Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě
Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 5. července 2020.
Obsah
Úvod
1. Terorismus a komunistická revoluce
2. Jak komunistické režimy vyvážejí teror
3. Komunistické počátky islámského extremismu
a) Sajjid Qutb: Marx islámského extremismu
b) Leninistický předvoj džihádu
c) Komunistické jádro islámského extremismu
d) Qutb a vzestup terorismu
e) Jak komunismus pronásleduje běžné muslimy
4. Podpora terorismu Komunistickou stranou Číny
a) Podpora teroristických aktivit Jásira Arafata ze strany čínského režimu
b) Vazby mezi Komunistickou stranou Číny a al-Káidou
5. Sbližování terorismu se západní radikální levicí
6. Odstranění základního kořene terorismu
Odkazy
***
1. Terorismus a komunistická revoluce
Od teroristického útoku z 11. září 2001 je západní veřejnost obeznámena s globálním teroristickým hnutím a jeho představiteli. Již méně se však ví o blízkém vztahu mezi terorismem a komunismem.
Komunistická ideologie je zakořeněna v nenávisti a boji. Považuje všechny aspekty „staré společnosti“ včetně zákona a morálky za pozůstatky represivní vládnoucí třídy, která má být svržena jakýmikoli prostředky. A tak komunistické hnutí použilo terorismus jako důležitý nástroj ve svém úsilí o získání moci a šíření své ideologie po celém světě. Pojmy „terorismus“ a „terorista“ se poprvé objevily v roce 1795 v souvislosti s vládou teroru během francouzské revoluce, která položila základy komunistického hnutí (viz Kapitola druhá). [1]
Vladimir Lenin spoléhal na terorismus, aby zajistil vítězství komunistů v Rusku. Marxistický teoretik Karl Kautsky, který v roce 1919 vydal knihu Terorismus a komunismus, podal ucelený přehled o tom, co se stane pod proletářskou diktaturou, kterou chtěl Lenin založit. Při zkoumání násilí francouzské revoluce dospěl Kautsky k závěru, že Leninovi bolševici zdědili teroristický charakter jakobínů. [2]
Felix Dzeržinskij, ředitel Leninovy tajné policie čeka, v roce 1918 prohlásil: „Zastáváme organizovaný teror – to by se mělo otevřeně přiznat.“ [3] Čeka (Všeruská mimořádná komise) byla aktivní během ruské občanské války, když bolševici bojovali s antikomunistickou Bílou armádou i se soupeřící socialistickou frakcí. Dopouštěla se únosů, mučení, atentátů a okamžitých poprav „třídních nepřátel“ v širším měřítku, což bylo součástí Leninových represí, které vešly ve známost jako „rudý teror“.
Čeka usilovala o to, aby do řad nepřátel bolševiků zasela co největší strach a způsobila jim maximální možnou bolest. Podle výpovědi očitého svědka uvedené v knize Rudý teror v Rusku, kterou napsal v roce 1924 v exilu ruský historik Sergej Melgunov, byly mnohé z obětí čeky vybrány, protože vlastnily majetek nebo patřily mezi šlechtu. V noci je vyváděli z domovů, přinutili je svléci se a pak je zastřelili. Těla těchto zavražděných, včetně žen, dětí, důchodců a kněžích, často jevila známky sadistického týrání – zohavení, upálení, stáhnutí z kůže, znásilnění, setnutí hlavy, nebo dokonce i děsivějších činů.
Když se čeka pochlubila tím, jak lidi zmasakrovala, byl podle Melgunova „počet zveřejněných jmen obětí jen zlomkem skutečnosti“. [4] Má se za to, že sama čeka byla během rudého teroru zodpovědná za vraždu desítek tisíc, nebo dokonce stovek tisíc lidí.
Sovětský komunistický režim považoval Dzeržinského za revolučního hrdinu. Čeka byla mnohokrát přejmenována, než se nakonec stala Výborem pro státní bezpečnost (KGB), agentům výboru se však vždy neformálně říkalo „čekisté“. Po smrti Dzeržinského v roce 1926 po něm bylo pojmenováno náměstí před Lubjankou – hlavním sídlem KGB, a jeho jméno neslo až do roku 1990. Ve 40. letech pak byla na tomto náměstí vztyčena Dzeržinského socha, která zde stála do roku 1991. [5]
Po ustanovení sovětského režimu následovala komunistická revoluční hnutí stejný vzorec rudého teroru po celém světě. Jak je uvedeno v předchozích kapitolách této knihy, marxisticko-leninistické režimy bez výjimky spoléhají na strašlivou brutalitu, když se zmocňují vlády a udržují si moc. Násilí a vražda jsou však jen jednou částí komunistické teroristické agendy. Ještě destruktivnější je způsob, jakým komunismus využívá politického a náboženského zápalu, aby lidem vštípil kulturu komunistické strany. Takto zasévá semínka podvodu, nenávisti a násilí, která se poté předávají z generace na generaci.
V dnešním světě se terorismus projevuje ve třech hlavních formách, a to jako státní terorismus v komunistických režimech, jako teroristická činnost prováděná v zahraničí agenty komunistických režimů s cílem šířit násilnou revoluci a jako fundamentalistický islámský extremismus, který ve skutečnosti velkou část své ideologie a metod převzal od komunismu.
2. Jak komunistické režimy vyvážejí teror
Zatímco komunistické režimy používají teror a způsobují utrpení svým vlastním lidem, zároveň podporují teroristické organizace působící v zahraničí za účelem podněcování k revoluci nebo destabilizace konkurenčních států.
Během studené války Sověti aktivně podporovali širokou škálu teroristických aktivit v globálním měřítku. Čínský komunistický režim také podporuje teroristická povstání v zahraničí, síří maoistické teorie revoluce a vytváří aliance s teroristickými organizacemi i darebáckými režimy, které jsou hlavními podporovateli terorismu.
Stanislav Luněv, bývalý důstojník Hlavní rozvědkové správy (GRU), který přeběhl na Západ, obvinil GRU z toho, že je hlavní organizací školící teroristy po celém světě. [6] Mnoho extremistických skupin, které prováděly útoky na USA, měly vazby na sovětskou tajnou službu KGB. Patří mezi ně organizace, jako je Lidová fronta za osvobození Palestiny, Japonská rudá armáda, italské Rudé brigády, západoněmecká Frakce rudé armády a různé skupiny jihoamerických partyzánů.
Nejvlivnější formou moderního terorismu však byl radikální islám, „vyživovaný“ sovětským blokem jako prostředek k destabilizaci muslimského světa.
V první polovině 20. století patřil Blízký východ do západní koloniální sféry. Ve chvíli, kdy národy v tomto regionu získaly nezávislost, Sovětský svaz této příležitosti využil k získání vlivu. Blízký východ se dnes nachází ve složité a chaotické situaci, vyplývající z rozporů mezi různými podobami islámu, z arabsko-izraelského konfliktu, studené války, politiky obklopující obchod s ropou a ze střetu civilizací mezi západní a islámskou kulturní sférou.
Jak je zmíněno v páté kapitole, Ion Mihai Pacepa, bývalý generálporučík a šéf zahraniční zpravodajské služby komunistického Rumunska, se stal nejvýše postaveným člověkem, který kdy zběhl ze sovětského bloku, když v červenci 1978 uprchl do Spojených států. Ve svém článku „Ruské stopy“ odhalil Pacepa velké množství informací o podpoře terorismu na Blízkém východě ze strany komunistického bloku. [7] Citoval zde Alexandra Sacharovského, šéfa sovětské zahraniční rozvědky: „V dnešním světě, kdy jaderné zbraně učinily vojenskou sílu zastaralou, by se měl stát naší hlavní zbraní terorismus.“ Jen v roce 1969 bylo provedeno osmdesát dva únosů letadel. Mnohé z nich uskutečnila Organizace za osvobození Palestiny (OOP) s podporou Sovětů a čínských komunistů. Pacepa se zmínil o tom, že když navštívil kancelář Sacharovského, všiml si na mapě světa záplavy malých červených vlajek. Každá vlajka představovala jedno unesené letadlo. Sacharovskij se Pacepovi chlubil, že taktika únosu letadel je jeho vlastním vynálezem.
Koncept „islámského socialismu“ začal zapouštět kořeny během studené války, když Sovětský svaz podporoval arabské země proti Izraeli. Mezi jeho zástupci byli Jásir Arafat, který od roku 1969 až do své smrti v roce 2004 vedl Organizaci za osvobození Palestiny, a Gamál Abdel Násir Husajn, který od roku 1956 do své smrti v roce 1970 působil jako druhý egyptský prezident. Organizace za osvobození Palestiny, která byla podporována Sovětským svazem a čínskou komunistickou stranou, byla zapojena do rozsáhlých teroristických aktivit.
V letech 1968 až 1978 rumunské bezpečnostní složky každý týden letecky dovážely vojenské zásoby palestinským teroristům v Libanonu. Archivy otevřené po rozpadu Východního Německa ukazují, že východoněmecká zahraniční zpravodajská služba poslala do Libanonu v roce 1983 munici do útočných pušek Kalašnikov v hodnotě 1 877 600 amerických dolarů. Československo poskytlo islámským teroristům 1 000 tun plastické výbušniny bez zápachu Semtex-H.
Na počátku 70. let zahájil Jurij Andropov, tehdejší šéf sovětské tajné služby KGB a později generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu, tajnou a pečlivě naplánovanou propagandistickou kampaň, která měla „zasít semena“ protižidovské a protiamerické nenávisti napříč arabským a islámským světem. Pacepa a Ronald Rychlak ve společné knize Dezinformace nazvali Andropova „otcem nové éry dezinformací“. [8]
3. Komunistické počátky islámského extremismu
I když Sověti a čínští komunisté financovali mnohé teroristické organizace na Blízkém východě, skutečně zavést komunismus na územích s hluboce zakořeněnou náboženskou vírou se ukázalo jako těžký úkol. Úsilí Sovětského svazu přímo vyvézt socialistickou revoluci do muslimského světa se setkalo se smíšenými a často pouze dočasnými výsledky.
Přestože mnoho států na Blízkém východě bylo spřízněno se Sovětským svazem, pouze Jižní Jemen a Afghánistán byly po různě dlouhou dobu během studené války pod vládou komunistů. V roce 1979 provedl Sovětský svaz invazi do Afghánistánu a deset let ho okupoval ve snaze podpořit komunistický režim, kterému předtím pomohl dostat se k moci. V roce 1989 to Sověti vzdali a stáhli se ze země.
I když komunismus samotný nezvládl ustavit si kontrolu nad muslimským světem, podařilo se mu ovlivnit utváření a vývoj současného islámského extremismu.
Po útoku z 11. 9. se hrozba islámského extremismu stala jedním z hlavních témat a činy Usámy bin Ládina a jeho teroristické skupiny al-Káidy plnily přední stránky novin. Ale stopy ideologického původu islámského extremismu bin Ládina vedou dál, k člověku, kterému se přezdívá Karl Marx radikálního islámu. [9]
a) Sajjid Qutb: Marx islámského extremismu
Na první pohled se tvrzení, že existuje vztah mezi komunismem a radikálním islámem, může zdát přitažené za vlasy, vezmeme-li v úvahu, že muslimové věří v Alláha a proroka Mohameda, kdežto komunismus je ateistický a cílí na odstranění náboženské víry. Ale teorie a metody moderního islámského extremismu jsou ve skutečnosti úzce spojeny s marxismem-leninismem.
Průkopníkem radikálního islámu a moderního džihádu byl Sajjid Qutb, egyptský prostředník mezi místním Muslimským bratrstvem, Komunistickou internacionálou a egyptskou komunistickou stranou. [10][11] Qutbovy myšlenky byly prosáklé komunistickou logikou a rétorikou. Qutb se narodil v roce 1906. Ve 20. a 30. letech studoval socialismus a literaturu. V roce 1950 měl za sebou již dva roky studia ve Spojených státech a po návratu do Egypta vstoupil do Muslimského bratrstva. [12]
Qutbismus lze popsat jako snahu o zavedení násilí, jež má zničit starou společnost, ve které vládne „džáhilíja“. Náboženský pojem džáhilíja znamená neznalost náboženské pravdy a původně odkazoval na společnost před šířením islámu. Qutb vyzval muslimy, aby položili svůj život za boj proti džáhilíji, což údajně povede k osvobození člověka. Aby Qutb jasně vyjádřil své představy o tomto boji, přišel s novou interpretací pojmu džáhilíja a islámského pojetí džihádu.
Při zmínce o džihádu si mnozí okamžitě v mysli vybaví „svatou válku“, ale v arabštině džihád jednoduše znamená zápasit nebo bojovat. Pro běžné muslimy to může znamenat buď vnitřní konflikt (osobní zdokonalování), nebo obranný džihád. [13] Qutb rozšířil tuto definici tak, aby zahrnovala proaktivní a nespoutané použití násilí ve „svaté válce“ džihádu, a položil tak jeho teoretické základy. [14] Podle Qutbovy filozofie je jakýkoli sociální systém, který dodržuje světské zákony nebo etiku, antiislámská džáhilíja. Považoval džáhilíju za největší překážku v aplikování islámských hodnot a práva jak pro muslimy, tak nemuslimy. Dokonce i společnost, která se prohlašovala za muslimskou, mohla být stále džáhilíja. Qutb považoval egyptský sociální systém, ve kterém žil, za systém, v němž dominovala džáhilíja, a proto musel být podle něj svržen. [15 ]
Tato interpretace džihádu a džáhilíje zrcadlí Marxovu filozofii třídního boje. Qutb tvrdil, že stará společnost džáhilíje byla lidem vnucena a v tomto procesu je okrádala o svobodu. Tito zotročení lidé – podobně jako dělnická třída v marxismu – měli právo vést džihád, aby svrhli útlak džáhilíje. Qutb obhajoval džihád jako prostředek osvobození celého lidstva, muslimů i nemuslimů. [16] Když byla Qutbova kniha zveřejněna, mnozí muslimští vůdci si mysleli, že Qutb zachází příliš daleko, a považovali jeho myšlenky za kacířství. [17]
Qutb udržoval stálé kontakty s vůdcem socialisticky laděného Hnutí svobodných důstojníků Gamálem Abdelem Násirem, který se později stal dlouho úřadujícím egyptským prezidentem.
V roce 1952 uskutečnil Násir vojenský převrat, aby svrhl prozápadní monarchii, dynastii Muhammada Alího. Říká se, že tento socialisticko-revoluční tah naplánoval Qutb společně s Muslimským bratrstvem a Násirem. Přestože Qutb doufal, že Násir vytvoří islámský režim, Násir se místo toho vydal cestou sekularizace a v roce 1954 začal Muslimské bratrstvo potlačovat.
Qutb a Bratrstvo se chystali Násira zavraždit, ale spiknutí selhalo a Qutb byl uvězněn. Během prvních několika let ve vězení byl Qutb krutě mučen, ale když se podmínky uvolnily, bylo mu dovoleno psát. Ve vězení napsal dvě nejdůležitější práce svého života – Ve stínu koránu a Milníky. Tyto dvě knihy, které se týkají jeho názorů na korán, islámské dějiny, Egypt a západní společnost, v plné šíři prosazovaly protisekulární a protizápadní extremismus. Qutb byl nakrátko propuštěn z vězení, ale nevyužil příležitost k útěku z Egypta a byl následně znovu uvězněn. V roce 1966 byl Qutb usvědčen z účasti na spiknutí za účelem zavraždění Násira a poté popraven oběšením. Qutb se s hrdostí vydal na šibenici a stal se z něj náboženský mučedník.
Vůdce al-Káidy po smrti bin Ládina, Ajmán az-Zawáhirí, věřil, že Qutbova poprava byla jiskrou, která zažehla oheň džihádistického extremismu. [18] Islámští extremisté často citují Qutbovo učení a považují se za jeho „intelektuální nástupce“, jak zaznamenal William McCants, odborník na boj proti terorismu a bývalý výzkumný pracovník v Centru pro boj proti terorismu ve West Pointu. [19] Odborník na oblast Blízkého východu Hassan Hassan ve své zprávě o Islámském státu (ISIS) z roku 2016 citoval rčení populární mezi podporovateli ISIS o tom, jak se zrodila základní doktrína teroristických skupin: „Islámský stát navrhl Sajjid Qutb, vyučoval jej Abdulláh Azzám a globalizoval Usáma bin Ládin.“ [20]
b) Leninistický předvoj džihádu
Qutb si dále vypůjčil marxistický koncept „falešného vědomí“, který se vztahuje k masovému přijetí ideálů a kultury jednotlivých vládců. Koncept zastává názor, že toto „falešné vědomí“ brání masám vnímat vlastní útlak a svrhnout kapitalismus ve prospěch socialismu. Podle Qutba si lidé žijící pod džáhilíjou neuvědomují, že jsou otroky, a proto se nezapojují do džihádu, aby se osvobodili. [21]
Jedním z Leninových hlavních děl je pamflet nazvaný „Co je třeba udělat?“, ve kterém tvrdí, že pracující třída si sama neuvědomí potřebu komunismu, pokud k tomu nebude dovedena elitní skupinou revolucionářů. A protože Qutb ve svém tažení proti džáhilíji stál před stejnou otázkou, hledal řešení v Leninových tezích.
Qutbovy spisy jsou plné výrazů známých studentům marxismu-leninismu, jako je „předvoj“, „stát“, „revoluce“ apod. Situace a výzvy, kterým Lenin čelil v době psaní svého pamfletu, zrcadlí okolnosti, kterým čelil Qutb, když formuloval svou vlastní radikální ideologii. Lenin vložil naději na úspěšnou revoluci do předvoje proletářské strany – vysoce disciplinované elitní organizace zodpovědné za dohled nad revolucí a vedení mas – a vysmíval se představě, že by k úspěchu komunismu stačilo, aby jeho agenti jen působili v celé společnosti. Qutb tuto teorii okopíroval a pouze nahradil leninistickou politickou stranu islámskými extremistickými organizacemi.
Lenin kladl velký důraz na důležitost organizace a předvoje. Identifikoval jasný rozdíl mezi spontánností a vědomím, a představil myšlenku budování strany. Podle Lenina mohou dělníci spontánní akcí docílit pouze povrchních požadavků, jako je zvýšení platů a osmihodinový pracovní den, ale postrádají vědomí potřebné k osvobození lidstva. Lenin věřil, že externí předvoj (obvykle buržoazní intelektuálové, kteří mají privilegované vzdělání) je potřebný k podněcování a indoktrinaci dělníků, aby uvěřili, že jediným východiskem je revoluce a že jedině osvobozením celého lidstva mohou být osvobozeni i oni sami. Aby bylo možné plně využít předvoj, je zapotřebí úzce propojené politické strany, která převezme úplnou kontrolu nad organizováním jeho aktivit a poskytne jeho členům příležitost pracovat v ilegalitě jako profesionálním revolucionářům. [22]
Glenn E. Robinson, docent na Naval Postgraduate School v Monterey v Kalifornii a výzkumný pracovník Centra pro studium Blízkého východu na Kalifornské univerzitě – Berkeley, řekl o radikálním islámu: „Moderní džihádismus je výrazně leninistický. I když ze zjevných důvodů džihádističtí ideologové necitují jako inspiraci Lenina, jejich koncepce a logika, zejména u Sajjida Qutba, tento vliv prozrazuje. Během svých studií v Egyptě ve 40. letech 20. století se Qutb bezpochyby seznámil s obsahem Leninových spisů. Dva Qutbovy klíčové koncepty pocházejí přímo od Lenina: džama’a (předvoj) a manhadž (program). … Leninovo naléhání na to, aby ústředí předvoje mělo podrobný a promyšlený program, podle něhož bude provádět a následně konsolidovat revoluci, se rovněž ozývá v Qutbových spisech, jen v islámském hávu.“
Na základě leninismu, z něhož čerpal, obhajoval Qutb organizaci muslimské verze leninistické strany. „Qutb přednesl přesně stejný argument pro muslimský svět,“ napsal Robinson. „Drtivá většina muslimů byla příliš pohlcena a zkorumpována systémem nespravedlivé a antiislámské vlády, aby věděla, jak a kdy pozvednout zbraně proti státu. Zanícený předvoj džihádistických kádrů byl potřebný k organizaci přímých akcí proti státu.“ [23]
Tento předvoj, který tvoří extremisté, neboli ti, jež Qutb nazývá „pravými muslimy“, má revoluční poslání osvobodit všechny muslimy a celou lidskou civilizaci. Předvoj musí tvrdě zasáhnout falešné muslimy, řídit se islámskou ideologií určenou Qutbovou interpretací, založit nový národ založený na islamismu a použít násilí ke vnucení islámu zbytku světa.
Kromě leninistického předvoje zahrnovala Qutbova teorie také utopistické ideály, jako je „sociální rovnost“ a eliminace tříd. [24] Tyto body se shodují s cíli stanovenými v komunismu. Po Qutbově smrti pokračoval ve vydávání knih jeho bratr Muhammad Qutb. Kniha Ma’arakat ul-Islam war-Ra’samaaliyyah, vydaná v roce 1993, znovu odhaluje, jak byl Qutb inspirován komunismem. Qutb na rovinu prohlašuje, že islám je „jedinečné, konstruktivní a pozitivistické „aqidah“ [vyznání], které bylo modelováno a zformováno z křesťanství a komunismu, jde o tu nejlepší směsici zahrnující všechny jejich (tj. křesťanské a komunistické) cíle a navíc k nim dodává harmonii, rovnováhu a spravedlnost“. [25]
c) Komunistické jádro islámského extremismu
Třídní boj je další marxistická myšlenka, která tvoří ústřední bod islámského extremismu. Marx strávil celý svůj život snahou vyvolat konflikt mezi proletariátem a buržoazií, aby tento konflikt zesílil až do bodu, z něhož není návratu, a nakonec se „vyřešil“ revolucí. Islámští extremisté pracují v mnoha ohledech identickým způsobem.
Zničení Světového obchodního centra na Manhattanu samo o sobě nijak nepřispělo k realizaci sjednocení muslimského světa, které si Qutb představoval, ale sloužilo jako prostředek k prohloubení konfliktu mezi západním a muslimským světem. Teroristické útoky měly vyvolat silný odpor Západu vůči muslimům, což by obratem podnítilo muslimy k dalším útokům.[26] Extremistické metody jsou zrcadlem konfliktů, které mezi proletariátem a buržoazií podněcovali Marx a Lenin, aby vytvořili podmínky potřebné pro zahájení revoluce.
Qutbovy teorie se daleko více podobají komunismu než tradičnímu islámu. I když se islámští extremisté hlásí k náboženské opozici vůči komunismu, ve skutečnosti absorbovali čisté základy komunistické revoluční doktríny. Jak poznamenal novinář Chuck Morse: „Skutečným nepřítelem, s nímž je svobodný svět konfrontován, zůstává komunismus. … Radikální islám není ničím jiným než komunismem zamaskovaným v tradičním hávu islámu. Tentýž komunistický nepřítel, který rozvrátil Evropu … zakořenil v islámském světě a proměnil velkou část islámské elity.“ [27]
Finský politický historik Antero Leitzinger věří, že moderní terorismus se zrodil v letech 1966 až 1968 a vyvíjel se současně s mezinárodním komunistickým hnutím. V 60. letech 20. století, kdy na Západě propuklo neovladatelné šílenství radikálního studentského hnutí, se mnoho zahraničních výměnných studentů z muslimského světa dostalo do kontaktu s levicovými myšlenkami a přinesli si s sebou domů levicové koncepty, jako je násilná revoluce. [28]
V roce 1974 se Abdallah Schleifer, muslimský konvertita, který se později stal profesorem mediálních studií na Americké univerzitě v Káhiře, setkal s Ajmánem az-Zawáhirím, budoucím vůdcem al-Káidy. Zawáhirí, který v té době studoval medicínu na Káhirské univerzitě, se chlubil tím, že islámské extremistické skupiny nabraly nejvíce členů z elitních institucí, jako jsou lékařské a inženýrské školy. Schleifer uvedl, že během 60. let byla na těchto školách vysoká koncentrace mladých marxistů a že radikální islám byl prostě jen nový trend studentských povstání. Schleifer řekl Zawáhirímu: „Poslouchej, Ajmáne, jsem bývalý marxista. Když mluvíš, mám pocit, jako bych byl zpátky ve straně. Nemám pocit, že jsem s tradičním muslimem.“ [29]
Je s podivem, že mnozí pozorovatelé spojují islámský extremismus s fašismem (islamofašismus) a z různých důvodů nezmiňují jeho komunistický původ. Fašismus je forma národního socialismu a socialismus je první fází komunismu, jak řekl Lenin a další. Komunismus má mezinárodní rozsah a usiluje o komunistické revoluce po celém světě. Když se podíváme na islámský extremismus z hlediska jeho celkového přístupu a doktríny, je zřejmé, že má mnohem více společného s komunismem.
d) Qutb a vzestup terorismu
Qutbovy spisy ovlivnily mnoho mladých Arabů, včetně palestinského učence a spoluzakladatele al-Káidy, Abdulláha Júsufa Azzáma. [30] „Zpráva Komise 11. září“ (The 9/11 Commission Report) zmiňuje Azzáma jako „Qutbova žáka“ a nastínila vliv Qutba na světonázor bin Ládina. [31]
Muhammad Qutb, mladší bratr Sajjida Qutba, byl také jedním z hlavních šiřitelů Qutbových myšlenek. Muhammad Qutb později odešel do Saúdské Arábie a stal se profesorem. Byl zodpovědný za editaci, publikování a propagaci teorií svého zesnulého bratra. Bin Ládin se pravidelně účastnil týdenních veřejných přednášek Muhammada Qutba a četl jeho knihy.
Zawáhirí řekl, že když byl mladý, opakovaně slýchal od svého strýce, jak je Qutb skvělý, a jak trpěl ve vězení. [32] V roce 1966, kdy byl Qutb oběšen, pomohl patnáctiletý Zawáhirí vytvořit podzemní militantní buňku, která si kladla za cíl svrhnout vládu a založit Islámský stát. Zawáhirí ve svých pamětech napsal: „Násirský režim si myslel, že islámské hnutí dostalo smrtící ránu popravou Sajjida Qutba a jeho soudruhů. … Ale zdánlivý klid na povrchu ukrýval okamžitou interakci s myšlenkami Sajjida Qutba a formování jádra moderního islámského džihádistického hnutí v Egyptě.“ [33] Poté se Zawáhirí připojil k egyptské skupině Islámský džihád, která se zformovala v 70. letech, a stal se mentorem bin Ládina a důležitým členem al-Káidy. Nakonec, po smrti bin Ládina, převzal vedení al-Káidy.
V sunnitském muslimském světě je Qutb nejvýznačnějším radikálním myslitelem. [34] Prakticky všechny koncepty a inovace sunnitských džihádistických skupin lze nalézt v jeho dílech. [35] Ačkoli se různé skupiny džihádistů mohou lišit svojí formou, všechny sdílejí jeden společný bod, a to použití násilí pod vlajkou islámu k uskutečnění vlastních politických cílů. [36]
Vražda egyptského prezidenta Anvara as-Sádáta v roce 1981 egyptským Islámským džihádem a útoky egyptské teroristické skupiny al-Gamma al-Islamíja proti vládním úředníkům, sekulárním intelektuálům, egyptským křesťanům a turistům v 90. letech jsou všechno postupnými kroky v kampani, která měla naplnit Qutbovu vizi. [37]
Radikální džihádistické skupiny, které následují Qutbovu ideologii, se řadí mezi teroristy salafistického džihádismu. Podle zprávy americké výzkumné instituce Rand Corporation bylo v roce 2013 po celém světě téměř padesát salafistických džihádistických skupin, z nichž většina působila v Severní Americe a Levantě (Východním Středomoří). [38] Robert Manne, autor knihy Mysl islámského státu: ISIS a ideologie chalífátu (The Mind of the Islamic State: ISIS and the Ideology of the Caliphate), nazval Qutba „otcem politického hnutí 20. století, kterému dnes říkáme salafistický džihád“ a předchůdcem teroristické skupiny Islámský stát. Dodal také, že i když Qutb nebyl přímo zodpovědný za vznik Islámského státu, „vytyčil první milník na cestě, která tam nakonec vedla“. [39]
Když se podíváme na různé extremistické islámské organizace současnosti, ačkoli jim chybí jednotná vize a libují si ve vnitřních rozbrojích, přece jen mají jednu vlastnost, která je společná pro drtivou většinu z nich: v zásadě zdědily Qutbovu agresivní formu džihádu – komunistickou revoluci v jiné formě.
e) Jak komunismus pronásleduje běžné muslimy
Navzdory tomu, že extremistické skupiny působí ve jménu islámu, jejich největší obětí je právě muslimská společnost. Je to proto, že bez ohledu na povrchní výmluvy je skutečnou motivací terorismu – a stejně tak i komunismu – touha po zabíjení a ničení.
Zpráva „Islám a vzorce terorismu a násilného extremismu“ z roku 2017, vydaná Centrem pro strategické a mezinárodní studie, tvrdí, že „extremistické útoky vedou ve většině případů k tomu, že muslimové zabíjejí a zraňují jiné muslimy“.
Podle této zprávy „k 83 % [islámských extremistických] útoků a k 90 % úmrtí došlo v ryze islámských zemích“ a stejně tak je tomu se sebevražednými útoky prováděnými pěšími nebo za použití vozidel. Když se podíváme na pět nejhorších zločineckých hnutí ve světě v roce 2016, čtyři z nich jsou hnutí ,islamistických‘ extremistů. Celkem 88 % z 2 916 útoků a 99 % ze 14 017 úmrtí, které způsobilo těchto pět největších pachatelů, provedly islamistické extremistické skupiny“. [40]
Zpráva Ministerstva zahraničí USA o terorismu v jednotlivých zemích za rok 2018 uvádí, že celkem 8 093 teroristických útoků, které se toho roku ve světě uskutečnily, vedlo k 32 836 úmrtím. Útoky se v drtivé většině udály v zemích a oblastech, kde převládá muslimská většina: „V roce 2018 došlo k teroristickým incidentům v 84 zemích a oblastech. Asi 85 % všech incidentů se soustředilo do tří geografických regionů: Blízký východ, jižní Asie a subsaharská Afrika. Nejvíce případů teroristických útoků v roce 2018 se odehrálo v následujících zemích (v sestupném pořadí): Afghánistán, Sýrie, Irák, Indie, Nigérie, Somálsko, Filipíny, Pákistán, Jemen a Kamerun. Incidenty v těchto deseti zemích tvoří 71 % celkového počtu případů a 81 % všech úmrtí v důsledku teroristických útoků.“ [41]
Naproti tomu teroristické útoky vedené v západních zemích vyústily v mnohem menší počet obětí na životech. Studie provedená organizací Cato Institute v roce 2019 uvádí, že teroristé narození v zahraničí byli v USA zodpovědní za 3037 z 3518 vražd, které provedli teroristé na americké půdě od roku 1975 do roku 2017. Toto číslo zahrnuje 2 979 lidí zabitých při útocích z 11. září 2001. [42]
4. Podpora terorismu Komunistickou stranou Číny
Komunistická strana Číny dlouhodobě podporuje teroristické aktivity v zahraničí. Stála i v pozadí aktivit palestinského teroristického vůdce Jásira Arafata. Arafat byl jedním z prvních, kdo využil taktiku únosu letadel komerčních leteckých společností, zaměřoval se na americké síly a stal se inspirací pro Usámu bin Ládina.
a) Podpora teroristických aktivit Jásira Arafata ze strany čínského režimu
Arafat v roce 1959 založil Palestinské národní osvobozenecké hnutí, také známé jako FATAH, a v roce 1988 prohlásil Palestinu za nezávislý stát. Až do své smrti v roce 2004 byl vedoucí postavou různých palestinských militantních organizací. Arafat byl pro Komunistickou stranu Číny zřejmě nejoblíbenější osobou z Blízkého východu. Navštívil Čínu 14krát a setkal se téměř s každým čínským komunistickým vůdcem, včetně Mao Ce-tunga, Čou En-laje, Teng Siao-pchinga a Ťiang Ce-mina.
V roce 1964 založil Arafat skupinu al-‘Asifah (Bouře), vojenské křídlo hnutí FATAH. Bezprostředně poté odcestoval do Pekingu, aby se setkal s čínským premiérem Čou En-lajem. Čou mu připomněl, aby věnoval pozornost své strategii a nepoužíval kontraproduktivní hesla, jako například ta, která volají po úplném zničení Izraele. [43]
Kromě poskytování zbraní a finanční podpory Peking často instruoval Palestinu v otázkách, jak vést konflikt se Spojenými státy a Izraelem a zároveň rozšiřovat svůj vliv na mezinárodní scéně. Komunistická strana také pozvala Palestince, aby absolvovali školení v Číně.
V lednu 1965 zahájil Arafat v severní Palestině válku proti Izraeli pomocí své partyzánské organizace. V květnu téhož roku zřídila Organizace pro osvobození Palestiny kancelář v Pekingu. Čína tímto bezprecedentním krokem poskytla úřadu OOP diplomatické zacházení a otevřeně podporovala OOP na různých mezinárodních akcích.
Hned poté, co v listopadu 1988 Arafat vyhlásil nezávislost Palestinského státu, Peking stát okamžitě uznal a navázal s ním diplomatické vztahy.
Arafat a tehdejší generální tajemník čínské komunistické strany Ťiang Ce-min se v letech 2000 a 2001 navzájem navštěvovali. Právě v té době mezi Palestinou a Izraelem vypukly ve velkém měřítku krvavé konflikty. Izrael opakovaně odsoudil Arafata za jeho roli v páchaném násilí. Arafat dokázal s podporou čínských komunistů zápasit se Spojenými státy a Izraelem a dále narušovat stabilitu Blízkého východu.
Členské organizace OOP byly zapojeny do různých otevřených i podzemních militantních aktivit. Jejich zástupci tvrdili, že násilná revoluce je jediným způsobem, jak osvobodit zemi. Tato ideologie následuje stejnou doktrínu jako komunistická hnutí. Arafat měl úzké vazby na vůdce v komunistických zemích a setkával se se zástupci Socialistické internacionály. FATAH byl pozorovatelem ve Straně evropských socialistů.
V roce 1970 provedla OOP pokus o atentát na jordánského krále Husajna bin Talála a také se pokusila svrhnout jordánskou vládu, což se jí nepodařilo. V září téhož roku OOP unesla pět komerčních letadel – čtyři z nich směřovala do New Yorku a jedno do Londýna – v rámci tzv. únosů na Dawson´s Field. Jeden z teroristů prohlásil, že únos letadla má větší účinek než zabití stovky Izraelců v bitvě.
V roce 1972 teroristická skupina Černé září, militantní frakce organizace FATAH, zmasakrovala jedenáct izraelských atletů na olympijských hrách v Mnichově. Jedním z teroristů byl Alí Hasan Salame, velitel bezpečnosti hnutí FATAH a jeden z Arafatových nejdůvěrnějších poručíků. Kromě Izraelců zabitých při útoku zemřel také západoněmecký policista. [44]
Spojené státy a Izrael označily Arafata za muže, který stojí za řadou teroristických útoků na Blízkém východě. V roce 1987 Bílý dům klasifikoval FATAH a OOP jako teroristické organizace a uzavřel Palestinskou informační kancelář OOP ve Washingtonu.
b) Vazby mezi Komunistickou stranou Číny a al-Káidou
Pro drtivou většinu lidí na celém světě znamenalo 11. září 2001 šok a tragédii. Ale v Číně byly reakce úplně jiné. Od internetových fór a chatovacích místností po univerzitní jídelny stálo velké množství lidí na straně teroristů s komentáři jako „Dobrá práce!“ nebo „Důrazně podporujeme spravedlivé skutky proti Spojeným státům“. Podle průzkumu na čínské internetové stránce NetEase, kterého se zúčastnilo 91 701 osob, vyjádřilo pouze 17,8 % respondentů silný nesouhlas s teroristickými útoky, zatímco většina lidí si vybrala možnost „opozice vůči Spojeným státům“ nebo „to nejlepší teprve přijde“, co se dané katastrofy týká. [45]
Číňané, kteří fandili teroristickým útokům, nemají s bin Ládinem ani radikálními muslimy nic společného, co se týče etnické příslušnosti, náboženství či kulturního zázemí, ale kořeny jejich jedovatého myšlení byly totožné. Stejně jako když islámští extremisté vedli „svatou válku“ proti nemuslimskému světu i proti „falešným“ muslimům, o kterých řekli, že byli oklamáni džáhilíjou, KS Číny strávila 70 let tím, že Číňany očkovala nenávistí vůči třídním nepřátelům a vštípila jim překroucenou kulturu komunistické strany.
Společné rysy islámského extremismu a komunismu nekončí tím, že se překrývají jejich ideologie. Čínská komunistická strana si udržovala úzké vztahy s Talibanem a al-Káidou i poté, co se Taliban chopil moci v Afghánistánu, stejně jako v období, kdy Taliban poskytoval ochranu bin Ládinovi. V roce 1998, poté co Spojené státy zaútočily na základny al-Káidy řízenými střelami, čínský režim údajně zaplatil bin Ládinovi 10 milionů dolarů za nevybuchlé americké rakety, nejspíše proto, aby ukradl technologii. [46] [47]
Čínský režim zároveň pokračoval v poskytování citlivých vojenských technologií státům sponzorujícím terorismus. Na konci roku 2000 navrhla Bezpečnostní rada OSN sankce vůči Talibanu s cílem přinutit jej uzavřít bin Ládinovy teroristické výcvikové tábory umístěné na jeho území, ale Čína se hlasování zdržela. Místo toho vyslala vojáky, aby podpořili Taliban, ihned poté, co americká armáda zahájila letecké útoky v Afghánistánu.
Po 11. září americké zpravodajské agentury oznámily, že ZTE a Huawei, dvě čínské technologické společnosti s vazbami na čínskou armádu, pomáhají armádě Talibanu zřídit telefonní síť v hlavním městě Afghánistánu, Kábulu. [48] V den útoků 11. září 2001 podepsali čínští a talibanští úředníci smlouvu o rozšíření hospodářské a vědecké spolupráce. [49]
V knize Neomezená válka z roku 1999 dva čínští vojenští důstojníci diskutovali o tom, že pokud by bylo Světové obchodní centrum v New Yorku znovu napadeno po vzoru neúspěšného bombového útoku z roku 1993, otevřelo by to pro USA složité dilema. Autoři také přímo jmenovali al-Káidu jako organizaci schopnou takovou operaci provést. [50] Ať už KS Číny o tom, co se stane 11. září, věděla předem nebo ne, koncept režimu „neomezeného boje“ poskytl teoretické vedení pro budoucí operace Usámy bin Ládina.
V roce 2004 vyšlo najevo, že čínské tajné služby používaly fiktivní společnosti na finančních trzích po celém světě, aby pomohly bin Ládinovi získat finanční prostředky a prát špinavé peníze. [51] S pádem berlínské zdi stál komunistický tábor před úplným kolapsem a Komunistická strana Číny byla náhle ponechána, aby sama čelila obrovskému tlaku svobodného světa. Právě, když se Spojené státy a svobodný svět chystaly odsoudit komunistickou tyranii, došlo k událostem 11. září.
Priority se dramaticky změnily, a místo toho vypukla válka proti terorismu. To pomohlo Komunistické straně Číny získat oddechový čas a umožnilo komunismu znovu expandovat.
Hrozba radikálního islámského terorismu donutila Spojené státy odklonit své zdroje a pozornost od pokračující hrozby komunismu, čímž zabránila svobodnému světu konfrontovat bezprecedentní zločiny KS Číny. Zatímco západní svět vedl válku na Blízkém východě, mezi Čínou a Spojenými státy v tichosti docházelo k přesunu obrovského bohatství, což umožnilo vzniknout další komunistické supervelmoci po rozpadu Sovětského svazu.
5. Sbližování terorismu se západní radikální levicí
Po 11. září radikální levicoví intelektuálové na Západě nad útoky jásali a pachatelů se zastávali. Několik dní po útocích italský dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu řekl: „Velcí spekulanti si libují v ekonomice, která každý rok zabije desítky milionů lidí chudobou – takže, co znamená 20 tisíc mrtvých v New Yorku?“ [52] Profesor na University of Colorado – Boulder charakterizoval ty, kteří pracují ve Světovém obchodním centru, jako „malé Eichmanny“ (odkazoval na jednoho z architektů nacistického holocaustu). Tvrdil, že oběti byly součástí „technokratické mrtvoly v samém srdci amerického globálního finančního impéria“, a naznačoval, že útoky byly spravedlivým trestem. [53]
11. února 2003, měsíc před tím, než Spojené státy zaútočily na Irák, zveřejnil bin Ládin zvukovou nahrávku prostřednictvím televize Al Jazeera, ve které uvedl, že „nikomu neublíží, když se zájmy muslimů spojí se zájmy socialistů v boji proti křižákům“, a vyzval lidi, aby vyšli do ulic bojovat proti americké armádě. [54]
V naději, že zabrání Spojeným státům provádět vojenské zásahy v Afghánistánu a Iráku, a že později překazí jejich snahy vést válku proti teroru, zahájily různé radikální levicové síly rozsáhlá protiválečná protestní hnutí. Většinu členů význačné protiválečné organizace ANSWER (Act Now to Stop War and End Racism, česky „Jednejte hned, abyste zastavili válku a ukončili rasismus“), která byla založena v roce 2001, tvoří socialisté, komunisté a stoupenci levice nebo členové progresivních hnutí. Mnoho z jejích zakladatelů má vazby na Mezinárodní akční centrum a Světovou stranu pracujících, radikální komunistickou organizaci, která je spojencem režimu v Severní Koreji. ANSWER je tedy frontovou silou názorově spjatou se stalinistickým komunismem. Dalším hnutím podílejícím se na protiválečném hnutí byla skupina s názvem Ne naším jménem (Not in Our Name), přední organizace Revoluční komunistické strany, která je marxisticko-leninistickou stranou napojenou na čínský komunistický režim. [55]
Kniha amerického odborníka Davida Horowitze z roku 2004 nazvaná Zvrácená aliance: Radikální islám a americká levice (Unholy Alliance: Radical Islam and the American Left) odhaluje nebezpečnou souvislost mezi mezi islámskými extremisty a radikální levicí. Podle jeho analýzy radikální levice po celém světě nepřímo sloužila ke krytí islámských džihádistů. [56]
Na setkání s představiteli Hizballáhu řekl prominentní levicový profesor, že Spojené státy jsou „jedním z čelných teroristických států“. [57] Jistý odborný asistent v oboru antropologie na Kolumbijské univerzitě pronesl před publikem 3 000 studentů, že by „rád osobně viděl jeden milion Mogadiš“. [58] V bitvě o Mogadišo v roce 1993 přepadli somálští bojovníci údajně vycvičení al-Káidou speciální jednotky USA a zabili 18 amerických vojáků. Vyučující také vyjádřil naději, že američtí vojáci se vzájemně pozabíjejí.
Někteří levicoví stoupenci pomáhali teroristům přímo. V roce 1995 byl Omar Abdel-Rahman odsouzen za to, že provedl bombový útok na Světové obchodní centrum. Rahmanova obhájkyně Lynne Stewartová byla v roce 2006 odsouzena k odnětí svobody za to, že pomohla propašovat zprávu od Abdel-Rahmana jeho následovníkům na Blízkém východě. Abdel-Rahman své stoupence ve zprávě vyzýval, aby pokračovali v teroristické činnosti. Stewartová se stala politickým idolem levice a byla opakovaně zvána, aby přednášela na univerzitních kampusech. [59]
Stát na straně teroristů, proti západní demokratické společnosti, je součástí dlouhého pochodu radikální levice, jejímž cílem je zničit a ovládnout západní společnost zevnitř. Levice je ochotna použít jakoukoli metodu, která jí pomůže tohoto cíle dosáhnout. Ačkoli levicová ideologie nemá s islámským extremismem na první pohled nic společného, na hlubší úrovni mají společné kořeny, které vycházejí z nenávisti a boje komunistického přízraku.
6. Odstranění základního kořene terorismu
Od Pařížské komuny a Leninovy institucionalizace násilí až po komunistickou vládou řízené pronásledování lidí v Číně, komunismus vždy používal terorismus k dosažení svých cílů. Teroristé používají násilí k tomu, aby společnost uvrhli do chaosu, a používají strach, aby lidi dostali pod svoji kontrolu. Porušují morální hodnoty, které jsou lidstvem všeobecně zastávány, aby dosáhli svých vlastních cílů. Kořeny komunismu můžeme spatřit v základních myšlenkách a metodách moderních teroristických skupin, protože komunistická ideologie poskytuje pro jejich zlé hodnoty teoretický rámec.
Kromě toho komunismus mimo území ovládané komunistickými režimy manipuloval s celou řadou skupin a jednotlivců, aby prováděli teroristickou činnost, rozsévali po celém světě chaos a vytvářeli diverzní kouřovou clonu, která měla zmást nepřátele. Radikální islámský terorismus je středem pozornosti v rámci mezinárodních konfliktů od konce studené války. Zatímco však byly Spojené státy a jejich spojenci zapleteni v nákladných a zdlouhavých kampaních na Blízkém východě, čínský komunistický režim tiše pracoval na tom, aby se stal supervelmocí schopnou vyzvat svobodný svět. Chaos, který vládl na Blízkém východě i jinde, odvedl pozornost západních vlád a veřejnosti od nové hrozby komunismu i bezprecedentních zločinů proti lidskosti, které provádí KS Číny navzdory větším ekonomickým a kulturním vazbám se Západem.
Komunismus, který je založen na nenávisti a boji, je základní příčinou terorismu po celém světě. Zatímco média zaměřují svoji pozornost na teroristické útoky, které zasahují západní společnost, převážná většina lidí zabitých islamistickými extremisty jsou běžní muslimové žijící v islámských zemích. Podobně v případě více než 100 milionů úmrtí zapříčiněných komunismem šlo téměř vždy o lidi žijící přímo pod vládou komunistických režimů.
Dokud nebudou jedovaté kořeny komunismu vykopány, lidstvo nebude mít ani jediný den klidu. Jen pokud lidé rozpoznají roli komunismu v teroristických aktivitách, které sužují náš svět, a postaví se na stranu tradičních morálních hodnot a víry, může být tato hrozba poražena a „globální válka proti teroru“ úspěšně ukončena.
***
Odkazy
1. Brian Whitaker, „The Definition of Terrorism“, The Guardian, 7. května 2001, https://www.theguardian.com/world/2001/may/07/terrorism.
2. Karl Kautsky, Terrorism and Communism: A Contribution to the Natural History of Revolution, přel. W. H. Kerridge (Manchester, United Kingdom: The National Labour Press Ltd., 1919), Marxists Internet Archive, stránka navštívena 5. května 2020, https://www.marxists.org/archive/kautsky/1919/terrcomm/index.htm.
3. Felix Dzerzhinsky, citace dle: Michael Foley, Russian Civil War: Red Terror, White Terror, 1917–1922 (United Kingdom: Pen & Sword Books, 2018).
4. Sergei Melgunov, The Red Terror in Russia (United Kingdom: Hyperion Press, 1975), kap. 3.
5. Deborah Seward, „Statue of Soviet Intelligence Chief Pulled Down“, The Associated Press, 22. srpna 1991, https://apnews.com/863f51d5087d19bee14a280626730385.
6. Stanislav Lunev, Through the Eyes of the Enemy: The Autobiography of Stanislav Lunev (Washington, DC: Regnery Publishing, Inc., 1998), 80.
7. Ion Mihai Pacepa, „Russian Footprints“, National Review, 24. srpna 2006, https://www.nationalreview.com/2006/08/russian-footprints-ion-mihai-pacepa.
8. Ion Mihai Pacepa a Ronald Rychlak, Disinformation: Former Spy Chief Reveals Secret Strategies for Undermining Freedom, Attacking Religion, and Promoting Terrorism (Washington, DC: WND Books, 2013), 259–266.
9. Paul Berman, „The Philosopher of Islamic Terror“, New York Times Magazine, 23. března 2003, https://www.nytimes.com/2003/03/23/magazine/the-philosopher-of-islamic-terror.html.
10. Raymond Ibrahim, „Ayman Zawahiri and Egypt: A Trip Through Time“, The Investigative Project on Terrorism, 30. listopadu 2012, https://www.investigativeproject.org/3831/ayman-zawahiri-and-egypt-a-trip-through-time.
11. Robert R. Reilly, The Roots of Islamist Ideology, Centre for Research Into Post-Communist Economies, únor 2006, 4.
12. Berman, „The Philosopher“.
13. Andrew McGregor, „Al-Qaeda’s Egyptian Prophet: Sayyid Qutb and the War on Jahiliya“, Terrorism Monitor 1, č. 3 (4. května 2005), https://jamestown.org/program/al-qaedas-egyptian-prophet-sayyid-qutb-and-the-war-on-jahiliya.
14. A. E. Stahl, „,Offensive Jihad‘ in Sayyid Qutb’s Ideology“, International Institute for Counter-Terrorism, 24. března 2011, https://www.ict.org.il/Article/1097/Offensive-Jihad-in-Sayyid-Qutbs-Ideology#gsc.tab=0.
15. McGregor, „Al-Qaeda’s Egyptian Prophet“.
16. Stahl, „,Offensive Jihad‘“.
17. McGregor, „Al-Qaeda’s Egyptian Prophet“.
18. Dale Eikmeier, „Qutbism: An Ideology of Islamic-Fascism“, Parameters, sv. 37, číslo 1, http://www.dtic.mil/docs/citations/ADA485995.
19. William McCants, „Problems With the Arabic Name Game“, Combating Terrorism Center, 22. května 2006.
20. Hassan Hassan, The Sectarianism of the Islamic State: Ideological Roots and Political Context (Washington DC: Carnegie Endowment for International Peace, červen 2016), 26, https://carnegieendowment.org/files/CP_253_Hassan_Islamic_State.pdf.
21. Roxanne L. Euben, „Mapping Modernities, ,Islamic‘ and ,Western‘“, in: Border Crossings: Toward a Comparative Political Theory, ed. Fred Dallmayr (Lanham, MD: Lexington Books, 1999), 20.
22. Vladimir Lenin, „What Is to Be Done?“ in: Lenin’s Selected Works, přel. Joe Fineberg a George Hanna (Moscow: Foreign Languages Publishing House, 1961), sv. 1, 119–271, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 5. května 2020, https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1901/witbd.
23. Glenn E. Robinson, „Jihadi Information Strategy: Sources, Opportunities, and Vulnerabilities“, in: John Arquilla a Douglas A. Borer, eds., Information Strategy and Warfare: A Guide to Theory and Practice (London: Routledge, 2007), 92.
24. McGregor, „Al-Qaeda’s Egyptian Prophet“.
25. Abdallah al-Qutbi, citace dle: „Impaling Leninist Qutbi Doubts: Shaykh Ibn Jibreen Makes Takfir Upon (Declares as Kufr) the Saying of Sayyid Qutb That Islam Is a Mixture of Communism and Christianity“, TheMadKhalis.com, 2. ledna 2010, http://www.themadkhalis.com/md/articles/bguiq-shaykh-ibn-jibreen-making-takfir-upon-the-saying-of-sayyid-qutb-that-islam-is-a-mixture-of-communism-and-christianity.cfm.
26. Damon Linker, „The Marxist Roots of Islamic Extremism“, The Week, 25. března 2016, http://theweek.com/articles/614207/marxist-roots-islamic-extremism.
27. Charles Moscowitz, Islamo-Communism: The Communist Connection to Islamic Terrorism (Boston: City Metro Enterprises, 2013).
28. Antero Leitzinger, „The Roots of Islamic Terrorism“, The Eurasian Politician, č. 5 (březen 2002), http://users.jyu.fi/~aphamala/pe/issue5/roots.htm.
29. Lawrence Wright, The Looming Tower: Al-Qaeda and the Road to 9/11 (New York: Knopf Publishing Group, 2006), 42.
30. Dawn Perlmutter, Investigating Religious Terrorism and Ritualistic Crimes (New York: CRC Press, 2003), 104.
31. National Commission on Terrorist Attacks Upon the United States, The 9/11 Commission Report (Washington DC: National Commission on Terrorist Attacks Upon the United States, 2004), 55, https://www.9-11commission.gov/report/911Report.pdf.
32. Wright, The Looming Tower, 36–37.
33. Lawrence Wright, „The Man Behind Bin Laden: How an Egyptian Doctor Became a Master of Terror“, New Yorker, 16. září 2002, https://www.newyorker.com/magazine/2002/09/16/the-mn-behind-bin-laden.
34. Glenn E. Robinson, „The Four Waves of Global Jihad, 1979–2017“, Middle East Policy 24, č. 3 (Fall 2017): 70, zhléhnuto přes Research Gate 5. května 2020, https://www.researchgate.net/publication/319160351_The_Four_Waves_of_Global_Jihad_1979-2017.
35. Robinson, „Jihadi Information Strategy“, 88.
36. Robinson, „The Four Waves of Global Jihad“, 85.
37. Anthony Bubalo a Greg Fealy, „Between the Global and the Local: Islamism, the Middle East, and Indonesia“, The Brookings Project on US Policy Towards the Islamic World, č. 9 (říjen 2005): 7, https://www.brookings.edu/wp-content/uploads/2016/06/20051101bubalo_fealy.pdf.
38. Seth G. Jones, A Persistent Threat: The Evolution of al Qa’ida and Other Salafi Jihadists (Santa Monica, CA: RAND Corporation, 2014), 64–65, https://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/research_reports/RR600/RR637/RAND_RR637.pdf.
39. Robert Manne, „Sayyid Qutb: Father of Salafi Jihadism, Forerunner of the Islamic State“, Australian Broadcasting Corporation, 7. listopad 2016, http://www.abc.net.au/religion/articles/2016/11/07/4570251.htm.
40. Anthony Cordesman, „Islam and the Patterns in Terrorism and Violent Extremism“, Center for Strategic and International Studies, 17. října 2017, https://www.csis.org/analysis/islam-and-patterns-terrorism-and-violent-extremism.
41. Bureau of Counterterrorism and Countering Violent Extremism, Country Reports on Terrorism 2018 (Washington, DC: Department of State, 2019), https://www.state.gov/reports/country-reports-on-terrorism-2018.
42. Alex Nowrasteh, „Terrorists by Immigration Status and Nationality: A Risk Analysis, 1975–2017“, Cato Institute, 7. května 2019, https://www.cato.org/publications/policy-analysis/terrorists-immigration-status-nationality-risk-analysis-1975-2017.
43. Shi Yanchun 時延春, „Zhou Enlai yu Zhongdong“ 周恩來與中東 [“Čou En-laj a Střední východ“], Party History in Review, číslo 1 (2006), 7–8, http://waas.cssn.cn/webpic/web/waas/upload/2011/06/d20110602193952375.pdf.
44. Stefan M. Aubrey, The New Dimension of International Terrorism (Zürich: vdf Hochschulverlag AG an der ETH, 2004), 34–36.
45. „911 kongbufenzi xiji shijian zhi hou: guonei yanlun zhaideng“ 911恐怖分子袭击事件之后：国内言论摘登 [„A Sampling of Chinese Public Opinion Following the 9/11 Terrorist Attacks“], Modern China Studies, číslo 4 (2001), http://www.modernchinastudies.org/us/issues/past-issues/75-mcs-2001-issue-4/596-911.html. [v čínštině]
46. Yitzhak Shichor, „The Great Wall of Steel: Military and Strategy“, in: S. Frederick Starr, ed., Xinjiang: China’s Muslim Borderland (London: Routledge, 2004), 149.
47. John Hooper, „Claims That China Paid Bin Laden to See Cruise Missiles“, The Guardian, 19. října 2001, https://www.theguardian.com/world/2001/oct/20/china.afghanistan.
48. „Chinese Firms Helping Put Phone System in Kabul“, The Washington Times, 28. září 2001, https://www.washingtontimes.com/news/2001/sep/28/20010928-025638-7645r.
49. Shichor, „The Great Wall of Steel“, 158.
50. Qiao Liang 乔良 a Wang Xiangsui 王湘穗, Chao xian zhan 超限战 [Neomezená válka], (Beijing: Zhongguo shehui chubanshe, 2005), kap. 2. [v čínštině]
51. D. J. McGuire, „How Communist China Supports Anti-US Terrorists“, Association for Asian Research, 15. září 2005, https://web.archive.org/web/20110914053923/http://www.asianresearch.org/articles/2733.html.
52. Daniel Flynn, Why the Left Hates America: Exposing the Lies That Have Obscured Our Nation’s Greatness (United States: Crown Publishing Group, 2004).
53. „Ward Churchill“ [profil], Discover the Networks, stránka navštívena 5. května 2020, http://www.discoverthenetworks.org/individualProfile.asp?indid=1835.
54. Přepis nahrávky Usámy bin Ládina, BBC, 12. února 2003, stránka navštívena 9. června 2020, http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/2751019.stm.
55. Jamie Glazov, United in Hate: The Left’s Romance With Tyranny and Terror (Los Angeles: WND Books, 2009), 164–165.
56. David Horowitz, Unholy Alliance: Radical Islam and the American Left (Washington DC: Regnery Publishing, Inc., 2004), 37.
57. Glazov, United in Hate, 159–176.
58. „Nicholas De Genova“ [profil], Discover the Networks, stránka navštívena 5. května 2020, http://www.discoverthenetworks.org/individualProfile.asp?indid=2189.
59. „Lynne Stewart“ [profil], Discover the Networks, stránka navštívena 5. května 2020, http://www.discoverthenetworks.org/individualProfile.asp?indid=861.
