Komentář
Historické monumenty se při vlně protestů proti smrti George Floyda staly hromosvody rozhořčení demonstrujících. Výzvy k odklizení soch ve veřejném prostoru nabyly na síle, a to zejména ve Spojených státech amerických, kde byly dokonce strženy sochy Kryštofa Kolumba nebo Thomase Jeffersona.
Ve Velké Británii došlo k poškozování památníků vzdávajícím hold Winstonu Churchillovi a v Kanadě se opakuje volání po odstranění soch prvního premiéra Johna A. Macdonalda.
Musíme si však uvědomit, že ničit dědictví národa tím, že historické postavy podrobíme posuzování absolutními hodnotami ve snaze zdiskreditovat jejich důležitost, je nebezpečně nepřesný způsob, jak hodnotit naši minulost.
Svévolné odstraňování pomníků a soch, které má být symbolickým gestem, jak se postavit složitým dějinám rasismu a kolonialismu, může mít nechtěné škodlivé důsledky, které, pokud zajdou příliš daleko, nebude možné napravit. To, co začalo sundáváním konfederačních generálů, nakonec spolkne kulturu jako takovou a vzniklé prázdno snadno vyplní tradice mnohem méně ušlechtilé.
Marxistická taktika
Ničení národního dědictví je základní komunistickou taktikou, která se používá k indoktrinaci společnosti marxistickou ideologií a je předzvěstí revoluce. Jedním z klíčových cílů marxismu je odstřihnout vazby obyvatelstva na minulost.
Čím je historie delší a bohatší, tím odolnější je národ vůči vlivům cizích ideologií.
V Číně si komunisté uvědomili velmi brzy, že politické, kulturní a filozofické tradice poskytují lidem měřítko k posouzení marxistické ideologie, kterou propagovali.
Pro komunisty to představovalo výrazný kámen úrazu. Ovládat masy bez kulturních změn bylo těžké, a tak Mao Ce-tung spustil Velkou kulturní revoluci, která měla za úkol zbavit společnost jejích tradic a zavést maoismus jako převládající ideologii.
Toto desetileté období bylo charakterizováno násilným třídním bojem, čistkami, exilem a perzekucí kohokoliv či čehokoliv s vazbami na čínskou minulost. Marxisté očerňovali staré zvyky jako zpátečnické a irelevantní a považovali je za pouhé obstrukce k nastolení „nového světového řádu“.
Drtivá většina historických památek, artefaktů a archívů byla zničena v zápalu anarchistického řádění poháněného Maovým kultem osobnosti. Po deseti letech brutality a ničení byla Čína naprosto odstřižena od své pětitisícileté historie. Cíle bylo dosaženo: obyvatelstvo paralyzované strachem se ochotně asimilovalo na marxistickou ideologii.
Výsledkem je, že soudobí Číňané nejsou schopni porozumět cennosti své vlastní minulosti, bohatosti své kultury ani formulovat vizi budoucnosti oproštěné od autoritářství.
Čína, rodiště mudrců Konfucia a Lao-c’, je dnes paradoxně plná památníků oslavujících předsedu Maa, muže, který je zodpovědný za smrt 80 milionů Číňanů.
Vláda ulice
V řadách dnešních aktivistů jsou marxisté, kteří se nemohou dočkat, až vytěží ze vzniklého chaosu a naruší základy západní společnosti. Jejich metody byly praktikovány a ověřovány v průběhu stovek let revolučních bojů napříč světem.
Demokratické státy jsou v současnosti čím dál víc pod vlivem marxismu. Myšlenky socialismu se společnosti zdají atraktivní, zatímco rozrůstání marxistických revolučních skupin typu Antifa zůstává bez povšimnutí. Tyto skupiny jsou při masových protestech často podněcovateli násilností a davové hysterie.
Společnost bývá zřídkakdy jednolitá, avšak na kulturní a politická hnutí, která mají jako primární motivaci ničit, je třeba dávat si pozor. Aby došlo k celonárodní debatě, zastánci změn musí jasně vyjádřit své promyšlené vize budoucnosti, jinak se jejich myšlenkami nemá smysl zaobírat.
Vandalismus vytváří pouze vakuum, které bývá v poslední době čím dál častěji vyplňováno zuřivostí a opovržením. Znesvěcovat pomníky a svrhávat sochy kvůli nenávisti a vzteku tak, jak jsme tomu svědky ve Spojených státech, určitě nepřispěje ke zlepšení rasové rovnoprávnosti, a místo toho v už tak dost polarizované atmosféře pouze rozdmýchá větší nejednotnost.
Ti, kteří mají dobré úmysly, by se měli distancovat od jedinců toužících po ničení, jinak se jejich argumentace ztratí ve víru rozvášněného davu.
Důležitost materiální kultury
Abychom se smířili s minulostí, poznali pravdu a nepřikrášlovali hříchy našich předků, je nevyhnutelné, aby součástí historických záznamů o nich byl kompletní souhrn jejich činů, včetně těch nesprávných, ovšem současný trend tyto jedince naprosto zdiskreditovat, aniž by se přihlíželo k jejich zásluhám a přínosům, je pokusem o vyretušování a přepsání dějin.
Než se přejmenují ulice a odstraní se sochy, které tam stály stovky let, měla by nejdřív proběhnout veřejná debata. Pakliže opravdu existuje dostatečné odůvodnění pro změnu nějaké památky, mělo by k ní dojít na základě takovéhoto zhodnocení, a ne kvůli tomu, že to požadují rozzuřené masy.
Veřejná diskuse by vyjasnila argumenty obou stran a výsledkem by tak byla volná výměna názorů. Dopady toho, že neuchráníme tento základní kámen demokratické diskuze, jsou příliš velké na to, aby se daly odbýt kvůli politickému tlaku.
Symbolické vymazávání těchto představitelů dějin jako trest za jejich přešlapy nepomáhá potřebné debatě o tom, jaké mají místo v historii. Můžeme pohotově namítnout, že rozporuplnost těchto památníků je tím nejpádnějším důvodem, abychom je zachovali bez újmy a ony mohly sloužit jako vážná připomínka nedokonalosti lidstva, které není ani úplně dobré, ani úplně špatné, leč i tak je schopno dosáhnout pozoruhodných počinů.
Celé dějiny lidstva jsou poskvrněny krví a hříchem, a na tento fakt bychom neměli zapomínat, když zvažujeme ušlechtilost vlastních myšlenek.
Morální a materiální vývoj nepostupují vždy podle řádu a rozvinuté národy nejsou imunní vůči propadu do tyranie.
Bez materiální kultury našich historických kořenů, které nám pomáhají udržet si svůj morální kompas neporušený, nejenom nebudeme schopni považovat si myšlenkového pokroku lidstva, ale zároveň odhodíme tradice celého našeho sdíleného člověčenství.
Ryan Moffatt působí jako novinář se sídlem v kanadském Vancouveru.
Názory vyjádřené v tomto textu jsou pohledem autora a nemusí se shodovat s názory The Epoch Times.
Přeloženo z anglického originálu naší newyorské redakce.
