Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě 

Deník The Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy Jak přízrak komunismu vládne našemu světu od redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. 

Obsah:

Úvod

1. Satanistická díla Karla Marxe

2. Marxismus v historickém kontextu

3. Francouzská revoluce

4. Začátky komunismu v Paříži

5. Nejdříve Evropa, potom celý svět

Úvod

Mnohá proroctví, která byla předpovězena v pravověrných náboženstvích, se postupně naplnila. Stejně tak se potvrdily i předpovědi Nostradama a proroctví, předávaná v kulturách po celém světě, od Peru až po Koreu. Překvapivě přesné prorocké texty nalezneme také v čínských dějinách od dynastie Chan až po dynastii Ming.

Tato proroctví nám sdělují důležitou pravdu, že historie není náhodný proces, ale drama, v němž byl průběh hlavních událostí již předem určen. Na konci časů, který by také mohl ohlašovat začátek nového historického období, očekávají všechna náboženství světa jedinou věc: příchod Stvořitele do lidského světa.

Všechna dramata mají svá vyvrcholení. Ačkoli ďábel zosnoval plány ke zničení lidstva, Stvořitel má své vlastní prostředky, jak lidi ve světě probudit, pomoci jim uniknout z ďáblova područí a nabídnout jim spásu. Závěrečný boj mezi dobrem a zlem se odehrává právě dnes.

Pravověrná náboženství po celém světě předpověděla, že v čase Stvořitelova návratu bude svět zaplaven démony, ohavnostmi a zlověstnými událostmi, protože lidstvo ztratí své morální zábrany. A přesně takový je dnešní svět.

Úpadek společnosti, ve kterém se dnes nacházíme, se chystal již dlouho. Začal před stovkami let za pomoci dvou hlavních hnacích sil: ateismu a klamání lidstva. Karl Marx vytvořil ideologii, která využívá klam ve všech možných podobách, a Vladimir Lenin tuto teorii převedl do kruté praxe.

Marx však nebyl ateistou. Byl vyznavačem satana a stal se démonem, jehož posláním bylo zabránit člověku na konci věků rozpoznat Stvořitele.

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k odběru Newsletteru. Jednou týdně vám tak budeme moci zasílat výběr těch NEJ zpráv.

1. Satanistická díla Karla Marxe

Karl Marx vydal za svého života mnoho knih, z nichž nejznámější jsou Komunistický manifest z roku 1848 a třísvazkový Kapitál, publikovaný mezi lety 1867 a 1894. Tato díla tvoří teoretický základ komunistického hnutí.

Příliš se však neví, že Marx během svého života obrátil svou duši k ďáblu a stal se jeho prostředníkem v lidské říši. V mládí byl Marx oddaným křesťanem. Předtím než podlehl své démonické přeměně, pevně věřil v Boha. Ve své rané básni Modlitba zoufalého Marx napsal o svém záměru pomstít se Bohu:

„Tak mi bůh vzal vše, co mám,

v neštěstí a ranách osudu.

Všechny jeho světy zmizely v nenávratnu!

Nezbývá mi nic jiného než pomsta!

Svou pomstou budu pyšně způsobovat škodu,

té bytosti, tomu Pánu, jenž kraluje nad námi.

Svou sílu vytvořím slátáním toho, co je slabé,

a své lepší já ponechám bez odměny!

Vybuduji si trůn na výšinách,

jeho vrchol bude studený a obrovský.

Jeho opevněním bude pověrčivý strach,

jeho strážcem – nejtemnější muka.“ [1] 

O změnách, které prožíval, se Marx zmínil v dopise svému otci: „Opona spadla, můj svatostánek se rozpadl. Je třeba na jeho místo uvést nové bohy. … Ovládl mě skutečný neklid a nebudu schopen uklidnit své vzrušení, dokud nebudu ve Vaší drahé přítomnosti.“ [2]

V básni Bledá panna Marx napsal, v níž lyrickým hlasem promlouvá mladá žena, která zavrhne svou lásku ke Kristu a čeká ji tragický konec:

„Nebe jsem prohrála, vím to velmi dobře.

Mou duši, kdysi věrnou Bohu, si vybralo peklo.“[3]

Marxova rodina si jeho změn očividně všimla. 2. března 1837 mu otec napsal: „Tvé pokroky, naději, že jednoho dne uvidím Tvé jméno ve velké vážnosti, a Tvé pozemské dobro nejsou jedinou touhou mého srdce. Ačkoli jsou to sny, které již dlouhou dobu chovám, mohu Tě ujistit, že jejich naplnění by mě neudělalo zcela šťastným. Šťastný budu, pouze pokud Tvé srdce zůstane čisté a bude bít lidsky a pokud žádný démon nebude moci Tvému srdci vzít vznešenější city.“ [4]

Jedna z Marxových dcer napsala, jak jí a jejím sestrám, když byly malé, otec vyprávěl mnohé pohádky. Její nejoblíbenější byl příběh s mnoha zápletkami o Hansi Röckleovi, čaroději, který byl neustále bez peněz a nakonec musel prodat své krásné loutky ďáblu. [5] Karl Marx výměnou za svůj vlastní úspěch zaprodal ďáblu svou vlastní duši.

Jak bylo zřejmé z předchozích příkladů, opuštění Boha a spolčování se satanem je v Marxově poezii častým tématem. Marx sám promlouvá skrze lyrický subjekt v básni „Hráč“:

„Vrážím, vrážím neomylně

svou krvavě černou šavli do tvé duše.

To umění Bůh nechce ani mu na mysl nevkročí,

vždyť do mozku až z černých mlh pekla přeskočí.

Ať mé srdce očaruje, až zcela smysly pozbudu:

se Satanem jsem uzavřel svou dohodu.

To on mi dá svá znamení, čas odpočítá,

rychlý a nespoutaný tanec smrti už mnou zmítá.“[6]

Spisovatel Robert Payne v životopisném díle Marx napsal, že příběhy, které Marx vyprávěl, lze považovat za alegorické znázornění jeho vlastního života. Zdá se, že Marx vědomě jednal ve jménu ďábla, píše Payne.  [7]

Marxova duše se obrátila ke zlu. Ve svém hněvu vnímal Boha jako toho, jehož je třeba svrhnout. Americký politický filozof Eric Voegelin napsal: „Marx věděl, že je bohem, který vytváří svět, nechtěl být stvořenou existencí. Nechtěl vidět svět z perspektivy stvořeného. … Chtěl vidět svět z pohledu coincidentia oppositorum, tedy z pozice Boha.“ [8]

Ve své básni „Lidská pýcha“ vyjádřil Marx svou touhu odvrátit se od Boha a být mu roven:

„S pohrdáním házím rukavici

rozlehlému světu do tváře.

Tam dole ten obří trpaslík běduje,

nemůže zničit mou blaženost.

Za Boha jsem se prohlásil,

rozvalinami zničeného světa se triumfálně procházím.

Každé slovo je Skutkem a Ohněm,

a má náruč je jako náruč Stvořitelova.“[9]

Marx se aktivně bouřil proti Bohu. Napsal: „Toužím se pomstít Tomu, Jenž kraluje nad námi.“ A: „Představa Boha je ústřední myšlenkou zvrácené civilizace. Musí být zničena.“ [10]

Krátce po Marxově smrti o něm jeho služka Helene Demuthová řekla, že když byl nemocný, viděla ho, jak vykonává jakousi rituální modlitbu před řadou zapálených svíček. Marx tedy zcela jistě věřil v existenci nadpřirozena. [11]

V průběhu lidské historie velcí mudrci učili vnímající bytosti cestě k osvícení a položili základy světových civilizací. Ježíš Kristus položil základy křesťanské civilizace a moudrost Lao-c‘ je základem taoismu, který je ústředním pilířem čínské filozofie. Ve starověké Indii vedlo Šákjamuniho učení ke vzniku buddhismu. Moudrost těchto světců byla neobyčejná – ke svým porozuměním docházeli díky tomu, že se osvítili na cestě duchovní kultivace, a nikoli světským studiem.

Marx se ve svých teoriích sice odkazoval na práce předchozích intelektuálů, ve skutečnosti však tyto teorie pocházely od zlého ducha. V básni „O Hegelovi“ Marx napsal:

„Jelikož jsem dospěl k tomu nejvyššímu a nejhlubšímu, Nestoudný jsem jako Bůh, zahalen temnotou jako Bůh.“ [12]

Podle plánu zlého ducha vstoupil Marx do lidského světa a založil kult komunismu, aby poškodil lidskou morálku a zapříčinil, že se lidstvo odvrátí od duchovních pravd a samo sebe odsoudí k věčnému utrpení v pekle.

2. Marxismus v historickém kontextu

Za účelem šíření marxismu položil přízrak různé intelektuální a společenské základy. Prozkoumáme tyto dvě složky, které sloužily jako kontext pro vzestup komunismu.

Podle znalců Marxovu teorii hluboce ovlivnili Georg Hegel a Ludwig Feuerbach. Feuerbach popíral existenci Boha jako jeden z prvních. Věřil, že náboženství není nic jiného než pochopení „nekonečnosti vědomí“ člověka, a tedy, že lidé si vymysleli Boha umocněním svých vlastních schopností. [13] Feuerbachova teorie pomáhá lépe osvětlit, jak se komunismus objevil a rozšířil. Pokroky v oblasti vědy, mechanizace, hmotného zboží, medicíny a volného času vytvořily dojem, že štěstí pochází z hmotného bohatství. Proto každá nespokojenost musí vyplývat ze sociálních omezení. Zdálo se, že lidským pokrokem a sociálními změnami lidé získají prostředky k vybudování ideální lidské společnosti bez Boha. Tato vize je hlavním prostředkem, jehož pomocí jsou lidé nejdříve nalákáni a poté zasvěceni do kultu komunismu.

Feuerbach nebyl prvním filozofem, který zavrhl křesťanství a Boha. David Friedrich Strauss zpochybnil pravost Bible a Ježíšovo božství v knize Život Ježíšův z roku 1835. Tyto ateistické myšlenky můžeme v historii vystopovat už v období osvícenství v 17. a 18. století, nebo i v období starověkých Řeků. To však není účelem této knihy.

Přestože byl Marxův Komunistický manifest napsán více než deset let před tím, než byl zveřejněn spis Charlese Darwina O původu druhů, evoluční teorie Marxovi poskytla zdánlivě vědecký základ. Pokud se všechny druhy vyskytují přirozeně, v důsledku „přirozeného výběru“, a lidské bytosti jsou jen nejpokročilejšími organismy, pak zde není prostor pro Boha.

V prosinci roku 1860 napsal Marx o Darwinově teorii svému spolupracovníkovi Friedrichu Engelsovi pochvalnou zmínku, v níž spis O původu druhů oslavuje jako „knihu, která obsahuje přírodně historický základ pro naše stanovisko [historický materialismus]“. V dopise adresovaném socialistickému filozofovi Ferdinandu Lassalleovi v lednu roku 1862 Marx napsal: „Darwinova kniha je velmi důležitá a slouží mi jako přírodovědecký základ pro třídní boj v dějinách.“ [14]

Teorie evoluce v oblasti přírodních věd a materialismus v oblasti filozofie poskytly marxismu dva mocné nástroje k zavádění lidí a také k získávání nových stoupenců.

Společnost za života Karla Marxe podstoupila hluboké změny. Během průmyslové revoluce byly řemeslné dovednosti nahrazeny masovou produkcí. Technologický pokrok v zemědělství vytvořil nadbytečnou pracovní sílu, která se přestěhovala do měst a těžce pracovala v továrnách. Díky volnému obchodu došlo k inovacím v oblasti prodeje a odbytu. Industrializace podpořila růst měst a volný pohyb lidí, informací a myšlenek.

Poté, co byl Marx vykázán z Německa, přestěhoval se do Francie, poté do Belgie a nakonec do Anglie, kde se usadil v dickensovském prostředí londýnských slumů. Ve druhé polovině Marxova života začala druhá průmyslová revoluce, která přinesla elektrifikaci, motor s vnitřním spalováním a chemickou průmyslovou výrobu. Vynález telegrafu a telefonu znamenal převrat v komunikaci.

Jak se lidé potýkali s novou realitou technologického pokroku, každá změna způsobila ve společnosti rozruch. Mnozí se těmto změnám nedokázali přizpůsobit, což vedlo k rozdělení na majetné a nemajetné, k hospodářským krizím a podobně. Tyto společenské otřesy vytvořily zralé podmínky pro šíření Marxova pohledu na společenské normy a tradice jako na pozůstatky útisku, které by měly být odstraněny. Spolu s tím, jak technologie umožnily ve velkém měřítku proměňovat přírodu, rostla i lidská arogance.

Marxismus bychom proto neměli vnímat jako výsledek převládajícho intelektuálního trendu v dobách společenských převratů, ale spíše jako součást dlouhodobého plánu zlého přízraku na destabilizaci lidstva a zpřetrhání vazeb mezi člověkem a Bohem.

3. Francouzská revoluce

Francouzská revoluce z roku 1789 měla ohromný a dalekosáhlý vliv. Zničila monarchii, svrhla tradiční společenský pořádek a ustavila systém „vlády ulice“.

Engels řekl: „Revoluce je jistě tou nejautoritářštější věcí, jaká existuje; je to čin, při kterém jedna část obyvatelstva vnutí svou vůli jiné části prostřednictvím pušek, bajonetů a kanónů – tedy autoritářských prostředků … a nechce-li vítězná strana bojovat nadarmo, je potom nucena udržovat svoji vládu silou teroru, který zastraší reakcionáře.“ [15]

Klub jakobínů, který se po francouzské revoluci chopil moci, to dobře věděl. Proto poté, co poslal francouzského krále Ludvíka XVI. pod gilotinu, nechal vůdce jakobínů Maximilien Robespierre ve jménu vlády teroru popravit dalších 70 000 lidí, z nichž většina byla zcela nevinná. Pozdější generace napsaly na Robespierrův hrob tento epitaf:

„Ty, kdo kolem procházíš, ať jsi kdokoliv,

nermuť se, že mrtev jsem;

Protože pokud bych byl naživu v tento den,

ležel bys zde místo mne!“ [16]

Během francouzské revoluce praktikovala jakobínská frakce tři taktiky politického, ekonomického a náboženského teroru, jež byly předehrou k tyranii komunistických stran. Francouzští revolucionáři založili Revoluční tribunál a v Paříži a na jiných místech postavili gilotiny, které se staly předchůdkyněmi politických vražd za vlády Lenina a Stalina. Revoluční výbory rozhodovaly, zda je vězeň vinen, zatímco zvláštní agenti Národního konventu drželi pravomoc nad nižšími vojenskými a administrativními divizemi. „Sansculoti“, neboli proletariát, měli postavení nejrevolučnější třídy.

Podle „Zákona 22. Prairialu“ (známého také jako „Zákon velkého teroru“), který byl přijat 10. června 1794, bylo zakázáno přípravné řízení a právo na obhajobu a všechny usvědčené osoby musely dostat trest smrti. K vynesení rozsudku nyní místo důkazů stačily zvěsti, úsudky a osobní mínění. Vydání tohoto zákona značně napomohlo vládě teroru. V jeho důsledku bylo uvězněno přibližně 300 až 500 tisíc podezřelých. [17] Podobně lze říci, že hospodářský teror jakobínů byl úvodem k „válečnému komunismu“, který zavedl Lenin v Rusku. Zákon, který vešel v platnost 26. července 1793, označil hromadění zásob za trestný čin, který bylo možné trestat smrtí. Polovojenské jednotky, známé také jako armées révolutionnaires (revoluční vojska), byly oprávněny rabovat města a vesnice a hledat obilí v domech, stodolách a skladech. Ti, kteří byli obviněni z hromadění zásob, skončili v rukou běsnícího davu nebo byli posláni pod gilotinu. [18]

Jedním z největších protivníků francouzských revolucionářů byla katolická víra. S cílem nahradit katolicismus vytvořili Robespierre, malíř Jacques-Louis David a jejich příznivci během vlády teroru formu ateismu s názvem „kult Rozumu“. Tento kult vycházel z trendů osvícenství a měl nahradit katolicismus. [19] 5. října 1793 zrušil Národní konvent křesťanský kalendář a prosadil kalendář republikánský. 10. listopadu byla katedrála Notre-Dame de Paris přejmenována na chrám Rozumu a  předmětem uctívání pro masy lidí se stala bohyně Rozumu, ztělesněná mladou herečkou. Kult Rozumu se rychle prosadil po celé Paříži. Během jednoho týdne zůstaly v provozu pouze tři křesťanské kostely. Paříž zaplavil náboženský teror. Kněží byli hromadně zatýkáni a někteří byli popraveni. [20]

Francouzská revoluce nejenže poskytla model sovětskému režimu, který později založil Lenin, ale je také úzce spjata s vývojem marxismu.

Utopický socialista Francois-Noël Babeuf, který přežil francouzskou revoluci a byl popraven v roce 1797 za účast na tzv. „spiknutí rovných“, obhajoval zrušení soukromého vlastnictví. Marx považoval Babeufa za prvního revolučního komunistu.

Francie byla v 19. století silně ovlivněna socialistickými ideologiemi. V Paříži se rychle rozmohl Svaz psanců, který si vzal Babeufa za svého duchovního zakladatele. V roce 1835 do Svazu psanců vstoupil německý krejčí Wilhelm Weitling a pod jeho vedením se tato tajná společnost přejmenovala na Svaz spravedlivých.

Na setkání, které se konalo v červnu 1847, se Svaz spravedlivých spojil s Komunistickým korespondenčním výborem, v jehož čele stáli Marx a Engels, a společně pod vedením těchto dvou mužů vytvořily Svaz komunistů. V únoru 1848 vydali Marx a Engels základní dokument mezinárodního komunistického hnutí – Komunistický manifest.

Po napoleonském období propukaly revoluce a vzpoury jedna za druhou a postihly Španělsko, Řecko, Portugalsko, Německo a různé části Itálie, Belgii a Polsko. V roce 1848 se v celé Evropě rozšířila revoluce a válka, což vytvořilo optimální prostředí pro šíření komunismu.

Marx a další založili v roce 1864 Mezinárodní dělnické sdružení, známé také jako První internacionála, a Marx se stal jeho duchovním vůdcem. Jako vůdce První internacionály pracoval Marx na vytvoření hlavní skupiny přísně disciplinovaných revolucionářů, kteří by sjednotili dělníky k povstání. Zároveň potřeboval z řad organizace vyhostit ty, kteří s ním nesouhlasili. Michail Bakunin, první velký ruský marxista, přivedl do komunistického hnutí mnoho lidí, ale Marx ho obvinil, že je carským agentem, a z První internacionály ho vyloučil. [21]

V roce 1871 zahájila francouzská pobočka První internacionály první komunistickou revoluci – Pařížskou komunu.

4. Začátky komunismu v Paříži

Pařížská komuna vznikla po porážce Francie v prusko-francouzské válce v roce 1870. Přestože se francouzský císař Napoleon III. vzdal, ještě předtím než se pruská vojska stáhla, oblehla Paříž. Ponížení z porážky v kombinaci s dlouholetými nepokoji mezi francouzskými dělníky vedlo v Paříži ke všeobecnému povstání. Nově vzniklá Třetí francouzská republika se stáhla do Versailles a zanechala v hlavním městě mocenské vakuum.

V březnu 1871 iniciovala Pařížská komuna pod vedením socialistů, komunistů, anarchistů a dalších aktivistů povstání ozbrojených davů a lupičů z nejnižších vrstev společnosti. Hnutí bylo napojeno na První internacionálu, která ho silně ovlivňovala. Cílem bylo využít proletariát jako hybnou sílu revoluce, která měla zničit tradiční kulturu a přetvořit politickou a ekonomickou strukturu společnosti.

Následovalo masové zabíjení a ničení, při němž povstalci rozbíjeli nádherné památky, monumenty a umění Paříže. Francouzští spisovatelé Edmond a Jules Goncourtovi si položili řečnickou otázku: „K čemu jsou mi dobré památky, opery, koncerty a kavárny, do kterých jsem nikdy nevkročil, protože nemám peníze?“

Americký diplomat Wickham Hoffman, který byl v Paříži svědkem ničení, prohlásil: „Je to trpké, neúprosné a kruté. Nepochybně jde o smutný odkaz krvavé revoluce z roku 1789.“

Americký spisovatel William Pembroke Fetridge označil Komunu za „revoluci krve a násilí“ a „nejtrestuhodnější [zločin], jaký svět kdy viděl“. Jeho vůdci byli „bezcitní psanci, … odpad Francie … šílenci, opilí vínem a krví“. [22]

Boj mezi zastánci a odpůrci tradice, který začal během francouzské revoluce, pokračoval za dalších osmdesát let. Čestný předseda Pařížské komuny Louis-Auguste Blanqui prohlásil: „Ve Francii působí dva principy: princip zákonnosti a princip svrchovanosti lidu … Zásada svrchovanosti lidu spojuje všechny lidi budoucnosti, masy, které jsou unaveny tím, že jsou vykořisťovány, a snaží se rozbít strukturu, která je dusí.“ [23]

Extremismus Komuny vznikl částečně z nenávistných myšlenek Henriho de Saint-Simona, utopického socialisty, který prohlašoval, že blaho země je přímo úměrné počtu jejích dělníků. Obhajoval smrt bohatých, které považoval za parazity.

Marx v díle Občanská válka ve Francii popsal Komunu jako komunistický stát: „Komuna byla přímým protikladem císařství. Volání po ,sociální republice‘, kterým pařížský proletariát zahájil únorovou revoluci, vyjadřovalo jenom neurčitou touhu po republice, která měla odstranit nejen monarchickou formu třídního panství, nýbrž samo třídní panství. Komuna byla určitou formou takové republiky.“ Napsal také, že „Komuna chtěla odstranit ono třídní vlastnictví, které přeměňuje práci mnoha lidí v bohatství několika málo lidí“. [24]

Pařížská komuna vykazovala všechny znaky komunistické revoluce. Vendômský sloup připomínající Napoleona byl zničen. Kostely byly vypleněny, duchovenstvo zmasakrováno a náboženské učení ve školách zakázáno. Povstalci oblékli sochy svatých do moderního oblečení a připevnili jim k ústům dýmky.

Ženy se tohoto barbarství účastnily se stejným zápalem jako jejich mužské protějšky. Čínský diplomat Čang Te-i, který byl v té době v Paříži, popsal situaci následovně: „Mezi násilnickými rebely nebyli jen muži, ženy se do toho řádění zapojovaly také. … Ubytovali se ve vysokých budovách a krmili se lahůdkami. Ale jejich potěšení bylo krátkodobé, neuvědomovali si nebezpečí, které se k nim blížilo. Těsně před svou úplnou porážkou domy vyrabovali a spálili. Neocenitelné poklady shořely na popel. Byly zatčeny stovky rebelek, které přiznaly, že žhářské útoky vedly především ženy.“ [25]

Běsnící šílenství, které doprovázelo pád Pařížské komuny, není překvapující. Dne 23. května 1871, předtím, než padla poslední obranná linie, vedení Komuny nařídilo vypálit Lucemburský palác (sídlo francouzského Senátu), Tuilerijský palác a Louvre. Pařížská opera, radnice, ministerstvo vnitra, ministerstvo spravedlnosti, královský palác, luxusní restaurace a byty na obou stranách Champs-Elysées měly být také raději zničeny, než aby se dostaly do rukou vlády.

O sedmé hodině večerní dopravili členové Komuny dehet, asfalt a terpentýn na řadu míst po celé Paříži a zažehli požáry. Velkolepý Tuilerijský palác zmizel v plamenech. Pokus žhářů podpálit nedaleký Louvre však byl naštěstí zmařen příchodem vojáků pod vedením Adolpha Thierse, kteří oheň uhasili. [26]

V návaznosti na Pařížskou komunu Marx svoji teorii urychleně upravil. V Komunistickém manifestu nově uvedl, že dělnická třída by měla státní aparát nikoli pouze převzít, nýbrž zcela rozbít a zničit.

5. Nejdříve Evropa, potom celý svět

Marxův upravený manifest dodal komunismu ještě destruktivnější povahu a ještě větší vliv. 14. července 1889, šest let po Marxově smrti, 13 let po rozpadu První internacionály a u příležitosti stého výročí francouzské revoluce byl obnoven Mezinárodní dělnický kongres. Marxisté se opět sjednotili a utvořili skupinu, kterou historici označují jako Druhou internacionálu.

Evropské dělnické hnutí, vedené komunistickými slogany jako „osvoboďme lidstvo“ nebo „zrušme společenské třídy“, se rychle rozmáhalo. Lenin situaci popsal těmito slovy: „Služba, kterou Marx a Engels prokázali dělnické třídě, může být vyjádřena v několika slovech takto: naučili dělnickou třídu, aby poznala a uvědomila si sama sebe, a sny nahradili vědou.“ [27]

Historik Eric Hobsbawm v díle Jak změnit svět: Úvahy o Marxovi a marxismu píše: „Sálání marxismu bylo zvláště významné a všeobecné v některých evropských zemích, kde bylo prakticky všechno společenské myšlení, bez ohledu na to, zda bylo politicky propojeno se socialistickým nebo dělnickým hnutím, viditelně ovlivněno Marxem.“ [28] Lidová hnutí byla infikována komunistickými ideály za použití lží a indoktrinace. Komunistickou ideologii tak přijímalo stále více lidí. Kolem roku 1914 existovalo kolem 30 globálních a místních socialistických organizací a četné další odbory a družstva, v nichž mnozí členové zapáleně šířili socialismus. Na počátku první světové války existovalo více než deset milionů členů odborů a více než sedm milionů členů družstev, z nichž mnozí byli socialisté.

V téže době se komunismus začal šířit přes Evropu do Ruska a dále na východ. Vladimir Lenin začal v 80. letech 19. století studovat Kapitál. Ještě předtím začal do ruštiny překládat Komunistický manifest. Úřady carského Ruska jej za jeho politické aktivity nakonec uvěznily a později byl poslán do exilu.

První světová válka vedla v Rusku k vítězství komunismu. V době revoluce v roce 1917, která svrhla cara Mikuláše II., pobýval Lenin v západní Evropě. Koncem roku se vrátil zpět do Ruska a během říjnové revoluce se chopil moci. Rusko bylo národem se starobylými tradicemi, obrovskou populací a bohatými přírodními zdroji. Zřízení sovětského režimu na území největší země světa bylo pro světové komunistické hnutí obrovským přínosem.

Podobně jako první světová válka napomohla vzestupu komunistů v Rusku, druhá světová válka byla podnětem k tomu, že se komunistické hnutí rozšířilo přes Eurasii a pohltilo Čínu. Po druhé světové válce se Sovětský svaz stal supervelmocí s jadernými zbraněmi, která olivňovala světové události a podporovala cíle komunismu po celém světě. 

Winston Churchill řekl: „Na dějiště, jen nedávno osvětlená vítězstvím Spojenců, padl stín. Nikdo neví, co sovětské Rusko a jeho mezinárodní komunistická organizace zamýšlejí v blízké budoucnosti učinit, či jaká jsou omezení (jsou-li vůbec nějaká) jejich rozpínavých tendencí a sklonů obracet všechny na svoji víru.“ [29]

Během studené války se svobodný svět zapojil do prudké konfrontace s komunistickým táborem, který se rozprostíral přes čtyři kontinenty. Národy svobodného světa, které byly svou formou demokratické, se nicméně ve své podstatě pomalu přeměnily na socialistické.


1. Karl Marx, „Invocation of One in Despair“, in Early Works of Karl Marx: Book of Verse, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 28. srpna 2019, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1837-pre/verse/verse11.htm.

2. Karl Marx, „Letter From Marx to His Father in Trier“, in The First Writings of Karl Marx, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 28. srpna 2019, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1837-pre/letters/37_11_10.htm.

3. Karl Marx, „The Pale Maiden“, in Early Works of Karl Marx: Book of Verse, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 28. srpna 2019, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1837-pre/verse/verse24.htm.

4. Heinrich Marx, citace z knihy Richarda Wurmbranda, Marx & Satan (Westchester, Ill.: Crossway Books, 1986), 21. (Kniha vyšla česky pod názvem Marx a Satan v roce 2018 v nakladatelství Stefanos, pozn. red.)

5. Eleanor Marx-Aveling, „Biographical Notes on Marx’s Literary Interests“, in Marx and Engels on Literature and Art, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 18. dubna 2020, https://marxists.catbull.com/archive/marx/bio/marx/eleanor-literature.htm.

6. Karl Marx, „The Fiddler“, in Early Works of Karl Marx: Book of Verse, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 28. srpna 2019, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1837-pre/verse/verse4.htm.

7. Robert Payne, Marx (New York: Simon and Schuster, 1968).

8. Eric Voegelin, From Enlightenment to Revolution, ed. John H. Hallowell (Durham, NC: Duke University Press, 1975), 298–299.

9. Karl Marx, „Human Pride“, in Early Works of Karl Marx: Book of Verse, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 28. srpna 2019, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1837-pre/verse/verse20.htm.

10. Marx, citace z: Wurmbrand, Marx & Satan, 2.

11. Wurmbrand, Marx & Satan, 28.

12. Karl Marx, „On Hegel“, in Early Works of Karl Marx: Book of Verse, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 28. srpna 2019, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1837-pre/verse/verse15.htm.

13. Ludwig Feuerbach, „Essence of Religion in General“, in The Essence of Christianity, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 28. srpna 2019, https://www.marxists.org/reference/archive/feuerbach/works/essence/ec01_1.htm.

14. Karl Marx, citace z: I. Bernard Cohen, Revolution in Science (Cambridge, Mass.: The Belknap Press of Harvard University Press, 1985), 345.

15. Friedrich Engels, „On Authority“, in The Marx-Engels Reader, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 18. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1872/10/authority.htm.

16. „Robespierre’s Epitaph“ , The Tomahawk (9. ledna 1796), Romantic Circles, stránka navštívena 6. září 2019, https://www.rc.umd.edu/editions/warpoetry/1796/1796_2.html.

17. Jacques Godechot, „The Internal History of France During the Wars, 1793–1814“, in The New Cambridge Modern History, ed. C. W. Crawley (Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1965), 9:280–281.

18. Miguel A. Faria Jr., „The Economic Terror of the French Revolution“, Hacienda Publishing, 1. července 2003, stránka navštívena 18. dubna 2020, https://haciendapublishing.com/articles/economic-terror-french-revolution.

19. Gregory Fremont-Barnes, Encyclopedia of the Age of Political Revolutions and New Ideologies, 1760–1815 (Westport, CT: Greenwood Press, Inc., 2007), 119.

20. William Henley Jervis, The Gallican Church and the Revolution (London: Kegan Paul, Trench, & Co., 1882).

21. W. Cleon Skousen, „The Founders of Communism“, in The Naked Communist (Salt Lake City, UT: Ensign Publishing Company, 1962).

22. John M. Merriman, Massacre: The Life and Death of the Paris Commune (New York: Basic Books, 2014).

23. Louis-Auguste Blanqui, „Speech Before the Society of the Friends of the People“, in Selected Works of Louis-Auguste Blanqui (Scotts Valley, CA: CreateSpace Independent Publishing Platform, 2011), 15.

24. Karl Marx, „The Paris Commune“, in The Civil War in France, Marxists Internet Archive, stránka navštívena 19. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1871/civil-war-france/index.htm.

25. Zhang Deyi 張德彝, San shu qi 三述奇 [The Third Diary], (Shanghai: Shanghai Guji Chubanshe, 1995). [v čínštině]

26. Merriman, Massacre.

27. Vladimir Lenin, „Frederick Engels“, in Lenin Collected Works, vol. 2 (Moscow: Progress Publishers, 1972), Marxists Internet Archive, stránka navštívena 19. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1895/misc/engels-bio.htm.

28. Eric Hobsbawm, How to Change the World: Reflections on Marx and Marxism (New Haven, CT, and London: Yale University Press, 2011), 214.

29. Winston Churchill, „The Sinews of Peace (,Iron Curtain Speechʻ)“ (proslov, Westminster College, Fulton, MO, 5. března 1946), International Churchill Society, stránka navštívena 19. dubna 2020, https://winstonchurchill.org/resources/speeches/1946-1963-elder-statesman/the-sinews-of-peace.