Eva se chtěla svému manželovi svěřit se znepokojující hádkou se sestrou, která ji rozhodila. Chtěla ten prožitek zpracovat, chtěla jeho pochopení a empatii, chtěla být vyslyšena.
Jenže když se mu pokoušela sdělit své myšlenky a pocity ohledně celé situace, manžel se zdál naštvaný, že ji musí poslouchat. Když chtěla hovořit o detailech svého života, o věcech, které se ho přímo netýkaly, bylo to jako by ji skoro nedokázal poslouchat.
Popisovala mi, jak musela bojovat o jeho pozornost, jak se ho snažila odtrhnout od jeho vlastních myšlenek, v nichž očividně chtěl zůstat. Všechna ta snaha získat jeho pozornost a udržet si ji, ji vyčerpávala.
Takováto zkušenost přichází při mých párových konzultacích na přetřes často, ať už od mužů či žen – partner, díky kterému máte pocit, že jste otravní nebo jste zátěží, partner, kterého musíte doslova přinutit k tomu, aby vám věnoval pozornost.
Když se ústřední problém páru soustředí kolem naslouchání, zpravidla to znamená, že je před nimi velký kus práce. Naslouchání je láska v akci. Tím chci říct, že když je problém v naslouchání, je pravděpodobné, že zacházíme do území raného dětství – komplexního a bolestivého. Ale někdy máte štěstí a problém s nasloucháním se dá vyřešit snadno a přímo.
V jistých situacích postačí jednoduchá změna v chování a tou je načasování – jak a kdy dát partnerovi vědět důležité věci. Vlastně je to podivné, že přehlížíme důležitost načasování v komunikaci.
Máme tendenci domnívat se, že pozornost své milované polovičky je něco, co nám musí být k dispozici 24 hodin denně. Jenže to je mylná představa. S něčím takovým se setkáte přinejlepším jen s milujícím rodičem, který je na stejné vlně. Ve skutečnosti není pozornost vždy po ruce ani v lásce.
Jestliže chceme (nebo potřebujeme) podělit se o něco důležitého, často tak činíme bez toho, aniž bychom brali v úvahu toho druhého. Nezajímá nás, co právě dělá nebo nad čím přemýšlí nebo jak se v té chvíli cítí.
Na partnera se jakoby vrhneme ve snaze vylít si mu srdce. V podstatě po něm požadujeme, aby nám okamžitě věnovat společnost a byl svědkem toho, co prožíváme.
Ano, to všechno může být přirozené a normální. Koneckonců to, že můžete s druhým sdílet své životní příběhy, je důležitou součástí manželství. Problém je v tom, že čekáme, že naše polovička bude automaticky připravena nás poslouchat a hlavně, že to udělá hned teď.
Naše osobní realita
Tento problém vzniká díky prostému faktu prožívání života: každý z nás žije uvnitř světa podbarveného svými vlastními myšlenkami, pocity, prožitky, příběhy a pochopeními.
To už je problém samo o sobě. Nesmíme zapomínat, že tento niterní svět je nezbytnou stránkou každého jedince. Zapomínáme, že náš partner nežije tu samou realitu jako my. Možná žije v naší externí realitě, ale ne v té interní.
Předpokládáme, aniž bychom to věděli, že se svým partnerem sdílíme vnitřní prožitek, ale většinou to tak není. Představujeme si, že protože my jsme připraveni sdělit svůj svět tomu druhému, on je jistojistě připraven také. Jdeme za ním už s tím, že má povinnost nám naslouchat, aniž bychom se ho či jí nejdříve zeptali, zda má čas, zda chce, zda je ochoten dát nám v tom konkrétním okamžiku svou plnou pozornost.
V jádru věci zapomínáme, že požádat někoho, aby poslouchal, opravdu naslouchal, je vskutku silný požadavek. Když posloucháme, dáváme druhému doslova dar naší pozornosti, to nejcennější, co máme. Když plně nasloucháme, milujeme.
Když se s někým chceme podělit o své prožitky, je důležité, abychom to udělali s úctou k sobě i partnerovi. Je třeba zapojit soudnost a trpělivost a zvážit, zda je to v daný moment reálné, ne si jen přát, aby to tak bylo. Nesmíme zapomínat, že náš partner není my a my nejste on. Každý z nás má jiný vnitřní svět, bez ohledu na to, jak blízcí si jsme či jak moc se milujeme.
Nejlepšího výsledku proto dosáhneme, když si u partnera zjistíme, jestli má čas si nás vyslechnout. Můžeme si s ní či s ním dokonce domluvit pevný čas. Tak dosáhneme toho, že se nám bude partner věnovat s plnou pozorností, po které tak toužíme.
Příprava na propojení
Když vyneseme na stůl své pocity a nejistoty, sluší se připravit si stůl předem. To, že je partner ochoten a schopen nám naslouchat, není ukazatelem zdravého vztahu.
Zdravý vztah znamená, že si jsme vědomi svých vlastních potřeb i potřeb partnera a že se je snažíme navzájem uspokojovat. Zároveň však musíme respektovat, že náš partner nemusí mít stejné potřeby a nároky jako my.
Děláme to jak pro sebe, tak pro toho druhého. Nejdřív se druhé osoby zeptáme, jestli má čas si nás na chvilku vyslechnout a uděláme z této otázky návyk. A když nám k dispozici není, zjistíme, kdy bude mít čas se nám opravdově věnovat.
Můžeme to udělat neformální otázkou ve stylu: „Hej, máš vteřinu?“ až po formálnější vyjádření jako: „Opravdu potřebuji, aby sis poslechl, co zrovna řeším.“
Tím neříkám, že je třeba objednávat se pokaždé, když si chceme promluvit. Přesto, pokud se chceme svěřit s něčím pro nás důležitým, navrhuji, abyste k tomu i s náležitou důležitostí přistupovali, tzn. že si musíme být na své straně jisti, že budeme přijati s péči, jakou si zasloužíme a po jaké toužíme.
Rovněž navrhuji, abychom si uvědomili, že naslouchat je dar. Tato jednoduchá změna v chápání a v chování může vést k hluboké proměně našeho vztahu, a to nejenom v tom, jak se navzájem nasloucháme, ale také v tom, jak se chápeme, jakou k sobě máme úctu a jak jeden druhého milujeme.
Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka a publicistka. Bloguje pro Psychology Today, The Huffington Post, pořádá workshopy a je autorkou několika knih o vnímavosti a osobnostním růstu. Se svými klienty po celém světě pracuje i přes Skype. Její internetové stránky jsou NancyColier.com.
Přeloženo z původního článku newyorské redakce The Epoch Times.
