Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Celá série zde.

Obsah

Úvod

1. Státní terorismus za komunistických režimů

2. Jak komunistické režimy vyvážely terorismus

3. Komunistické počátky islámského extremismu

a) Sajjid Qutb: Marx islámského extremismu

b) Leninistický předvoj džihádu

c) Komunistické jádro islámského extremismu

d) Qutb a vzestup terorismu

e) Jak komunismus pronásleduje běžné muslimy

4. Podpora terorismu Komunistickou stranou Číny

a) Podpora teroristických aktivit Jásira Arafata ze strany čínského režimu

b) Vazby Komunistické strany Číny s al-Káidou

5. Skrytá aliance mezi terorismem a západní radikální levicí

Závěr

Odkazy

Úvod

11. září 2001 v dopoledních hodinách unesli teroristé osobní dopravní letadla a navedli je do dvou věží Světového obchodního centra v New Yorku a do budovy Pentagonu ve Washingtonu. V důsledku události zemřely téměř tři tisíce lidí. Bylo to poprvé od japonského útoku na přístav Pearl Harbor, kdy Spojené státy utrpěly zásah v takovém měřítku a na vlastní půdě. Útoky z 11. září měly celosvětový dopad. Spojené státy zahájily celosvětovou „válku proti teroru“, svrhly islámský režim v Afghánistánu a diktaturu Saddáma Husajna v Iráku.

Veřejnost se od té doby obeznámila s teroristickým hnutím a jeho představiteli, jako jsou al-Káida a Usáma bin Ládin. Málokdo si je však vědom úzkého vztahu mezi terorismem a komunismem.

Pojmy „terorismus“ a „terorista“ se poprvé objevily v roce 1795 v souvislosti s vládou teroru během francouzské revoluce, která položila základy komunistického hnutí (viz Kapitola druhá). [1]

V moderním světě se terorismus projevuje ve třech hlavních formách. První formou je státní terorismus v komunistických režimech, druhou je teroristická činnost prováděná v zahraničí agenty komunistických režimů s cílem šířit násilnou revoluci a třetí je islámský extremismus, který komunismu vděčí za velkou část své ideologie a metod.

1. Státní terorismus za komunistických režimů

Komunistické století bylo stoletím lží, násilí a zabíjení. A právě terorismus byl pro komunisty důležitým nástrojem k šíření jejich ideologie po celém světě. Vzestup komunistického režimu má vždy za následek mobilizaci státního aparátu k páchání děsivé brutality. Tyto vládou podporované represe jsou formou státního terorismu.

Vladimir Lenin spoléhal na terorismus, aby převzal moc v Rusku. Felix Dzeržinskij, kterého Lenin považoval za revolučního hrdinu kvůli roli, kterou sehrál jako ředitel Všeruské mimořádné komise (Čeka), v roce 1918 jasně prohlásil: „Zastáváme organizovaný teror – to by se mělo otevřeně přiznat.“ [2]

Marxista Karl Kautsky, který v roce 1919 vydal knihu Terorismus a komunismus, podal ucelený přehled o tom, co by se stalo pod proletářskou diktaturou, kterou Lenin chtěl založit. Při zkoumání násilí francouzské revoluce dospěl Kautsky k závěru, že Leninovi bolševici zdědili teroristický charakter jakobínů a budou v něm pokračovat. [3]

Ruský historik Jurij N. Afanasjev obvinil v roce 1990 Lenina ze založení politiky státního teroru, násilí a bezpráví. „Celé naše dějiny jsou vlastně dějinami násilí,“ řekl Afanasjev. [4]

Po vytvoření Sovětského svazu si všechny komunistické režimy, ať už pod vedením Josefa Stalina, Mao Ce-tunga, Pol Pota, Fidela Castra, Ericha Honeckera, Nicolaa Ceaușesca nebo Kim Ir-sena a dalších despotů, udržovaly moc prostřednictvím zabíjení. Barbarství a násilí v rámci jejich státního teroru byly popsány v předchozích kapitolách.

Násilí a vraždy jsou pouze jednou částí teroristické agendy komunismu. Ještě destruktivnějším se ukazuje způsob, jakým komunisté využívají politické a náboženské zanícenosti k indoktrinaci lidí komunistickou kulturou. Komunistické strany takto šíří kulturu podvodného jednání, nenávisti a násilí, které mají být z generace na generaci předávány dále.

2. Jak komunistické režimy vyvážely terorismus

Zatímco komunistické režimy aplikují formy státního terorismus na své vlastní lidi, zároveň podporují teroristické organizace působící v zahraničí za účelem podněcování k revoluci nebo destabilizace konkurenčních států.

Antikomunistický expert Brian Crozier, zakladatel a ředitel Ústavu pro studium konfliktů, strávil desetiletí studiem vztahu mezi komunismem a terorismem a publikoval řadu knih a dokumentů podrobně popisujících výsledky jeho výzkumu. Crozier působil jako asistent protikomunistických vůdců, jakými byli Ronald Reagan nebo Margaret Thatcherová. Předkládal jim analýzy mapující využívání teroru vládami komunistického bloku. [5]

Stanislav Luněv, bývalý důstojník Hlavní rozvědkové správy (GRU), který přeběhl na Západ, obvinil GRU z toho, že je jednou z hlavních organizací vyučujících teroristy po celém světě. [6]

Mnoho extremistických skupin, které uskutečňovaly útoky na USA – mezi nimi Lidová fronta za osvobození Palestiny, komanda Japonské rudé armády, italské Rudé brigády, německá Frakce rudé armády, turečtí pašeráci zbraní a jihoameričtí partyzáni – mělo podporu sovětské tajné služby KGB.

V roce 1975 byl Richard Welch, ředitel kanceláře CIA v Athénách, zavražděn řeckými marxisty. [7] V roce 1979 byl hlavní velitel NATO, generál Alexander Haig, terčem útoku Frakce rudé armády poblíž Bruselu. Tři z jeho tělesných strážců byli zraněni, když bomba explodovala pod jejich vozidlem, které následovalo vozidlo generála. V září 1981 byl generál Frederick J. Kroesen, velitel skupiny centrální armády NATO, zraněn v Heidelbergu v západním Německu, když členové Frakce rudé armády vypálili na jeho obrněné auto protitankovou raketu.

Nejvlivnější formou moderního terorismu však byl radikální islám vyživovaný sovětským blokem jako prostředek k destabilizaci muslimského světa.

V první polovině 20. století patřil Blízký východ do západní koloniální sféry. Ve chvíli, kdy národy v tomto regionu získaly nezávislost, Sovětský svaz této příležitosti využil k získání vlivu. Blízký východ se dnes nachází ve složité a chaotické situaci, vyplývající z rozporů mezi různými podobami islámu, z arabsko-izraelského konfliktu, studené války, politiky obklopující obchod s ropou a střetem civilizací mezi západní a islámskou kulturní sférou.

Právě za těchto okolností pronikl Sovětský svaz do muslimské sféry. Na první pohled se to může jevit jako protichůdné. Muslimové následují abrahámovskou víru a věří v Alláha, ale marxismus-leninismus je ateistický a usiluje o zničení náboženství. Jak by se daly tyto dva směry spojit?

Komunistické hnutí připomíná epidemii, která se šíří všemi dostupnými směry. Komunismus učinil v islámském světě první posun vpřed, byť neúspěšný, krátce po říjnové revoluci.

V červnu roku 1920 pomáhali bolševici ustavit v íránské provincii Gílán odnož sovětského režimu, známou jako Perská socialistická sovětská republika nebo Sovětská republika Gílán. Tento režim provedl řadu radikálních reforem, včetně vyvlastnění majetku statkářů, které doprovázel program protináboženské propagandy. Tato opatření se ukázala jako mimořádně nepopulární a režim byl z provincie následujícího září vypuzen.

Později přišli s konceptem „islámského socialismu“. Mezi jeho zástupci byli Jásir Arafat, který od roku 1969 až do své smrti v roce 2004 vedl Organizaci za osvobození Palestiny, a Gamál Abdel Násir Husajn, který od roku 1954 do své smrti v roce 1970 působil jako druhý egyptský prezident. Organizace za osvobození Palestiny, která byla podporována Sovětským svazem a čínskou komunistickou stranou, byla zapojena do rozsáhlých teroristických aktivit.

Během studené války byly Alžírsko, Jižní Jemen a Afghánistán po různě dlouhá období pod komunistickou vládou. V roce 1979 zahájil Sovětský svaz invazi do Afghánistánu a okupoval zemi po dobu 10 let ve snaze podpořit poslední zbývající komunistický režim v muslimském světě.

Propagace komunismu v oblasti s hlubokou náboženskou vírou je velice obtížným úkolem. Úsilí Sovětského svazu o přímý vývoz socialistické revoluce do muslimského světa se ukázalo jako značně neúspěšné. Zatímco komunismus jako takový nad tímto regionem nikdy nepřevzal kontrolu, značně ovlivnil vznik a vývoj současného islámského extremismu.

Ion Mihai Pacepa, bývalý tříhvězdičkový generál z komunistického Rumunska, se stal nejvýše postaveným člověkem, který kdy zběhl ze sovětského bloku, když v červenci 1978 uprchl do Spojených států. V Rumunsku působil jako poradce prezidenta Nicolaa Ceauşesca, úřadující šéf zahraniční zpravodajské služby a státní tajemník ministerstva vnitra.

Ve svém článku „Ruské stopy“ odhalil Pacepa velké množství informací z pohledu člověka uvnitř systému a hovořil i o podpoře terorismu na Blízkém východě ze strany komunistického bloku. [8] Citoval zde Alexandra Sacharovského, šéfa sovětské zahraniční rozvědky: „V dnešním světě, kdy jaderné zbraně učinily vojenskou sílu zastaralou, by se měl stát naší hlavní zbraní terorismus.“

Jen v roce 1969 bylo provedeno osmdesát dva únosů letadel. Mnohé z nich uskutečnila Organizace za osvobození Palestiny s podporou Sovětů a čínských komunistů. Pacepa si vzpomněl, že když navštívil kancelář Sacharovského, všiml si na jeho mapě světa záplavy malých červených vlajek. Každá vlajka představovala jedno unesené letadlo.

Sacharovskij se Pacepovi chlubil, že taktika únosu letadel byla jeho vlastním vynálezem. V letech 1968 až 1978 provádělo rumunské ředitelství státní bezpečnosti pravidelné týdenní letecké dodávky vojenských zásob palestinským teroristům v Libanonu. Archivy otevřené po rozpadu Východního Německa ukazují, že východoněmecká Agentura pro zahraniční zpravodajství poslala libanonským teroristickým organizacím v roce 1983 munici do útočných pušek Kalašnikov v hodnotě 1 877 600 amerických dolarů. Československo poskytlo islámským teroristům 1 000 tun Semtexu-H, plastické výbušniny bez zápachu.

Na počátku sedmdesátých let zahájil Jurij Andropov, tehdejší šéf sovětské tajné služby KGB a později generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu, tajnou a pečlivě naplánovanou propagandistickou kampaň, která měla „zasít semena“ protižidovské a protiamerické nenávisti napříč arabským a islámským světem. Andropov díky své práci nechvalně proslul jako „otec éry dezinformací“. [9]

3. Komunistické počátky islámského extremismu

Teroristické útoky z 11. září 2001 předznamenaly zásadní posun ve světových záležitostech. Na titulní stránky se dostali Usáma bin Ládin a jeho al-Káida, a hrozba islámského extremismu vystoupila do popředí.

Pro drtivou většinu lidí na celém světě znamenalo 11. září 2001 šok a tragédii. Ale v Číně byly pod cenzurou Komunistické strany Číny reakce úplně jiné. Od internetových fór a chatovacích místností po univerzitní jídelny stálo velké množství lidí na straně teroristů s komentáři jako „Dobrá práce!“ nebo „Důrazně podporujeme spravedlivé skutky proti Spojeným státům“. Podle průzkumu na čínské internetové stránce NetEase, kterého se zúčastnilo 91 701 osob, vyjádřilo pouze 17,8 procenta respondentů silnou opozici vůči teroristickým útokům, zatímco většina lidí si vybrala „opozici vůči Spojeným státům“ nebo „to nejlepší teprve přijde“, co se dané katastrofy týká. [10]

Číňané, kteří fandili teroristickým útokům, se s bin Ládinem a jeho kumpány sice nikdy nesetkali, ale kořeny jejich jedovatého myšlení byly stejné. Číňané byli od dětství otravováni komunistickou propagandou a kulturou komunistické strany. Člověk by mohl logicky namítnout, jaké že spojení to má s bin Ládinem, který přece bojoval v Afghánistánu proti Sovětskému svazu.

Ideologický zdroj islámského extremismu bin Ládina lze vysledovat až k Sajjidu Qutbovi, egyptskému průkopníkovi islámského terorismu. Qutba lze označit za Marxe islámského džihádu [11] a často bývá označován jako „duchovní otec moderního džihádu“. [12]

a) Sajjid Qutb: Marx islámského extremismu

William McCants, odborník na boj proti terorismu a bývalý výzkumný pracovník v Centru pro boj proti terorismu ve West Pointu, poznamenal, že když islámští extremisté vysvětlují svoji motivaci, často se odkazují na učení Sajjida Qutba a mnozí z nich se považují za jeho nástupce. [13] Ajmán al-Zavahrí, vůdce al-Káidy po smrti bin Ládina, považoval Qutbovy myšlenky za jiskru, která zažehla oheň džihádistického extremismu.

Odborník z Blízkého východu Hassan Hassan zveřejnil v roce 2016 ve spolupráci s Carnegieho nadací pro mezinárodní mír zprávu s názvem „Sektářství islámského státu: Ideologické kořeny a politický kontext“. Na konci zprávy cituje Hassan populární shrnutí základní doktríny teroristické skupiny ISIS: „Islámský stát navrhl Sajjid Qutb, vyučoval jej Abdulláh Azzám, globalizoval Usáma bin Ládin, do reality je přenesl Abú Musáb az-Zarkáví a realizoval Abú Omar al-Bagdádís a Abú Bakr al-Bagdádís.“ [14]

Bin Ládin a později ISIS Qutbovu ideologii přijali a rozšířili. Stručně řečeno, qutbismus je snaha o zavedení násilí, které má zničit prohnilou starou společnost („džáhilíja“) a vyzývá džihádisty, aby položili svůj život za ideologii, která bude údajně ohlašovat osvobození člověka. [15]

Tento bombastický styl vyvolává vzpomínky na spisy Marxe a Lenina, a to z dobrého důvodu: Qutb byl v mládí členem komunistické strany a jeho myšlenky byly plné rétoriky marxismu-leninismu. Robert R. Reilly, dlouholetý člen Výboru pro zahraniční politiku USA, uvedl, že Qutb byl ve skutečnosti mezinárodním prostředníkem mezi Komunistickou internacionálou, egyptským Muslimským bratrstvem a Komunistickou stranou Egypta. [16]

Qutb se narodil v roce 1906. Na konci 20. a počátkem 30. let studoval socialismus a literaturu. V roce 1950 měl za sebou již dva roky studia ve Spojených státech a po návratu do Egypta vstoupil do Muslimského bratrstva. [17] Qutb udržoval stálé kontakty s armádním poručíkem Gamálem Abdelem Násirem, vůdcem socialisticky laděného Hnutí svobodných důstojníků.

V roce 1952 zahájil Násir vojenský převrat, aby svrhl prozápadní monarchii, dynastii Muhammada Alího. Říká se, že tento socialisticko-revoluční tah naplánoval Qutb společně s Bratrstvem a Násirem. Přestože Qutb doufal, že Násir vytvoří islámský režim, Násir se místo toho vydal cestou sekularizace a v roce 1954 začal Muslimské bratrstvo potlačovat.

Qutb a Bratrstvo se připravovali na vraždu Násira, ale spiknutí selhalo a Qutb byl obviněn z pokusu o vraždu a uvězněn. Během tří let ve vězení byl Qutb krutě mučen. Později se podmínky jeho vězení uvolnily a mohl se věnovat psaní. Ve vězení napsal dvě nejdůležitější práce svého života – Ve stínu koránuMilníky. Tyto dvě knihy, které se týkají jeho názorů na korán, islámské dějiny, Egypt a západní společnost, v plné šíři prosazovaly protisekulární a protizápadní extremismus.

Qutb byl nakrátko propuštěn z vězení, ale nevyužil příležitost k útěku z Egypta a byl následně znovu uvězněn. V roce 1966 byl Qutb usvědčen z účasti na spiknutí za účelem zavraždění Násira a poté popraven oběšením.

Qutbovo podvratné myšlení dalo islámskému pojetí džihádu novou interpretaci. Při zmínce o džihádu si mnozí okamžitě v mysli vybaví „svatou válku“. V arabštině džihád jednoduše znamená zápasit nebo bojovat. Pro běžné muslimy to může znamenat buď vnitřní konflikt (osobní zdokonalování) nebo obranný džihád. [18] Qutb rozšířil tuto definici tak, aby zahrnovala proaktivní a nespoutané použití násilí ve „svaté válce“ džihádu a položil tak jeho teoretické základy. [19] Qutb se s hrdostí vydal na šibenici a stal se z něj náboženský mučedník.

Qutbova filozofie tvrdila, že jakýkoli sociální systém, který dodržuje světské zákony nebo etiku, je antiislámskou „starou společností“ – džáhilíja (neznalost náboženské pravdy, původně odkazující na společnost před šířením islámu). Dokonce i společnost, která se prohlašovala za muslimskou, mohla být stále džáhilíja. Qutb považoval egyptský sociální systém, ve kterém žil, za systém, v němž dominovala džáhilíja, a proto musel být svržen. [20]

Podle Qutba je džáhilíja jak pro muslimy, tak nemuslimy největší překážkou v aplikování

islámských hodnot a práva. Tvrdil, že stará společnost byla lidem vnucena a v tomto procesu je okrádala o svobodu. Tito zotročení lidé – podobně jako dělnická třída v marxismu – měli právo vést džihád, aby svrhli útlak džáhilíje. Qutb obhajoval džihád jako prostředek osvobození celého lidstva, muslimů i nemuslimů. [21] Když byla Qutbova kniha zveřejněna, mnozí islámští vůdci si mysleli, že Qutb zašel příliš daleko, a považovali jeho myšlenky za kacířství. [22]

Qutb si dále vypůjčil marxistický koncept „falešného vědomí“, který se vztahuje k masovému přijetí ideálů a kultury jednotlivých vládců. Koncept zastává názor, že toto „falešné vědomí“ brání masám vnímat jejich vlastní útlak a svrhnout kapitalismus ve prospěch socialismu. Pro Qutba si lidé žijící pod džáhilíjou neuvědomují, že jsou otroky, a proto neusilují o džihád, aby se osvobodili. [23]

„Co je třeba udělat?“ ptá se Lenin ve stejnojmenném pamfletu. A protože Qutb si kladl stejnou otázku, hledal řešení v Leninových tezích.

b) Leninistický předvoj džihádu

Qutbovy spisy jsou plné výrazů známých studentům marxismu-leninismu, jako je „předvoj“, „stát“, „revoluce“ a podobně. Situace a výzvy, kterým Lenin čelil v době psaní svého pamfletu Co je třeba udělat?, zrcadlí okolnosti, kterým čelil Qutb, když formuloval svou vlastní radikální ideologii. Lenin vložil naději na úspěšnou revoluci do předvojové dělnické strany. Qutb tuto teorii okopíroval a pouze nahradil leninistickou politickou stranu islámskými extremistickými organizacemi.

Lenin kladl velký důraz na důležitost organizace a předvoje. Identifikoval jasný rozdíl mezi spontánností a vědomím, a představil myšlenku budování strany. Podle Lenina mohou dělníci spontánní akcí docílit pouze povrchních požadavků, jako je zvýšení platů a osmihodinový pracovní den, ale postrádají vědomí potřebné k osvobození lidstva.

Lenin věřil, že externí předvoje (obvykle buržoazní intelektuálové, kteří mají privilegované vzdělání) jsou povinny podněcovat a indoktrinovat dělníky, aby si uvědomili, že revoluce je jejich jediným východiskem, a dosáhli porozumění, že jedině osvobozením celého lidstva mohou být osvobozeni i oni sami. Aby bylo možné plně využít předvoje, je zapotřebí úzce propojené politické strany, která převezme úplnou kontrolu nad organizováním jejich aktivit a poskytne jim příležitosti pracovat v ilegalitě jako profesionálním revolucionářům. Tato politická strana, proletářská politická strana, je předvojem proletariátu. [24]

Glenn E. Robinson, docent na Naval Postgraduate School v Monterey v Kalifornii a výzkumný pracovník v Centru pro studium Blízkého východu na Kalifornské univerzitě – Berkeley, řekl o radikálním islámu: „I když ze zjevných důvodů džihádističtí ideologové necitují jako inspiraci Lenina, jejich koncepce a logika, zejména Sajjida Qutba, tento vliv zrcadlí. Během svých studií v Egyptě ve 40. letech 20. století se Qutb bezpochyby seznámil s obsahem Leninových spisů. Dva klíčové koncepty od Qutba pocházejí přímo od Lenina: džama’a (předvoj) a manhadž (program).“ [25]

Na základě leninismu, z něhož čerpal, obhajoval Qutb organizaci muslimské verze leninistické předvojové strany.

„Qutb přednesl přesně stejný argument pro muslimský svět,“ napsal Robinson. „Drtivá většina muslimů byla příliš zapletena a zkorumpována systémem nespravedlivé a antiislámské vlády, aby věděla, jak a kdy pozvednout zbraně proti státu. Zanícený předvoj džihádistických kádrů byl potřebný k organizaci přímých akcí proti státu.“ [26] Rovněž „se v Qutbových spisech ozývá Leninovo naléhání na to, aby ústředí předvoje mělo podrobný a promyšlený program, podle něhož budou provádět a následně konsolidovat revoluci. Qutb jen oděl Leninovy myšlenky do islámského hávu“. [27]

Pro Qutba má tento předvoj, jehož skladbu tvoří to, co on nazývá „pravými muslimy“ neboli extremisty, revoluční poslání osvobodit všechny muslimy a celou lidskou civilizaci. Předvoj musí tvrdě zasáhnout falešné muslimy, řídit se islámskou ideologií určenou Qutbovou interpretací, založit nový národ založený na islamismu a použít násilí ke vnucení islámu zbytku světa.

Kromě předvoje zahrnovala Qutbova teorie také „sociální rovnost“, eliminaci tříd, protivládní aktivity a osvobození lidstva. [28] Všechny tyto body se shodují s cíli stanovenými v komunismu.

Po Qutbově smrti pokračoval ve vydávání knih jeho bratr Muhammad Qutb. Kniha Ma’arakat ul-Islam war-Ra’samaaliyyah, vydaná v roce 1993, znovu odhaluje, jak byl Qutb inspirován komunismem. Qutb otevřeně prohlašuje, že islám je „jedinečný, konstruktivní a pozitivistický aqidah, který byl modelován a zformován z křesťanství a komunismu, jde o tu nejlepší směsici zahrnující všechny jejich (tj. křesťanské a komunistické) cíle a navíc k nim dodává harmonii, rovnováhu a spravedlnost“. [29]

c) Komunistické jádro islámského extremismu

Třídní boj je další marxistická myšlenka, která tvoří ústřední bod islámského extremismu. Marx strávil celý svůj život snahou vyvolat konflikty mezi proletariátem a buržoazií, aby tyto konflikty zesílil až do bodu, z něhož není návratu, a nakonec konflikt „vyřešil“ revolucí. Islámští extremisté pracují v mnoha ohledech identickým způsobem.

Bylo zničení Světového obchodního centra na Manhattanu něčím, co pomohlo realizovat sjednocení muslimského světa, kterého chtěl Qutb docílit? Rozhodně ne. Byl to pouze prostředek k prohloubení konfliktu mezi západním a muslimským světem. Na Západě vyvolaly teroristické útoky nenávist vůči muslimům a opačnou nenávist v muslimských zemích. [30] Extremistické metody jsou zrcadlem konfliktů, které mezi proletariátem a buržoazií podněcovali Marx a Lenin, aby vytvořily podmínky potřebné pro zahájení revoluce.

Není přehnané říci, že Qutbovy teorie nesou větší podobnost s komunismem než s tradičním islámem. I když islámští extremisté vyznávají náboženskou opozici vůči komunismu, ve skutečnosti absorbovali čisté základy komunistické revoluční doktríny. Jak poznamenal jeden autor: „Jsou zde uváděny argumenty, že skutečným nepřítelem, s nímž je svobodný svět konfrontován, zůstává komunismus a že radikální islám není ničím jiným než komunismem zamaskovaným v tradičním hávu islámu.“ [31]

Násilný extremismus nebyl zaveden pouze v muslimském světě. Západní protikulturní hnutí šířilo levicovou ideologii v celosvětovém měřítku a společně s ní i Leninova teroristická učení. Finský politický historik Antero Leitzinger věří, že moderní terorismus se zrodil v letech 1966 až 1967 a vyvíjel se současně s mezinárodním komunistickým hnutím. Podle Leitzingera to není náhoda. V 60. letech 20. století, kdy na Západě propuklo neovladatelné šílenství radikálního studentského hnutí, se mnoho zahraničních výměnných studentů z muslimského světa dostalo do kontaktu s levicovými myšlenkami a přinesli si s sebou domů levicové koncepty, jako je násilná revoluce. [32]

V roce 1974 se setkal Abdallah Schleifer, profesor mediálního výzkumu na Americké univerzitě v Káhiře, s Ajmánem al-Zavahrím, který se později stal druhým nejvyšším velitelem al-Káidy. Al-Zavahrí, který v té době studoval medicínu na káhirské univerzitě, se chlubil tím, že islámské extremistické skupiny přijaly nejvíce členů z elitních institucí, jako jsou lékařské a inženýrské školy. Schleifer odpověděl, že ho to nepřekvapuje: během šedesátých let měly tyto školy nejvyšší koncentraci mladých marxistů. Poznamenal také, že islamismus je prostě nový směr, který se vyvíjel během studentských povstání v 60. letech.

Schleifer vzpomíná: „Řekl jsem: Poslouchej, Ajmáne, jsem bývalý marxista. Když mluvíte, mám pocit, že jsem zpátky ve straně. Nemám pocit, jako bych byl s tradičním muslimem.“ [33]

Je zvláštní, že mnozí spojují islámský extremismus s fašismem (islamofašismus) a z různých důvodů nezmiňují jeho komunistický původ. Fašismus je forma nacionalismu a nemá žádné zvláštní náboženské pozadí. Když se podíváme na islámský extremismus z hlediska jeho celkového přístupu a doktríny, je zřejmé, že má mnohem více společného s komunismem.

d) Qutb a vzestup terorismu

Qutbovy spisy ovlivnily mnoho mladých Arabů, včetně palestinského učence a později jednoho ze zakladatelů al-Káidy, Abdullaha Yusufa Azzama. [34] „Zpráva Komise 11. září“ (The 9/11 Commission Report) nastínila vliv Qutba na světonázor bin Ládina a také přímo označila Azzama jako „Qutbova žáka“. [35]

Muhammad Qutb, mladší bratr Sajjida Qutba, byl také jedním z hlavních šiřitelů Qutbových myšlenek. Muhammad Qutb později odešel do Saúdské Arábie a stal se profesorem. Prováděl výzkum islámu a současně byl zodpovědný za editaci, publikování a propagaci teorií svého zesnulého bratra.

Když byl bin Ládin ještě studentem, četl Qutbovy knihy, stýkal se s Muhammadem Qutbou a pravidelně se účastnil jeho veřejných přednášek. Bývalý úředník CIA Michael Scheuer, který dohlížel na skupinu zodpovědnou za bin Ládina a působí rovněž jako výzkumný pracovník v The Jamestown Foundation, popsal Muhammada Qutba jako mentora bin Ládina. [36]

Výše zmiňovaný vůdce al-Káidy, Ajmán Zavahrí, je také fanatickým žákem Sajjiba Qutba. [37] V mladém věku Zavahrí opakovaně slýchal od svého strýce o Qutbově povaze a o tom, jak skvělý byl, a že trpěl ve vězení. [38] Po Qutbově smrti Zavahrí ve svých pamětech napsal: „Násirský režim si myslel, že islámské hnutí dostalo smrtící ránu popravou Sajjida Qutba a jeho soudruhů, ale zdánlivý klid na povrchu ukrýval okamžitou interakci s myšlenkami Sajjida Qutba a formování jádra moderního islámského džihádistického hnutí v Egyptě.“ [39]

V roce, kdy byl Qutb popraven, pomohl tehdy patnáctiletý Zavahrí vytvořit podzemní militantní buňku odhodlanou „uvést Qutbovu vizi do akce“. [40] Poté se Zavahrí připojil k egyptskému Islámskému džihádu, aby se později stal mentorem bin Ládina a důležitým členem al-Káidy. Poté, co byl bin Ládin zabit, stal se Zavahrí vůdcem al-Káidy.

Glenn E. Robinson, expert na Blízký východ citovaný výše, řekl, že v sunnitském muslimském světě je Qutb nejdůležitějším myslitelem, který zdůrazňoval násilný džihád. [41] Prakticky všechny koncepty a inovace sunnitských džihádistických skupin lze nalézt v Qutbových knihách. [42] Ačkoli se různé skupiny džihádistů mohou lišit svojí formou, všechny sdílejí jeden společný bod, a to použití násilí pod vlajkou islámu k uskutečnění svých politických cílů. [43]

Vražda egyptského prezidenta Anvara as-Sádáta v roce 1981 egyptským Islámským džihádem a útoky egyptské teroristické skupiny al-Gamma al-Islamíja proti vládním úředníkům, sekulárním intelektuálům, egyptským křesťanům a turistům v 90. letech, jsou všechno postupnými kroky v kampani, která měla naplnit Qutbovu vizi. [44]

Radikální džihádistické skupiny, které následují Qutbovu ideologii, jsou kategorizovány jako teroristé salafistického džihádismu. Robert Manne, profesor politiky na La Trobe University v australském Melbourne, nazval Qutba „otcem salafistického džihádismu“ a „předchůdcem Islámského státu“. [45] Ve své knize Mysl islámského státu: ISIS a ideologie chalífátu (The Mind of the Islamic State: ISIS and the Ideology of the Caliphate) napsal: „Padesát let po popravě Sajjida Qutba se myšlenka Islámského státu stala tradicí salafistického džihádismu. Neexistují žádné další milníky. Konečně jsme dosáhli bran pekla.“ [46]

Zpráva nazvaná „Trvalá hrozba: Vývoj al-Káidy a dalších salafistických džihádistů“ (A Persistent Threat: The Evolution of al Qa’ida and Other Salafi Jihadists) vypracovaná americkou společností Rand Corporation nastiňuje vliv Qutba na salafistické džihádisty a současně uvádí více než 40 salafistických džihádistických skupin. Jsou aktivní téměř na všech kontinentech. [47]

Když se podíváme na různé extremistické islámské organizace současnosti, ačkoli jim chybí sjednocená vize a jsou ponořeny v ideologické rivalitě, přeci jen mají jednu vlastnost, která je společná pro drtivou většinu z nich: Qutbovu agresivní formu džihádu. V zásadě zdědili Qutbovo dílo, které je komunistickou revolucí v jiné formě.

e) Jak komunismus pronásledujeběžné muslimy

Ve zprávě o terorismu z roku 2011 zveřejněné americkým Národním centrem pro boj s terorismem (U. S. National Counterterrorism Center ) se uvádí, že „v případech, kdy bylo možné určit náboženskou příslušnost obětí terorismu, zabírá úmrtí muslimů v souvislosti s terorismem za posledních pět let 82 až 97 procent z celkového počtu“. [48]

Zpráva o terorismu v jednotlivých zemích za rok 2016 uvádí celkem 11 072 teroristických útoků, které za jediný rok způsobily celkem 25 621 úmrtí. Kromě toho se v drtivé většině případů vyskytly teroristické útoky v zemích a oblastech obývaných muslimskou většinou: „Ačkoli k teroristickým útokům došlo v roce 2016 ve 104 zemích, byly geograficky silně soustředěny. Padesát pět procent všech útoků se uskutečnilo v pěti zemích (Irák, Afghánistán, Indie, Pákistán a Filipíny) a 75 procent všech úmrtí v důsledku teroristických útoků se událo v pěti zemích (Irák, Afghánistán, Sýrie, Nigérie a Pákistán).“ [49]

Naproti tomu teroristické útoky vedené v západních zemích vyústily v mnohem menší počet obětí na životech. Studie provedená organizací Cato Institute v září 2016, nazvaná „Terorismus a přistěhovalectví: Analýza rizik“, uvádí, že teroristé narození v zahraničí, kteří vstoupili do země ať už jako přistěhovalci nebo turisté, byli od roku 1975 do konce roku 2015 zodpovědní za 3 024 z 3 322 vražd provedených teroristy na americké půdě. Toto číslo zahrnuje 2 983 lidí zabitých při útocích z 11. září 2001. [50] Při teroristických útocích ročně zemře v průměru 74 Američanů.

Navzdory faktu, že extremistické skupiny působí ve jménu islámu, jejich největší obětí je právě muslimská společnost. Je to proto, že bez ohledu na povrchní výmluvy je skutečnou motivací terorismu touha po zabíjení a ničení.

4. Podpora terorismu Komunistickou stranou Číny

Komunistická strana Číny dlouhodobě podporuje teroristické aktivity v zahraničí, včetně aktivit palestinského teroristického vůdce Jásira Arafata. Arafat pomáhal propagovat taktiku únosu letadel komerčních leteckých společností, zaměřoval se na americké síly a stal se inspirací pro Usámu bin Ládina.

a) Podpora teroristických aktivit Jásira Arafata ze strany čínského režimu

Arafat zahájil Palestinské národní osvobozenecké hnutí(FATAH) v roce 1959 a v listopadu 1988 založil stát Palestina. Až do své smrti v roce 2004 byl vedoucí postavou různých palestinských militantních organizací. Arafat byl pro Komunistickou stranu Číny zřejmě nejoblíbenější osobou z Blízkého východu. Navštívil Čínu 14krát a setkal se téměř s každým čínským komunistickým vůdcem, včetně Mao Ce-tunga, Čou En-laje, Teng Siao-pchinga a Ťiang Ce-mina.

V roce 1964 založil Arafat skupinu al-‘Asifah (Bouře), vojenské křídlo hnutí FATAH. Bezprostředně poté odcestoval do Pekingu, aby se setkal s čínským premiérem Čou En-lajem. Čou mu připomněl, aby věnoval pozornost své strategii a nepoužíval kontraproduktivní hesla, jako jsou ta, která volají po úplném zničení Izraele. [51]

Kromě poskytování zbraní a finanční podpory Peking často vedl Palestinu v otázkách, jak vést konflikt se Spojenými státy a Izraelem a zároveň rozšiřovat svůj vliv na mezinárodní scéně. Komunistická strana také vyzvala Palestince, aby absolvovali školení v Číně. V lednu 1965 vyhlásil Arafat v severní Palestině válku s Izraelem pomocí svých partyzánských organizací. V květnu 1965 zřídila Organizace pro osvobození Palestiny (PLO) kancelář v Pekingu. Čína tímto bezprecedentním krokem poskytla úřadu PLO diplomatické zacházení a otevřeně podporovala PLO na různých mezinárodních akcích.

19. zasedání Palestinské národní rady v listopadu 1988 vyhlásilo nezávislost Palestinského státu. Peking stát okamžitě uznal a 20. listopadu s ním navázal diplomatické vztahy.

Arafat a tehdejší generální tajemník čínské komunistické strany Ťiang Ce-min se v letech 2000 a 2001 navzájem navštěvovali. Právě v té době mezi Palestinou a Izraelem vypukly ve velkém měřítku krvavé konflikty. Izrael opakovaně odsoudil Arafata za jeho roli v páchaném násilí. Arafat dokázal s podporou čínských komunistů zápasit se Spojenými státy a Izraelem a dále narušovat stabilitu Blízkého východu.

PLO a FATAH byly zapojeny do různých otevřených i podzemních militantních aktivit. Jejich zástupci tvrdili, že násilná revoluce je jediným způsobem, jak osvobodit zemi. Tato ideologie následuje stejnou doktrínu jako komunistická hnutí. Arafat měl velmi blízko k ostatním komunistickým zemím. Byl členem Socialistické internacionály a FATAH byl pozorovatelem ve Straně evropských socialistů(PES). [52]

Spojené státy a Izrael označily Arafata za muže, který stojí za řadou teroristických útoků na Blízkém východě. Bílý dům klasifikoval FATAH a PLO jako teroristické organizace a v roce 1987 uzavřel Palestinskou informační kancelář. [53]

Hnutí FATAH v roce 1970 naplánovalo a provedlo neúspěšný atentát na jordánského krále Husajna bin Talála. [54] V září téhož roku FATAH před televizními kamerami uneslo tři komerční letadla z Británie, Německa a Švýcarska. Teroristé prohlašovali, že únos letadla má větší účinek než zabití stovky Izraelců v bitvě. [55]

V roce 1972 uskutečnila teroristická skupina Černé září, militantní frakce hnutí FATAH, teroristický útok na olympijských hrách v Mnichově, kde zmasakrovala izraelské atlety. Osobou, která masakr naplánovala a prováděla, byl Alí Hasan Salame, Arafatův velitel bezpečnosti a ředitel zpravodajské služby hnutí FATAH. Kromě 11 Izraelců zabitých při útoku zemřel také západoněmecký policista. [56] Arafat byl jedním z prvních teroristů, kteří ve svých operacích zacílili na nevinné civilisty.

b) Vazby Komunistické strany Číny s al-Káidou

Komunistická strana Číny realizovala dalekosáhlou spolupráci s al-Káidou, počínaje tajnou spoluprací s Talibanem, která poskytla ochranu bin Ládinovi. Kromě toho, že komunistická strana poslala v roce 1980 asi 300 vojenských poradců mudžahedínům v Afghánistánu, zřídila také vojenské výcvikové tábory v Kašgaru a Hotanu v čínské provincii Sin-ťiang, aby je zde školila v dovednostech, jak používat zbraně, vojenskou strategii, propagandu a špionáž.

Sin-ťiang se stal základnou k výcviku afghánských mudžahedínů pro boj se Sovětským svazem. Než se Sovětský svaz stáhl z Afghánistánu, čínská armáda vyškolila nejméně několik tisíc džihádistů. Poskytla jim kulomety, odpalovače raket a rakety typu země-vzduch, o celkové hodnotě dvou až čtyř miliard amerických dolarů. [57]

Čínská komunistická strana si udržovala úzké vztahy s Talibanem a al-Káidou i poté, co se Taliban chopil moci v Afghánistánu, stejně jako v období, kdy Taliban poskytoval ochranu bin Ládinovi. Přestože al-Káida provedla teroristické útoky na velvyslanectví USA a americké námořnictvo a Taliban odmítl předat bin Ládina OSN, Komunistická strana Číny vždy oponovala sankcím OSN proti Talibanu. V roce 1998 zaútočily Spojené státy na základny al-Káidy řízenými střelami. Čínský režim zaplatil al-Káidě 10 milionů dolarů za nevybuchlé americké rakety s cílem zlepšit vlastní vojenskou technologii. [58]

Čínský režim zároveň pokračoval v poskytování citlivých vojenských technologií státům sponzorujícím terorismus. [59] Na konci roku 2000 navrhla Bezpečnostní rada OSN sankce vůči Talibanu s cílem přinutit jej uzavřít teroristické výcvikové tábory bin Ládina umístěné na jeho území. Čína se hlasování zdržela. Poté čínský režim pokračoval v tajných jednáních s Talibanem a dosáhl dohody, že čínská společnost Huawei Technologies pomůže Talibanu vybudovat rozsáhlý vojenský komunikační systém na území celého Afghánistánu. [60] V den útoků 11. září 2001 podepsali čínští a talibanští úředníci smlouvu o rozšíření hospodářské a vědecké spolupráce. [61]

Více šokující je to, že po útocích z 11. září byli dva čínští vojenští důstojníci oslavováni jako národní hrdinové, protože jsou autoři knihy nazvané Neomezené válčení, která byla vydána v roce 1999. V knize uvádějí, že pokud bude Světové obchodní centrum v New Yorku napadeno, otevřelo by to pro USA složité dilema. Autoři také přímo jmenovali al-Káidu jako organizaci schopnou takovou operaci provést. [62] Stačí říci, že koncept „neomezeného boje“ čínského režimu poskytl teoretické vedení pro budoucí operace bin Ládina.

Když Rada bezpečnosti OSN uvalila po útocích na „Dvojčata“ sankce na režim Talibanu, Čína se nejenom zdržela hlasování, ale také vyslala vojenský personál, aby podpořil Taliban ihned poté, co americká armáda zahájila letecké útoky v Afghánistánu. Po 11. září se americké zpravodajské agentury také dozvěděly, že ZTE a Huawei, dvě čínské technologické společnosti s vazbami na čínskou armádu, pomáhají armádě Talibanu zřídit telefonní síť v hlavním městě Afghánistánu, Kábulu. [63]

V roce 2004 vyšlo najevo, že čínské tajné služby používají „skořápkové společnosti“ (které existují pouze na papíře a nemají žádnou kancelář ani zaměstnance), aby pomohly bin Ládinovi získat finanční prostředky a prát peníze na finančních trzích po celém světě. [64]

S pádem berlínské zdi čelil komunistický tábor úplnému kolapsu. Komunistická strana Číny, která zdědila ideologický odkaz Sovětského svazu, najednou sama čelila obrovskému tlaku svobodného světa. Události z 11. září proběhly právě v době, kdy Spojené státy a svobodný svět začaly soustředit svou pozornost na odsouzení komunistické tyranie. Priority se dramaticky změnily a svobodný svět musel odložit válku proti komunismu, protože začala válka proti terorismu. To pomohlo Komunistické straně Číny získat oddechový čas a umožnilo komunismu znovu expandovat.

Zatímco západní svět vedl válku na Blízkém východě, mezi Čínou a Spojenými státy se v tichosti uskutečňoval rozsáhlý převod bohatství. Komunismus dokázal vybudovat další supervelmoc.

Chaos způsobený terorismem způsobil, že svobodný svět odvrátil pozornost od komunistické hrozby a oddálil hlavní konflikt mezi dobrem a zlem, který se odehrává v našem světě.

5. Skrytá aliance mezi terorismem a západní radikální levicí

Jeden současný německý skladatel jednou prohlásil: „Toto je největší umělecké dílo, které existuje v celém vesmíru.“ Nemluvil však o Beethovenově deváté symfonii, ale o teroristických útocích z 11. září. [65]

Po 11. září radikální západní levicoví intelektuálové útoky povzbuzovali a pachatelů se zastávali. Jeden americký spisovatel ocenil teroristy za zničení „Babylonské věže“ (tj. Světového obchodního centra) jako symbolu zla páchaného Spojenými státy. Několik dní po útocích italský dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu řekl: „Velcí spekulanti si libují v ekonomice, která každý rok zabije desítky milionů lidí chudobou – takže, co znamená 20 tisíc mrtvých v New Yorku?“ [66] Profesor na University of Colorado – kampusu Boulder charakterizoval ty, kteří pracují ve Světovém obchodním centru, jako „malé Eichmanny“, čímž odkazoval na jednoho z architektů nacistického holocaustu. [67]

V naději, že zabrání Spojeným státům v provádění vojenských zásahů v Afghánistánu a Iráku, zahájily různé radikální levicové síly rozsáhlá protiválečná protestní hnutí.

Jistý levicový profesor na přední americké univerzitě uvedl v projevu proneseném na kampusu, že Spojené státy jsou „největší teroristickou zemí“ a že Washington plánuje v Afghánistánu zahájit „tichou genocidu“. [68]

Levičáci drželi po celé zemi mírové vigilie a šířili radikální učení. Zatímco byly operace Spojených států proti teroristům v Afghánistánu v plném proudu, absolvoval zmíněný profesor dvoutýdenní cestu na indický subkontinent, kde šířil fámy milionům muslimů a hinduistů. Obvinil Spojené státy z úmyslu zabít hladem tři až čtyři miliony Afghánců.

Profesor na Columbia University pronesl, že by „rád osobně viděl jeden milion Mogadiš“. [69] V bitvě o Mogadišo v roce 1993 přepadli somálští bojovníci vycvičení al-Káidou speciální jednotky USA a zabili 18 amerických vojáků.

Protiválečné hnutí, iniciované radikální levicí, se zaměřilo na Spojené státy, aby limitovalo jejich úsilí ve válce proti terorismu.

V únoru 2003, měsíc před tím, než Spojené státy zaútočily na Irák, zveřejnil bin Ládin zvukovou nahrávku prostřednictvím televize Al Jazeera, která vyzývala lidi, aby v ulicích bojovali proti americké armádě. Otevřeně prohlásil: „Zájmy muslimů a zájmy socialistů se shodují ve válce proti křižákům.“ [70]

ANSWER (Act Now to Stop War and End Racism; Jednejte hned, abyste zastavili válku a ukončili rasismus) je protiválečná organizace, které se dostalo výrazné mediální pozornosti. Její členové jsou většinou socialisté, komunisté a levičáci nebo členové progresivních hnutí. Mnoho z jejích zakladatelů má vazby na Mezinárodní akční centrum a Světovou dělnickou stranu, radikální komunistickou organizaci. V tomto smyslu je ANSWER ve skutečnosti frontovou silou názorově spjatou se stalinistickým komunismem. Podílí se také na protiválečném hnutí nazvaném Ne v našem jménu (Not in Our Name ), přední organizaci Revoluční komunistické strany, která je marxisticko-leninistickou stranou napojenou na čínský komunistický režim. [71]

Kromě aktivního ospravedlňování teroristů a organizování protiválečných hnutí se levičáci v právní komunitě postavili také na odpor proti Patriot Act, zákonu schválenému americkým Kongresem krátce po 11. září, který měl posílit pravomoci USA v boji proti terorismu. Před schválením zákona musela FBI čekat sedm let, než mohla zatknout Samiho al-Ariana, profesora informatiky na University of South Florida, který poskytoval teroristům finanční podporu. Pokud by existoval ekvivalent k Patriot Actjiž předtím, mohlo dojít k zatčení Ariana mnohem dříve, což by pomohlo zabránit útokům z 11. září. [72]

Slepý šejk Omar Abdel-Rahman, který plánoval bombový útok na Světové obchodní centrum v roce 1993, byl v roce 1995 odsouzen k doživotnímu vězení. Jeho obhájkyně Lynne Stewartová navštívila vězení a doručila zprávu od Abdel-Rahmana jeho následovníkům na Blízkém východě, aby pokračovali ve svých teroristických činnostech. Stewartová byla shledána vinnou v roce 2005. Překvapivě se po soudním výroku o její vině stala politickým idolem levice a byla opakovaně zvána k přednáškám na univerzitách, právnických fakultách a dalších místech. [73]

Studie amerického odborníka Davida Horowitze z roku 2004 nazvaná Zvrácená aliance: Radikální islám a americká levice (Unholy Alliance: Radical Islam and the American Left) odhaluje nebezpečnou souvislost mezi islámskými extremisty a radikální levicí. Podle jeho analýzy sloužila radikální levice po celém světě na krytí islámských džihádistů. [74]

Stát na straně teroristů, proti západním demokratickým státům, je součástí dlouhého pochodu radikální levice s cílem zničit západní společnost zevnitř. Jsou ochotni použít jakoukoli metodu, která jim pomůže tohoto cíle dosáhnout. Ačkoli levicová ideologie nemá s islámským extremismem na první pohled nic společného, jejich cíle se shodují. Vytvářejí zhoubnou alianci proti západnímu světu a staly se mocným nástrojem komunismu.

Závěr

Od Pařížské komuny a Leninovy institucionalizace násilí až po státem vykonávané pronásledování, komunismus vždy používal terorismus k dosažení svých cílů. Kromě toho komunismus mimo území ovládané komunistickými režimy manipuloval s celou řadou skupin a lidí, aby prováděli teroristickou činnost, zasévali po celém světě chaos a vytvářeli diverzní kouřovou clonu, která měla odlákat nepřátelské síly z místa, kde se chystá skutečný útok. Pokroky učiněné ve vědě a technologii usnadnily teroristům ohrožování nevinných obětí.

Teroristé používají násilí k tomu, aby společnost uvrhli do chaosu, a používají strach, aby lidi dostali pod svoji kontrolu. Porušují morální hodnoty, které jsou lidstvem všeobecně zastávány, aby dosáhli svých vlastních cílů. V základních myšlenkách teroristů jsou patrné kořeny komunismu, protože komunistická ideologie poskytuje pro jejich zlé hodnoty teoretický rámec.

Primárními oběťmi islámského extremismu jsou lidé ze zemí, z nichž teroristé pocházejí. Zatímco média zaměřují svou pozornost na teroristické útoky, které zasahují západní společnost, převážná většina zabitých jsou muslimové. Podobně v případě více než 100 milionů úmrtí zapříčiněných komunismem šlo téměř vždy o lidi žijící pod vládou komunistických režimů.

Terorismus je neoddělitelný od komunismu, který je sám o sobě největší příčinou terorismu na světě. Dokud nebudou tyto jedovaté kořeny vykopány, lidstvo si neužije ani jediný den klidu. Lidé se dokáží proti této hrozbě bránit pouze tím, že uznají roli komunismu v teroristických aktivitách, které sužují náš svět, a postaví se na stranu tradičních morálních hodnot a víry.

Přeloženo z článku newyorské edice The Epoch Times.


Odkazy

[1] Brian Whitaker, „The Definition of Terrorism“,  The Guardian, 7. května 2001, https://www.theguardian.com/world/2001/may/07/terrorism.

[2] „Lenin and the Use of Terror“, World Future Fund, stránka navštívena 17. listopadu 2018, http://www.worldfuturefund.org/wffmaster/Reading/Quotes/leninkeyquotes.htm.

[3] Karl Kautsky, Terrorism and Communism: A Contribution to the Natural History of Revolution (1919), stránka navštívena 17. listopadu 2018, https://www.marxists.org/archive/kautsky/1919/terrcomm/index.htm.

[4] Carey Goldberg, „,Red Saturday‘ Not Such a Celebration for Lenin“, Associated Press, 21. dubna 1990,https://apnews.com/0f88bdb24ea112b606c9c56bca69e9dd; Francis X. Clines, „Upheaval in the East; Soviet Congress Debates New Presidency“,  The New York Times, 13. března 1990, https://www.nytimes.com/1990/03/13/world/upheaval-in-the-east-soviet-congress-debates-new-presidency.html.

[5] Brian Crozier, The Rise and Fall of the Soviet Empire (Rocklin, CA: Prima Lifestyles, 2000).

[6] Stanislav Lunev, Through the Eyes of the Enemy: The Autobiography of Stanislav Lunev (Washington, D.C.: Regnery Publishing, Inc., 1998), 80.

[7] „The KGB’s Terrorist Footprints“,  The Washington Post, 23. září 1981,https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1981/09/23/the-kgbs-terrorist-footprints/16f129fd-40d7-4222-975c-6e39044768bf/?utm_term=.0f15a9d808da.

[8] Ion Mihai Pacepa, „Russian Footprints“,  National Review, 24. srpna 2006,  https://www.nationalreview.com/2006/08/russian-footprints-ion-mihai-pacepa/.

[9] Ion Mihai Pacepa a Ronald Rychlak, Disinformation: Former Spy Chief Reveals Secret Strategies for Undermining Freedom, Attacking Religion, and Promoting Terrorism (Washington, D.C.: WND Books, 2013), Kapitola 33.

[10] „A Sampling of Chinese Public Opinion Following the 9/11 Terrorist Attacks“, [〈911恐怖分子袭击事件之后:国内言论摘登〉] Modern China Studies [《當代中國研究》] (2001, Fourth Issue),  http://www.modernchinastudies.org/us/issues/past-issues/75-mcs-2001-issue-4/596-911.html. [čínsky]

[11] Paul Berman, „The Philosopher of Islamic Terror“,  The New York Times Magazine, 23. března 2003, https://www.nytimes.com/2003/03/23/magazine/the-philosopher-of-islamic-terror.html.

[12] Raymond Ibrahim, „Ayman Zawahiri and Egypt: A Trip Through Time,„ The Investigative Project on Terrorism: A Special Report, 30. listopadu 2012, https://www.investigativeproject.org/3831/ayman-zawahiri-and-egypt-a-trip-through-time.

[13] Dale C. Eikmeier, Qutbism: An Ideology of Islamic-Fascism, Defense Technical Information Center, March 2007, accession number ADA485995,  http://www.dtic.mil/docs/citations/ADA485995.

[14] Hassan Hassan, The Sectarianism of the Islamic State: Ideological Roots and Political Context (Washington: Carnegie Endowment for International Peace, červen 2016), 26, https://carnegieendowment.org/files/CP_253_Hassan_Islamic_State.pdf.

[15] Andrew McGregor, „Al-Qaeda’s Egyptian Prophet: Sayyid Qutb and the War On jahiliya“,  Terrorism Monitor 1, č. 3, 4. května 2005, https://jamestown.org/program/al-qaedas-egyptian-prophet-sayyid-qutb-and-the-war-on-jahiliya/.

[16] Robert R. Reilly, The Roots of Islamist Ideology (London: Centre for Research into Post-Communist Economies, February 2006), 4, http://crce.org.uk/briefings/islamistroots.pdf.

[17] Berman, „The Philosopher of Islamic Terror“.

[18] McGregor, „Al-Qaeda’s Egyptian Prophet“,  https://jamestown.org/program/al-qaedas-egyptian-prophet-sayyid-qutb-and-the-war-on-jahiliya/.

[19] A. E. Stahl, „,Offensive Jihad‘ in Sayyid Qutb’s Ideology“, International Institute for Counter-Terrorism, 24. března 2011, https://www.ict.org.il/Article/1097/Offensive-Jihad-in-Sayyid-Qutbs-Ideology#gsc.tab=0.

[20] McGregor, „Al-Qaeda’s Egyptian Prophet“.

[21] Stahl, „,Offensive Jihad‘ in Sayyid Qutb’s Ideology“.

[22] McGregor, „Al-Qaeda’s Egyptian Prophet“.

[23] Roxanne L. Euben, „Mapping Modernities, ,Islamic‘ and ,Western‘,“ in Border Crossings: Toward a Comparative Political Theory, ed. Fred Reinhard Dallmayr (Lanham, Md.: Lexington Books, 2013), 20.

[24] Vladimir Lenin, What Is to Be Done? přel. Joe Fineberg a George Hanna, stránka navštívena 17. listopadu 2018, https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1901/witbd/.

[25] Glenn E. Robinson, „Jihadi Information Strategy: Sources, Opportunities, and Vulnerabilities“, in Information Strategy and Warfare: A Guide to Theory and Practice, eds. John Arquilla a Douglas A. Borer (London: Routledge, 2007), 92.

[26] Tamtéž.

[27] Tamtéž.

[28] McGregor, „Al-Qaeda’s Egyptian Prophet“.

[29] „Impaling Leninist Qutbi Doubts: Shaykh Ibn Jibreen Makes Takfir Upon (Declares as Kufr) the Saying of Sayyid Qutb That Islam Is a Mixture of Communism and Christianity“, 2. ledna 2010, http://www.themadkhalis.com/md/articles/bguiq-shaykh-ibn-jibreen-making-takfir-upon-the-saying-of-sayyid-qutb-that-islam-is-a-mixture-of-communism-and-christianity.cfm.

[30] Damon Linker, „The Marxist Roots of Islamic Extremism“,  The Week, 25. března 2016, http://theweek.com/articles/614207/marxist-roots-islamic-extremism.

[31] Charles Moscowitz, Islamo-Communism: The Communist Connection to Islamic Terrorism (City Metro Enterprises, 2013), Úvod.

[32] Antero Leitzinger, „The Roots of Islamic Terrorism“,  The Eurasian Politician, č. 5 (duben–září 2002), http://users.jyu.fi/~aphamala/pe/issue5/roots.htm.

[33] Lawrence Wright, The Looming Tower: Al-Qaeda and the Road to 9/11(New York: Knopf Publishing Group, 2006), 21.

[34] Dawn Perlmutter, Investigating Religious Terrorism and Ritualistic Crimes (New York: CRC Press, 2004), 104.

[35] The 9/11 Commission Report, The National Commission on Terrorist Attacks Upon the United States, 55, https://www.9-11commission.gov/report/911Report.pdf.

[36] Michael Scheuer, Through Our Enemies’ Eyes: Osama bin Laden, Radical Islam, and the Future of America, 2nd ed. (Washington: Potomac Books, 2006), 114.

[37] Lawrence Wright, The Looming Tower: Al-Qaeda and the Road to 9/11(New York: Knopf Publishing Group, 2006), 36.

[38] Lawrence Wright, „The Man Behind Bin Laden: How an Egyptian Doctor Became a Master of Terror“,  The New Yorker, 16. září 2002, https://www.newyorker.com/magazine/2002/09/16/the-man-behind-bin-laden.

[39] Lawrence Wright, The Terror Years: From Al-Qaeda to the Islamic State(New York: Vintage Books, 2016), 17.

[40] Wright, The Looming Tower, 36.

[41] Glenn E. Robinson, „The Four Waves of Global Jihad, 1979–2017“,  Middle East Policy 24, č. 3 (listopad 2017), 70, https://www.researchgate.net/publication/319160351_The_Four_Waves_of_Global_Jihad_1979-2017.

[42] Robinson, „Jihadi Information Strategy“, 88.

[43] Robinson, „The Four Waves of Global Jihad“, 85.

[44] Anthony Bubalo a Greg Fealy, „Between the Global and the Local: Islamism, the Middle East, and Indonesia“,  The Brookings Project on U.S. Policy Towards the Islamic World, č. 9 (říjen 2005), 7, https://www.brookings.edu/wp-content/uploads/2016/06/20051101bubalo_fealy.pdf.

[45] Robert Manne, „Sayyid Qutb: Father of Salafi Jihadism, Forerunner of the Islamic State“,  The ABC, 7. listopadu 2016, http://www.abc.net.au/religion/articles/2016/11/07/4570251.htm.

[46] Joshua Sinai, „Mining the Roots of the ,Why and How‘ of Terrorism“, review of The Mind of the Islamic State: ISIS and the Ideology of the Caliphate, by Robert Manne, The Washington Times, 31. října 2017, https://www.washingtontimes.com/news/2017/oct/31/book-review-the-mind-of-the-islamic-state-by-rober/.

[47] Seth G. Jones, A Persistent Threat: The Evolution of al Qa’ida and Other Salafi Jihadists (Rand Corp, 2014), 64–65, https://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/research_reports/RR600/RR637/RAND_RR637.pdf.

[48] 2011 Report on Terrorism, The National Counterterrorism Center, 14, https://fas.org/irp/threat/nctc2011.pdf.

[49] Country Reports on Terrorism 2016, Bureau of Counterterrorism and Countering Violent Extremism, https://www.state.gov/j/ct/rls/crt/2016/272241.htm.

[50] Alex Nowrasteh, Terrorism and Immigration: A Risk Analysis, Cato Institute, 13. září 2016, https://object.cato.org/sites/cato.org/files/pubs/pdf/pa798_1_1.pdf.

[51] Shi Yanchun, [時延春] „Zhou Enlai and the Middle East“, [〈周恩來與中東〉] Party History in Review [《黨史縱橫》] (2006, první vydání), 7–8.  http://waas.cssn.cn/webpic/web/waas/upload/2011/06/d20110602193952375.pdf [čínsky]

[52] Party of European Socialists, stránka navštívena 17. listopadu 2018, https://www.google.com/url?q=https://web.archive.org/web/20130503194245/http:/www.pes.eu/en/about-pes/pes-members/parties&sa=D&ust=1542506434796000&usg=AFQjCNHwfLae215sWQn58IVwbGPeL_N0jg.

[53] „U.S. Orders Closure of Palestine Information Office, Department Statement, September 15, 1987, Transcript“,  US Department of State Bulletin, listopad 1987,https://web.archive.org/web/20090808192756/http://findarticles.com/p/articles/mi_m1079/is_n2128_v87/ai_6198831/.

[54] Andrea L. Stanton, Edward Ramsamy, Carolyn M. Elliott, Peter J. Seybolt, eds., Cultural Sociology of the Middle East, Asia, and Africa: An Encyclopedia, sv. 1 (Los Angeles: SAGE, 2012), 274.

[55] Stefan Aubrey, The New Dimension of International Terrorism (Zürich: vdf Hochschulverlag AG an der ETH, 2004), 34.

[56] Tamtéž, 34–36.

[57] S. Frederick Starr, Xinjiang: China’s Muslim Borderland, first ed. (London: Routledge, 2004), 149.

[58] John Hooper, „Claims that China Paid Bin Laden to See Cruise Missiles“,  The Guardian, 20.října 2001, https://www.theguardian.com/world/2001/oct/20/china.afghanistan.

[59] Ted Galen Carpenter, „Terrorist Sponsors: Saudi Arabia, Pakistan, China“, The Cato Institute, 16. listopadu 2001, https://www.cato.org/publications/commentary/terrorist-sponsors-saudi-arabia-pakistan-china.

[60]  „China’s Role in Osama bin Laden’s ,Holy War‘ On America“, The Population Research Institute, 3, č. 23 (19. září 2001),  https://www.pop.org/chinas-role-in-osama-bin-ladens-holy-war-on-america/.

[61] Yitzhak Shichor, „The Great Wall of Steel: Military and Strategy in Xinjiang“, in Xinjiang: China’s Muslim Borderland, ed. S. Frederick Starr (London: Routledge, 2004), 158.

[62] Qiao Liang a Wang Xiangsui, Chao Xian Zhan (Unrestricted Warfare) (Beijing: Zhongguo shehui chubanshe, 2005), Kapitoly 2 a 5. [čínsky]

[63] „Chinese Firms Helping Put Phone System in Kabul“,  The Washington Times, 28. září 2001, https://www.washingtontimes.com/news/2001/sep/28/20010928-025638-7645r/.

[64] D. J. McGuire, „How Communist China Supports Anti-U.S. Terrorists“,  Association for Asian Research, 15. září 2005, http://www.asianresearch.org/articles/2733.html.

[65] Jamie Glazov, United in Hate: The Left’s Romance with Tyranny and Terror (Los Angeles: WND Books, 2009), Kapitola 14.

[66] Tamtéž.

[67] „Ward Churchill Profile“, Discover the Networks, stránka navštívena 17. listopadu 2018, http://www.discoverthenetworks.org/individualProfile.asp?indid=1835.

[68] Glazov, United in Hate, Kapitola 14.

[69] „Nicholas De Genova Profile“, Discover the Networks, stránka navštívena 17. listopadu 2018, http://www.discoverthenetworks.org/individualProfile.asp?indid=2189.

[70] Glazov, United in Hate, Kapitola 14.

[71] Tamtéž.

[72] Tamtéž.

[73] „Lynne Stewart Profile“, Discover the Networks, stránka navštívena 17. listopadu 2018, http://www.discoverthenetworks.org/individualProfile.asp?indid=861.

[74] David Horowitz, Unholy Alliance: Radical Islam and the American Left (Washington D.C.: Regnery Publishing, Inc., 2004), 37.