapitalismu, který hodlají rozvrátit nebo přímo svrhnout. Metody radikálních liberálů a progresivistů jsou podobné těm, které používají komunističtí revolucionáři. Považují svou věc za tak důležitou, že k jejímu dosažení je možné použít jakékoliv prostředky.

Kvazináboženskou povahu liberalismu a progresivismu nelze oddělit od teorií, ze kterých se vyvinuly. Rychlý vědecký pokrok, který odstartoval v 18. století, značně posílil sebevědomí člověka ve své vlastní schopnosti a dal impulz k intelektuálnímu trendu pokrokářství. Jeho průkopník, francouzský filozof, markýz Nicolas de Condorcet, ve svém díle Náčrt historického obrazu pokroků lidské mysli píše, že rozum vede lidi k cestě štěstí a morálky či dobroty. Následně dostalo pokrokářství agresivnější náboj a z rozumu udělalo předmět uctívání. 

Progresivní uvažování vidí rozum, svědomí a Stvořitele jako oddělené entity a podporuje tak myšlenku, že člověk spásu Stvořitele nepotřebuje. Stačí mu, když použije svou racionalitu a svědomí, aby vymetl zla chamtivosti, strachu, závisti a podobných hříchů. Z tohoto pohledu může člověk skoncovat s Bohem a zřídit ráj na zemi. Arogance pokrokářství se plně vyjevuje v prohlášení francouzského politika a uměleckého kritika 19. století Julese-Antoinea Castagnaryho: „Vedle boží zahrady, z níž jsem byl vyloučen, postavím nový Eden. … Ke vchodu postavím Pokrok … dám mu do ruky planoucí meč a on řekne Bohu: ,Sem nevstoupíš.‘“ [1]

S hlavou plnou takovýchto myšlenek se lidé oddávají iluzi, že dokáží ovládat osud lidstva a ovlivňovat svou budoucnost. Jinými slovy, lidstvo si může hrát na Boha a vytvořit utopický „ráj na zemi“. To je jedna ze základních myšlenek komunismu. Snaha dosáhnout takového ráje stála lidstvo moře krve a utrpení. 

c) Současný liberalismus a progresivismus: varianty komunismu 

Vzpoura proti klasickému liberalismu

Klasický liberalismus vycházející z filozofie přirozených práv jednotlivce obhajoval ústavní omezení královské či státní moci za účelem ochrany osobních svobod. Práva jednotlivce a jeho důstojnost jsou ustanoveny Bohem, zatímco vláda je sestavena občany a jejím jediným úkolem je ochrana občanů. K oddělení církve a státu došlo proto, aby se zabránilo tomu, že vláda bude zasahovat do myšlenek a víry občanů. 

Soudobý liberalismus není ničím jiným než zrazením klasického liberalismu ve jménu takzvané svobody jako výsledek komunistické infiltrace. Na jedné straně vyzdvihuje absolutní individualismus, to jest extrémní benevolenci k tužbám jednotlivce a ignorování mravních zásad. Na druhé straně zdůrazňuje rovnost výsledku místo rovnosti příležitostí. 

Uveďme příklad. Když se hovoří o přerozdělování bohatství, moderní liberálové se zaměřují na potřeby příjemců místo na práva plátců daní. Když se probírají politické postupy, jak vyřešit diskriminaci, zaměřují se jen na lidi, kterým se děly křivdy v minulosti, a ignorují osoby, které jsou těmito přístupy znevýhodňovány. V právní oblasti brání potřebě potrestat zločince, aby údajně chránili nevinné před nespravedlivým uvězněním nebo znevýhodněné, kteří jsou údajnými oběťmi útlaku. Ve školství ignorují potenciál nadaných studentů s výmluvou, že se musí pomáhat studentům s podprůměrnými výsledky a těm ze sociálně znevýhodněných rodin. Používají výmluvu o svobodě slova, aby zrušili překážky k publikování obscénního či pornografického obsahu. 

Ústřední bod současného liberalismu se tiše posunul od obhajování svobody k prosazování rovnosti. Prozatím se však brání označení „rovnostářství“, protože by ho to okamžitě identifikovalo jako formu komunismu. 

John Locke, známý jako otec liberalismu, se k náboženské toleranci a oddělení církve a státu vyslovil ve svém „Dopise o toleranci“. Hlavním aspektem tolerance je podle Locka to, že stát, jenž má donucovací pravomoci, bude respektovat a tolerovat osobní přesvědčení jednotlivce. Zda je přesvědčení člověka o své cestě do nebe správné nebo scestné, to ať se nechá na božím posouzení. Každý by měl mít kontrolu nad vlastní duší a stát by neměl zneužívat svoji moc k tomu, aby lidem vnucoval nějakou konkrétní víru. 

Tolerance, kterou prosazuje klasický liberalismus, je opravdovou ctností, která si zasluhuje podporu. Komunismus však zneužil „toleranci“ jako cestu ke zničení morálky. Současný liberalismus zanedbává opravdový účel tolerance a přetváří ji do absence soudnosti. Vyvinul politický koncept „bezhodnotovosti“, což ve skutečnosti znamená pouze ztrátu morálních zábran a zaměňování dobra a zla a ctnosti a špatnosti. Moderní liberalismus používá atraktivní fráze k tomu, aby otevřel stavidla přívalu démonických konceptů, a pod rouškou svobody bojuje proti morálce a tradicím.

Tolerance je nyní například často zneužívána coby nepřiměřená obrana hnutí LGBT, které je typickým odrazem bezhodnotového konceptu. Kdokoliv promluví proti životnímu stylu LGBT, riskuje, že bude napaden pod záminkou obrany osobních svobod a rovnosti, a boje proti diskriminaci menšinových skupin. 

Podstata progresivismu: mravní relativismus

Je normální, že pod vedením tradičních lidských hodnot používáme svou inteligenci ke zlepšení životních podmínek, navyšování bohatství a dosažení nových kulturních výšin. Reformy americké vlády za „progresivní éry“ trvající od konce 19. století do začátku 20. století napravily různé zkorumpované praktiky, které se vynořily v procesu ekonomického a společenského vývoje. Ovšem komunisté poté, co infiltrovali Spojené státy, ukradli výrazy jako „pokrok“ a „pokrokářství“ (progresivismus) a vnesli do nich svou škodlivou ideologii. Je jen logické, že komunismus pokrokářství zneužil, byť se tak stalo, aniž by o tom většina lidí věděla. Dnešní progresivismus je přímou aplikací Darwinovy evoluční teorie na společenské vědy, přičemž výsledkem je neustávající deviace a překrucování tradiční morálky ve jménu „pokroku“. Dokonce i dnes komunismus pokračuje ve svém neskrývaném podvodu pod pláštíkem progresivismu.

Ateisté během této progresivní revoluce pohlíželi na tradiční mravy jako na překážku bránící pokroku a požadovali přehodnocení všech morálních měřítek. Popřeli existenci absolutních morálních standardů a využili společnost, kulturu, dějiny a současných podmínek k ustavení vlastního systému relativní morálky.

Mravní relativismus je jádrem marxistické ideologie. Drží se názoru, že všechno, co vyhovuje zájmům proletariátu (tedy marxistické vládnoucí třídě), je morální, kdežto to, co mu nevyhovuje, je nemorální. Morálka se tak nepoužívá k omezení chování proletariátu, ale jako zbraň pro diktaturu proletariátu, která se používá proti jeho nepřátelům. Tento mravní relativismus si společně s progresivním hnutím získal vliv v politice, ve školství, v kultuře a dalších aspektech západní společnosti. 

Není nic špatného na tom, když lidé touží po štěstí a pokroku, ale jakmile jisté „ismy“ začnou nahrazovat tradiční morální hodnoty a přesvědčení, změní se v nástroje, s jejichž pomocí vede přízrak komunismu lidi ke zkaženosti a později do záhuby.

2. Přivedení vlády pod kontrolu levice

Marx a Engels vyjmenovali v Komunistickém manifestu deset opatření, pomocí nichž lze zničit spravedlivou výměnu a práva jednotlivce, což nazvali kapitalismem. Mnoho z těchto opatření již bylo implementováno s cílem zavést Spojené státy a další země postupně doleva a nakonec ustavit komunistickou kontrolu, jako zavedení „silně progresivní nebo odstupňované daně z příjmu“ a „soustředění úvěru v rukou státu tím, že národní banka bude hospodařit se státním kapitálem a bude mít výhradní monopol“. Na povrchu se zdá, že komunisté obhajují některé pozitivní věci, jako například zrušení dětské práce v továrnách a zavedení bezplatného vzdělávacího systému; jejich cílem však není zajistit prosperitu národa, ale spíše chopit se politické moci a následně si ji udržet. Marx s Engelsem napsali:

Prvním krokem v revoluci pracující třídy je pozvednout proletariát do pozice vládnoucí třídy a vyhrát bitvu o demokracii. 

Proletariát využije své politické nadřazenosti, aby pozvolna vybojoval od buržoazie všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje do rukou Státu, tj. proletariátu organizovaného jako vládnoucí třída, a co nejrychleji zvýšil celkové výrobní síly. 

Samozřejmě, ze začátku toho lze docílit pouze despotickým zásahem do majetkových práv a za podmínek buržoazní výroby a učiněním opatření, která se mohou zdát ekonomicky nedostatečná a neobhajitelná, ale která v průběhu tohoto hnutí předčí sama sebe a vynutí si další narušení starého společenského pořádku a nelze se jim vyhnout jako prostředkům k naprostému převrácení výrobního programu. [2]

V Americe strávila levice desetiletí vedením Marxovy „bitvy o demokracii“, aby ovládla mocenské páky a zavedla socialismus. Zatímco zjevných komunistických vlivů ve Spojených státech bylo během 20. století relativně málo, situace se od té doby drasticky změnila.

V amerických volbách v letech 2016 a 2020 se o prezidentské křeslo ucházel kandidát, který se veřejně hlásí k socialismu. Na socialismus, který je ve slovníčku komunisty pouze „první fází“ komunismu, většina Američanů dříve pohlížela s despektem. I tento kandidát uvedl, že spousta lidí velmi znervózní, když uslyší slovo „socialista“.

Nicméně průzkum realizovaný v uplynulém desetiletí ukázal, že přibližně polovina lidí z generace tzv. mileniálů (narozených mezi lety 1980 a 1996) mělo na socialismus pozitivní názor. Průzkum Gallup z roku 2018 ukázal, že 57 procent demokratů uvedlo, že mají pozitivní názor na socialismus. [3] Což jen vypovídá o rostoucím trendu, vyplývajícím z průzkumu v roce 2011, který provedla agentura Pew Research Center. Průzkum ukázal, že 49 procent amerických dospělých ve věku do 30 let vnímá socialismus pozitivně, přičemž pouze 46 procent pohlíželo kladně na kapitalismus. [4] 

Marxovo rčení „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ velmi snadno ošálí mladé lidi, kteří sní o životě se štědrými sociálními dávkami, tak jak je tomu v různých částech Evropy. Systém sociálního zabezpečení v těchto státech však způsobuje řadu společenských problémů. Jak uvedl americký ekonom Milton Friedman: „Společnost, která upřednostní rovnost – ve smyslu rovnosti výsledku – před svobodou, nedostane ani rovnost, ani svobodu. … Na druhé straně společnost, která upřednostní svobodu, dosáhne jako příjemný vedlejší produkt obého, větší svobody i větší rovnosti.“ [5]

Socialismus s vysokým sociálním zabezpečením prosazuje neustálou expanzi vlády a vede lidi k tomu, aby si odhlasovali umenšování svých svobod. Jde o důležitý krok v plánu komunistického přízraku, jak si zotročit lidstvo. Jakmile přejdou téměř všechny národy na socialismus, bude to jen přechodná fáze k nahrazení demokracie totalitou. Jakmile se dovrší socialistická „primární fáze“, političtí vůdci okamžitě zavedou komunismus. Soukromý majetek a demokratické procesy budou opuštěny a sociální stát se přemění v jařmo tyranie. 

Aby mohl komunismus vstoupit do hlavního proudu v politice Spojených států, musí infiltrovat jednu či obě ze dvou hlavních stran a použít je k ovládnutí hlasů v Kongresu. Komunističtí kandidáti musí zaujmout klíčové pozice ve vládě a na soudech. Ač se to nezdá, rozměr, v jakém komunismus dnes rozvrátil americkou politickou scénu, je dosti závažný. Aby si levicové strany v USA zajistily stabilní voličskou základnu, zveličují nepřátelství mezi skupinami s nízkým a vysokým příjmem a přitahují stále narůstající počet uprchlíků a „bezbranných“ skupin, jako jsou LGBT komunita, ženy, menšiny a podobně.

Jistý miliardář, který podporuje levicová hnutí, silně dotoval levicové kandidáty, kteří se ucházeli o post prezidenta Spojených států a další důležité pozice po celé zemi. Klíčoví mezi nimi jsou státní činitelé, kteří mají v mnoha státech USA na starosti volební záležitosti a hrají důležitou roli při řešení rozporů. Tento miliardář investoval do kampaní na tyto pozice značné prostředky. [6]

Když ilegální přistěhovalci spáchají na americké půdě zločiny, levicové úřady to ignorují a místo toho založí azyly, které takové osoby chrání před policií. Levicové strany navíc o hlasy nezákonných přistěhovalců bojují. Motivem samozřejmě není vždy pomoci imigrantům či veřejnosti, ale posílit levicovou volební základnu. Jedno město blízko Wahingtonu, D. C., schválilo 12. září 2017 zákon, který uděluje lidem, kteří nejsou občany Spojených států, právo volit v místních volbách. Patří mezi ně vlastníci zelené karty, osoby s dočasným pobytem a držitelé studentských a pracovních víz, a dokonce i ty, které nemají žádnou dokumentaci o zákonném přistěhovaleckém statusu. Tomuto zákonu se dostalo velké mediální pozornosti kvůli potenciálnímu vlivu na volební systém v jiných částech země. [7] 

Administrativa 44. amerického prezidenta byla silně infiltrována komunisty a socialisty. Mnoho skupin podporujících bývalého prezidenta mělo jasné vazby na socialistické organizace. Sám prezident udělil amnestii pro milion ilegálních imigrantů prostřednictvím výkonného nařízení, když tato právní úprava neprošla Kongresem. Tento bývalý prezident je stoupencem paramarxisty Saula Alinského. Po svém zvolení si za poradce zvolil experty z krajně levicových analytických organizací a přinesl systém všeobecné zdravotní péče, která pokutovala ty, kdo se do ní odmítali zapojit. Podporoval levicové cíle tím, že zastavil prosazení federálních zákonů proti marihuaně, podporoval legalizaci homosexuálních sňatků, umožnil transsexuálům, aby vstoupili do armády, atd. V roce 2016 jeho administrativa vydala směrnici pro veřejné školy, která dovoluje studentům, kteří se identifikují jako transgender, aby si zvolili toaletu podle svého zvoleného pohlaví, bez ohledu na jejich fyzické pohlaví – jinými slovy, chlapci a muži mohou vstoupit na dívčí WC, jen na základě toho, že se sami identifikují jako ženy, a obráceně. Školám bylo řečeno, že když odmítnou tento zákon zavést, přijdou o finance od federální vlády. V reakci na to koalice třinácti států žalovala federální vládu s argumentem, že směrnice je protiústavní.

3. Nenávist a boj: neměnný směr komunistické politiky

Boj a nenávist jsou jádrem komunistické politiky. Jako primární prostředek ke zničení společnosti a převrácení jejích mravů používá komunismus metodu poštvávání lidí proti sobě a zasévání nenávisti a rozdělení, aby se poté chopil politické moci a zřídil diktaturu.

Mao v roce 1926 ve svém článku „Analýza tříd v čínské společnosti“ napsal: „Kdo jsou naši nepřátelé? Kdo jsou naši přátelé? Tato otázka je v revoluci nejdůležitější.“ Komunistická strana svévolně vytváří koncepty třídy, kde předtím žádné nebyly, a pak pobízí tyto skupiny, které svévolně označkovala, aby proti sobě bojovaly. A toto je tajnou zbraní komunistů, kterou využívají k tomu, aby vystoupali k moci. [8] Aby komunistická strana prosadila svou věc, vybere určité problémy, pramenící z poklesu morálky, a ty pak zveličí. Potom prohlásí, že základní příčinou těchto problémů není morální slabost, ale struktura společnosti. Označí konkrétní třídy ve společnosti za „utlačovatele“ a pohání lidi, aby proti těmto třídám bojovali, a tím se vyřešily společenské neduhy. 

Nenávist a boj komunistů se neomezují pouze na konflikt mezi dělníky a kapitalisty. Kubánský komunistický vůdce Fidel Castro řekl, že nepřítelem kubánského lidu je korupce bývalého prezidenta Fulgencia Batisty a jeho stoupenců a že zdrojem nerovnosti a nespravedlnosti je údajný útlak ze strany velkých plantážníků. Komunistická strana slíbila, že svržením takzvaných utlačovatelů může být vytvořena rovnostářská utopie. Castro a jeho spříznění revolucionáři použili tento slib, aby se chopili moci na Kubě.

Mao přišel v Číně s inovací, když slíbil rolníkům, že budou moci vlastnit půdu, kterou obdělávali, dělníkům, že budou vlastnit továrny, a intelektuálům, že se dočkají svobody, míru a demokracie. To obrátilo rolníky proti vlastníkům půdy, dělníky proti kapitalistům a intelektuály proti vládě, čímž se dostala komunistická strana v Číně k moci. 

V Alžírsku vyvolal komunistický vůdce Ahmed Ben Bella nenávist mezi různými náboženstvími a národy: postavil muslimy proti křesťanům a Araby proti Francouzům. To Ben Bellovi posloužilo jako odrazový můstek k zajištění komunistické vlády. 

Otcové-zakladatelé ve Spojených státech postavili zemi na principech nastíněných v ústavě. Rodina, církev a komunita tradičně vytvářely v americké společnosti silná pouta, a díky tomu mohla tato společnost v průběhu 19. a 20. století nabývat na prosperitě. Úspěch amerického snu ubral na důležitosti konceptu společenské třídy a ztížil zosnování třídního boje v USA. 

Ale komunismus využívá každé příležitosti, aby podnítil nejednotnost. Za pomoci odborů zveličuje konflikty mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Rasové rozdíly používá k rozdmýchání bojů mezi různými skupinami. Propaguje hnutí za ženská práva, aby zasel boj proti tradiční struktuře společnosti. Podněcuje nesváry ohledně sexuální orientace použitím hnutí LGBT. Rozděluje věřící v různých náboženstvích, a aby zpochybnil tradiční západní kulturu a kulturní odkaz, používá „kulturní diverzitu“. Rozděluje lidi různých národností, aby prosazovali „práva“ nelegálních přistěhovalců a vytvářeli spory mezi cizinci a občany dané země. Staví nelegální přistěhovalce a veřejnost proti policistům.

S tím, jak se společnost stává čím dál rozdrobenější, jediný chybný krok může vést k boji. Do srdcí lidí byla zaseta nenávist, a přesně to je zlověstným cílem komunismu. Často bývá zmiňován tento Leninův citát: „Můžeme, ba musíme psát jazykem, který zasévá mezi masami nenávist, zhnusení, pohrdání apod. vůči těm, kdo s námi nesouhlasí.“ [9] Politické taktiky komunismu používané na Západě využívají všemožných témat týkajících se „sociální spravedlnosti“, aby se tak vyvolala nenávist a zesílily společenské konflikty. 

V roce 1931 v případu „Chlapci ze Scottsboro“ bylo devět černošských mladíků obviněno ze znásilnění dvou bílých žen, což odstartovalo vážný rasový rozkol napříč celými Spojenými státy. Komunistická strana USA situace rychle využila a incident použila k získání mnoha nových stoupenců, včetně Franka Marshalla Davise, budoucího poradce 44. prezidenta. Američtí komunisté v případu „Chlapců ze Scottsboro“ měli za cíl nejenom navýšit členství z řad černošského obyvatelstva a progresivních aktivistů za „sociální spravedlnost“, ale také vyobrazit Ameriku ve špatném světle jako zemi plnou nerovnoprávnosti a rasové diskriminace. Tvrzením, že takové podmínky převažují po celých USA, vyzvedli komunismus a levicovou ideologii jako jediný způsob, jak Američany od tohoto údajně patologického a zlého systému osvobodit.

V roce 1935 propukly mezi černošskými komunitami v newyorském Harlemu nepokoje. Příčinou byly zvěsti, že byl k smrti umlácen jistý černošský mladík, který byl dopaden při krádeži v obchodě. (Ve skutečnosti došlo k tomu, že mladistvý Portorikánec kousl prodavače a sám neutrpěl žádné zranění.) Komunistická strana USA této příležitosti využila a zorganizovala protesty, jak přiznal bývalý člen Komunistické strany USA Leonard Patterson, který sehrál v celém incidentu svou roli. Patterson popsal, že komunisté byli speciálně cvičeni v leninistických taktikách pro vyvolávání a rozněcování konfliktů, například, jak zvrhnout protesty do výtržností a pouličních bojůvek a jak záměrně vykonstruovat konflikt i tam, kde předtím žádný nebyl. [10]

Přesuňme se do současnosti. Komunistické skupiny v Americe jsou zapojeny do každého většího sváru nebo nepokoje. V roce 1991 došlo v Los Angeles k incidentu, který byl zachycen na kameru. Záběry široce odvysílané médii zobrazovaly, jak bílí policisté po honičce v autech zbili Rodneyho Kinga. Ve videu bylo vystřiženo prvních 15 sekund záznamu, který ukazoval Kinga, podmínečně propuštěného zločince, jak vzdoruje zatčení a chová se agresivně, zatímco jeho společníci ve vozidle s policií spolupracují. Čtyři důstojníci zapojení do incidentu byli nakonec zproštěni obvinění z trestného činu. Po verdiktu, zrovna ve chvíli, kdy se dav demonstrujících u sídla policejního oddělení v Los Angeles chystal rozejít, jej něco náhle vyprovokovalo k nepokojům. Někdo udeřil kovovou cedulí do zadní části projíždějícího auta a protest se okamžitě zvrhl do násilností. Demonstranti rozbíjeli, pálili a rabovali. [11]

Když se místního šerifa Shermana Blocka dotázali, jestli se na incidentu podíleli komunisté, prohlásil, že není pochyb o tom, že výtržností, rabování a žhářství se účastnila Revoluční komunistická strana (RCP). Během celé doby se všude po ulicích a na kampusech škol nacházely letáčky různých komunistických skupin, jako Revoluční komunistická strana, Socialistická strana dělnická, Progresivní strana práce a Komunistická strana USA. Na jednom z letáků stálo: „Pomstěte Kingův rozsudek! … Všichni rasističtí policajti musí zaplatit! … Obraťte zbraně proti nim! Vojáci, spojte se s dělníky!“ Podle jednoho policejního důstojníka z policejního oddělení Los Angeles lidé rozdávali takovéto letáky ještě předtím, než byl rozsudek vůbec oznámen. [12]

Z té záplavy organizací, které dnes podněcují k výtržnostem a násilí v západní společnosti, ať už si říkají „Nerozdělitelní“, „Antifašisté“, „Stop patriarchátu“, „Black Lives Matter“ nebo „Refuse Fascism“, ti všichni jsou komunistické skupiny či zastánci komunistických myšlenek. Agresivní skupina Antifa se skládá z lidí různého komunistického ražení, od anarchistů, socialistů přes liberály až po sociální demokraty a jim podobné. Refuse Fascism je ve skutečnosti radikální uskupení založené levičáky včetně těch z Revoluční komunistické strany USA. Tyto skupiny stojí za řadou velkých demonstrací, které se snažily zvrátit výsledek amerických prezidentských voleb v roce 2016.

Tyto skupiny pod záminkou uplatňování svobody projevu neúnavně pracují, aby v západní společnosti vyprovokovaly spory. Pro pochopení jejich skutečného záměru je nutné podívat se na pokyny Komunistické strany USA z roku 1943, které vydala pro své členy:

Když jsou určití obstrukčníci (vůči komunismu) příliš otravní, po dostatečných přípravách je označte za fašisty nebo nacisty či antisemity a využijte prestiže organizací vyzdvihujících antifašismus a toleranci, abyste je zdiskreditovali. V myslích veřejnosti neustále přirovnávejte ty, kdo jsou proti nám, ke jménům, která už zapáchají. Toto spojení se v myslích veřejnosti stane po dostatečném počtu opakování „faktem“. Členové a čelní organizace musí bez ustání zahanbovat naše kritiky, diskreditovat je a ponižovat. [13]

***

Zdroje

1. Jules-Antoine Castagnary, Philosophie du Salon de 1857, citováno podle Franklina L. Baumera, Modern European Thought: Continuity and Change in Ideas, 1600–1950 (New York: Macmillan, 1977), 335.

2. Karl Marx and Friedrich Engels, „Komunistický manifest“, z Vybraných spisů Marxe a Engelse1. vydání (v angličtině), překlad Samuel Moore, ed. Andy Blunden, Marxistický internetový archív, stránka navštívena 17. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1848/communist-manifesto/ch02.htm.

3. Frank Newport, „Democrats More Positive About Socialism Than Capitalism”, Gallup, 13. srpna 2018,
https://news.gallup.com/poll/240725/democrats-positive-socialism-capitalism.aspx.

4. „Little Change in Public’s Response to ,Capitalism’, ,Socialism’”, Pew Research Center, 28. prosince 2011, https://www.people-press.org/2011/12/28/little-change-in-publics-response-to-capitalism-socialism.


5. Milton Friedman, Rose D. Friedman, Free to Choose: A Personal Statement, Mariner Books, FrontPage Mag, 30. července 2012.

6. Matthew Vadum, „Soros Election-Rigging Scheme Collapses: The Secretary of State Project’s death is a victory for conservatives“, FrontPage Magazine, 30. července 2012, https://www.frontpagemag.com/fpm/139026/soros-election-rigging-scheme-collapses-matthew-vadum.

7. Rachel Chason, „Non-Citizens Can Now Vote in College Park, Md.“, Washington Post, 13. září 2017, https://www.washingtonpost.com/local/md-politics/college-park-decides-to-allow-noncitizens-to-vote-in-local-elections/2017/09/13/2b7adb4a-987b-11e7-87fc-c3f7ee4035c9_story.html?utm_term=.71671372768a.

8. Mao Zedong, „Analysis of the Classes in Chinese Society“, z Vybraných spisů Mao Ce-tunga: 1. vydání, Marxistický internetový archív, stránka navštívena 17. dubna 2020, https://www.marxists.org/reference/archive/mao/selected-works/volume-1/index.htm.

9. Bilveer Singh, Quest for Political Power: Communist Subversion and Militancy in Singapore (Marshall Cavendish International (Asia) Pte Ltd, 2015).

10. Leonard Patterson, „I Trained in Moscow for Black Revolution“, mluvčí úřadu John Birch Society, YouTube video, zveřejněno Swampem Yankee, 20. srpna 2011, https://www.youtube.com/watch?v=GuXQjk4zhZs&t=1668s.  

11. William F. Jasper, „Anarchy in Los Angeles: Who Fanned the Flames, and Why?“ The New American, 15. června 1992, https://www.thenewamerican.com/usnews/crime/item/15807-anarchy-in-los-angeles-who-fanned-the-flames-and-why.

12. Tamtéž.

13. Kongres Spojených států, Bílý dům, Výbor pro neamerickou činnost, Soviet Total War, ,Historic Mission’ of Violence and Deceit (Washington, D.C.: US Government Printing Office, 1956).