Komentář

Švýcarský historik umění Heinrich Wölfflin kdysi dávno poznamenal, že „ne všechno je možné ve všech dobách“.

Wölfflin mluvil o historických omezeních v oblasti uměleckého stylu.

Například Mondrianovy abstrakce by v Rubensově době nebyly možné.


Smysl jeho sdělení však lze zobecnit.

Loňské léto bylo obdobím honu na sochy a jiné památky.

V červnu 2020 se v Byrdově parku v Richmondu ve Virginii shromáždilo tisíc lidí, „aby vyjádřili solidaritu s původními obyvateli“. Toho dne se objektem jejich hněvu stala osmimetrová socha Kryštofa Kolumba, kterou svrhli a odtáhli k nedalekému jezeru, do kterého ji nakonec shodili.

„Kolumbus je ztělesněním genocidy,“ vysvětlil nám jeden z protestujících.

Toho večera se obrazoborci obešli bez odborných rad Sarah Parcakové, egyptoložky z Alabamské univerzity, která se týden předtím na Twitteru věnovala tipům, jak nejlépe svrhávat obelisky.


Knižní tip Epoch Times
Doporučujeme Vám knihu, která odhaluje jak se vliv komunismu rozšířil po celém světě a skrytě či pod různými maskami  působí proti celému lidstvu. Knižní vydání či e-book můžete zakoupit v našem E-shopu.


Twitter nesnese kritiku Huntera Bidena, podporu Donalda Trumpa ani heterodoxní názory na čínský komunistický virus. Rád však poskytuje platformu akademickým anarchistům, jako je profesorka Parcaková nebo anglický akademik, který připravil návod, jak trvale poškodit kamenné památky žíravými čisticími prostředky.

Jednou z těchto památek byla i socha Winstona Churchilla, který je po celém světě znám jako apoštol britského imperialismu.

Ale to bylo tenkrát, v zářných dnech léta 2020, kdy „převážně pokojní protestující“ zapalovali policejní stanice, rozbíjeli výlohy obchodů a mrzačili policisty. Tehdy svět obletěly traktáty jako ten „Na obranu rabování“ od Vicky (dříve Willieho) Osterweilové.

Krátce po vydání zařadil Amazon knihu „Na obranu rabování“ (In Defense of Looting) na první místo mezi novinkami a vydavatel knihy se rozplýval nad tím, že kniha přináší „nové argumenty na obhajobu výtržností a rabování jako našich nejmocnějších nástrojů k odstranění bělošské nadřazenosti“.

Tomu bych i věřil.

Sama Osterweilová přispěla do diskuse s postřehem, že „právo na vlastnictví je vnitřně, strukturálně bělošsky nadřazené: podpora bělošské nadvlády zahrnuje oddanost formě vlastnictví a zboží“.

Zajímal se někdo o status jejích autorských honorářů, formy soukromého vlastnictví, která je autorům obzvláště drahá?

Každopádně mě překvapuje, že nedostal/a funkci v Bidenově administrativě (i když pokud vím, snahy byly).

Ale ne všechno je možné v každé době. V létě 2020 bylo v módě hanobit nebo svrhávat sochy, ničit nebo vyvlastňovat soukromý majetek.

Odhalování sochy George Floyda na křižovatce Flatbush Junction v New Yorku, 19. června 2021. (David Dee Delgado / Getty Images)

Ale to bylo př. B., před Bidenem. Nedávno se starosta New Yorku Bill de Blasio rozhodl stáhnout obvinění proti stovkám vandalů, kteří byli zatčeni při nepokojích v roce 2020.

Zdůvodňoval to tím, že „je to jen majetek“, rozbíjení věcí je legitimní forma protestu a tak dále.

To vše se však náhle změnilo 24. června, kdy se zjistilo, že někdo poničil sochu svatého Jiřího Floyda, narkomana, násilníka a mučedníka. Starosta teď zazpíval docela jinou písničku.

„Včera v noci,“ napsal na Twitteru, „krajně pravicová extremistická skupina [jak to ví?] poničila sochu George Floyda v Brooklynu. Rasistický, odporný a opovrženíhodný čin plný nenávisti.“

No páni. Ale nebojte se, starosta už se tím zabývá. „Městské úklidové sbory právě teď sochu opravují a probíhá vyšetřování zločinu z nenávisti. Ty zbabělce postavíme před soud.“

Jak rychle se časy mění. Nebo měl možná pravdu Cicero, když kritizoval Katilinu: „O tempora, o mores!“ (Jaká to doba, jaké to mravy!)

Na Instapunditu si Ed Driscoll utahoval z de Blasiova nově nalezeného morálního rozhořčení. A mimo jiné citoval z článku Sahila Mahtaniho.

Dříve jsme si mysleli, že zvyk Tálibánu ničit důležité kulturní artefakty je znakem barbarství.

Nyní jsme se dozvěděli, že jde o avantgardní gesto, a proto je chvályhodné.

„Dnešní diskuse o sochách není debatou o otroctví, kolonialismu nebo dokonce obecněji o menšinách,“ poznamenává Mahtani. „Je debatou o historických objektech a o tom, co s nimi uděláme, když se změní hodnoty.“

A ony se skutečně mění. Jak jsme na tom nyní?

„V průběhu let,“ uzavírá Mahtani, „jsme zjistili, že naše oddanost liberalismu a svobodě slova byla zastaralá. Vyhráli jsme boj sami nad sebou a naučili se vidět, že afghánský dogmatismus, který jsme odepisovali jako středověký, je ve skutečnosti naší budoucností.“

Ne všechno je možné v každé době. Ale zřejmě jsme dospěli do bodu, kdy se de Blasio, který nalezl svůj vnitřní Tálibán, objevuje jako nový cenzor.

S hlasitým skřípáním se ozývá hluk kognitivní disonance.

Mezitím dochází k dalšímu pokroku.

Konečně odvezou sochu Teddyho Roosevelta, která po desetiletí stála před Americkým přírodovědným muzeem.

Všichni ti citliví obyvatelé Upper West Side se nyní mohou uklidnit.

Teddy, po jehož boku stojí indián a černoch, bude brzy pryč. Příčina bušení srdce bude odstraněna.

Vesmír učiní další kroky směrem k oné jednotě a historické prázdnotě, kterou se ohání Tálibán a kterou napodobují jeho šikanózní uplakánci v Americe.

Radujte se!

Roger Kimball je redaktorem a vydavatelem časopisu The New Criterion a nakladatelem Encounter Books. Jeho nejnovější knihou je „Kdo vládne? Suverenita, nacionalismus a osud svobody v 21. století“ (Who Rules? Sovereignty, Nationalism, and the Fate of Freedom in the 21st Century).

Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí nutně odrážet názory The Epoch Times.

Překlad původního článku: Jana Skovajsová