Komentář
Aby země a kultura vzkvétaly, nebo i jen přežily, je třeba oběti od každé generace, která rodí, vychovává a vzdělává mladé lidi a inspiruje je k tomu, aby dělali totéž.
Požadovaná oběť v každé generaci zahrnuje také vlasteneckou povinnost, která je ve většině zemí a kultur vštěpována mladým mužům od útlého věku, a to nasadit vlastní život, je-li k tomu vyzván. Mnozí angličtí školáci mé generace, stejně jako ti před nimi, se od římského básníka Horácia učili: „Dulce et decorum est pro patria mori“ – „Je sladké a vhodné zemřít za svou vlast“. Ve Spojených státech každoročně v Den památky obětí války vzdáváme hold hluboké oběti těch, kteří zemřeli za tuto zemi.
V knize „Věci, pro které stojí za to zemřít: Myšlenky o plnohodnotném životě“ Charles Chaput, nedávno penzionovaný filadelfský arcibiskup, poznamenává, že „kultury, které nedokážou podnítit svůj lid k nejvyšší oběti za společně sdílenou potřebu nebo kodex, nemají budoucnost. Jsou již mrtvé, aniž by o tom věděly“.
Žádná země ani věc však takovou ochotu k oběti nepovažuje za samozřejmou. V posledních letech se mnozí studenti učí být skeptičtí, ne-li cyničtí, pokud jde o výzvy k vlastenectví. Ale i v únoru 1933, měsíc poté, co byl Hitler jmenován německým kancléřem, hlasovali studenti na debatě na Oxfordské univerzitě v Anglii pro návrh, v němž stálo, že „zde přítomní nebudou za žádných okolností bojovat za krále a vlast“. Tato dekadence a pasivita mladých britských elit šokovaly lidi v celém anglicky mluvícím světě a potěšil ty Němce, kteří usilovali o vytvoření nového impéria, „Třetí říše“.
Jak říká Chaput, nežijeme ve válečnické kultuře, v níž by byly vštěpovány a všeobecně sdíleny vlastenecké ctnosti, jako tomu bylo ve Spartě, Athénách nebo v evropském středověku.
Je příznačné, i kdyby šlo jen o nedopatření, že americká viceprezidentka Kamala Harrisová na Twitteru napsala pozdrav, v němž nám všem popřála šťastný prodloužený víkend, aniž by se zmínila o Dni památky obětí války (Memorial Day) jako o čase smutku za ty, kteří obětovali svůj život za vlast. (Následující den po velké kritice a v dalších dnech nakonec uznala účel a smysl připomínaného dne).
Co je vlastenectví?
Vlastenectví je láska nebo loajalita jednotlivce ke své zemi. Izraelský učenec Yoram Hazony jej odlišuje od nacionalismu, který definuje jako teorii usilující o vytvoření světa svobodných a nezávislých národů. Takto chápaný patriotismus ani nacionalismus nevyžadují podmanění jiných národů nebo jejich podřízení společnému, univerzálnímu zákonu.
Láska k vlastní zemi neznamená touhu ovládnout ostatní nebo nastolit globální, nadnárodní vládu práva – jednotnou a univerzální – na způsob imperialistických projektů, jako je Evropská unie nebo komunistická Čína.
Nedůvěra k vlastenectví
Jedním z důsledků dvou světových válek v minulém století byla nedůvěra k nacionalismu a vlastenectví. Hazony tvrdí, stejně jako z jiného úhlu pohledu Lenin v souvislosti s první světovou válkou, že tyto války byly spíše formou vzájemného imperialistického soupeření nebo boje o impérium než o svobodu a nezávislost národů v rámci systému svobodných a nezávislých národních států. Rozvoj mezinárodních a nadnárodních orgánů, jako byla Organizace spojených národů, po válce usiloval o dosažení harmonie a míru prostřednictvím zavedení pravidel mezinárodního práva, která omezovala národní loajalitu.
Na Západě se rozvinul určitý druh globálního utopismu, který přesahoval světový komunismus v jeho stalinské a maoistické podobě. Snažil se zabránit opětovnému nástupu nacionalistických excesů, zejména Německa, vytvořením mezinárodních a nadnárodních orgánů, které by mohly ve jménu míru a vlády práva vnutit národům svou vůli.
Evropská unie byla ještě ambiciózněji od počátku koncipována tak, aby omezila demokratické a vlastenecké impulsy a zavedla administrativní státní a nadstátní byrokracii. EU byla hnutím ubírajícím se nejen směrem k integrované obchodní zóně, jak bylo nejprve prodáváno politikům a voličům, ale také směrem k superstátu, řízenému demokraticky nezodpovědnou byrokracií, která by mohla omezovat parlamenty a soudy členských států a vnucovat všem společné právo. EU si vytvořila znaky suverénního státu – vlastní vlajku, hymnu, měnu (euro, které přijala většina členů) a aspirace na společnou zahraniční politiku a vojenské síly.
Globální hospodářská a politická integrace – růst světového obchodu, politických a regulačních orgánů – oslabila národní suverenitu a zároveň oslabila vlastenectví a národní loajalitu elit.
S tím, jak se státy staly více byrokratickými a národní suverenita byla omezena globálním politickým a ekonomickým vývojem, neměly už takovou schopnost získat si loajalitu občanů coby ztělesnění společenství. Jak říká filozof Alasdair MacIntyre, pro mnohé se moderní národní stát změnil v „byrokratického dodavatele zboží a služeb“, který za peníze nikdy nepřináší hodnotu a neplní své sliby. Neztělesňuje a nemůže ztělesňovat společenství ani být zdrojem posvátných hodnot. Přesto stát čas od času „člověka vyzývá, aby za něj položil život“. Výsledkem je, jak napsal, „jako kdyby vás požádali, abyste zemřeli pro telefonní společnost“.
Vlastenectví a demokracie
A přesto. Moderní národní státy, jako jsou Spojené státy, se vůbec nepodobají telefonní společnosti. Jistě existuje poměrně velká menšina (možná 25 procent) – jejíž příslušníci po desetiletí dominují ekonomice a politice, která je zároveň globalistická i individualistická, upřednostňuje svět bez hranic s nekontrolovanou imigrací a jejíž pohled na národ, stejně jako na rodinu a místní a regionální společenství, je v rozporu s hodnotami a názory většiny obyvatelstva.
Zastánci takovýchto názorů, globalistických a individualistických zároveň, jsou vůči demokracii ostražití nebo nepřátelští. Bojí se obyčejných lidí a dávají přednost vládě odborníků, růstu regulačního, administrativního státu, technokracie a nadnárodních institucí a organizací, které se nezodpovídají voličům demokratického zřízení.
Výsledkem je „demokratický deficit“ a ztráta národní suverenity. Elity uvnitř jednotlivých států i na mezinárodní úrovni reagovaly na Trumpovo vítězství v roce 2016 a na hlasování o brexitu v témže roce šokem a zděšením. V obou případech byl výsledek odmítnutím předpokladů, světonázorů a rad vládnoucí třídy. Stoupenci poražené strany však ve výsledku neviděli ospravedlnění, ale naopak krizi demokracie. Bylo to varování, co se stane, když mají obyčejní lidé příliš mnoho moci a odborníci příliš málo.
Vlastenectví – láska k vlasti a úcta k těm, kteří pro ni obětovali své životy – a demokracie jsou v tomto kontextu propojeny. Umožnit občanům volit je pro elity riskantní, když je země rozdělená a většina nesdílí hodnoty nebo názory těchto elit a nemusí se řídit jejich radami. Nese to s sebou riziko, že ti, kdo mají „špatné“ názory – ti se silným poutem k místu a ke kořenům vlastní země a komunity, s oddaností k rodině, víře a vlajce – mohou zastavit nebo alespoň bránit rozpadu těchto tradic a citů, které si zbožně přejí pověřenější a bohatší elity.
Problém našich globalistických a individualistických elit spočívá v tom, že jsou závislé na vlastenectví a obětavosti obyčejných lidí, a zároveň jimi a jejich názory opovrhují.
Paul Adams píše o etice, manželství a rodině a sociální politice. Je emeritním profesorem sociální práce na Havajské univerzitě. Vyučoval také na Case Western University a University of Texas.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Přeloženo z původního článku newyorské redakce Epoch Times.
