Energetika má jiný cyklus než politici, uhlí jen tak vypnout nemůžeme, říká expert

Rozhovor s energetickým analytikem a dlouholetým odborníkem na uhlí Janem Vondrášem, jehož firma Invicta Bohemica zpracovávala v roce 2024 pro prezidenta Petra Pavla analýzu odchodu ČR od uhlí. Vondráš je také členem spolku Realistická energetika a ekologie.

Podle části energetických expertů, včetně Vás, by vláda měla prohlásit uhlí za strategickou surovinu. Co by se tím změnilo?

Stát by tím deklaroval, že má vážný zájem na uhlí v budoucnosti v nějaké době a v nějaké podobě využít, ať už třeba jako chemickou surovinu, nemuselo by to být za všech okolností na výrobu elektřiny, ale minimálně částečně na výrobu tepla, anebo pro řadu dalších chemických procesů. A minimálně je to pojistka pro nás do budoucna, protože Evropa fakticky žádné své primární zdroje energie nemá a je masivně závislá na dovozu ze světa.

Nenaráží to ovšem na pravidla EU a finančních institucí?

To je otázka, jakým způsobem by se to pojalo. Ale my už jsme tuto problematiku v roce 2008 zpracovávali do tzv. Pačesovy komise, kdy byla tehdy snaha urychleně a bez rozmyslu odepsat uhelné zásoby. A dostali to tehdy na starost právníci, kteří v podstatě celkem jednoznačně napsali, že rychlý odpis uhlí by byl v rozporu s jedním článků Ústavy ČR, protože stát má o své nerostné bohatství pečovat a zachovat ho k dispozici i pro další generace. V tuhle chvíli nějaké hrátky o tom, jestli máme nebo nemáme mít uhlí jako strategickou surovinu je zcela na nás, a nikoli na Bruselu.

Jaké zásoby uhlí má Česká republika a do kdy by nám vydržely?

Budeme se bavit jenom o hnědém uhlí, protože černé uhlí je v tuto chvíli, dá se říct, definitivně pohřbeno. Musíme to rozdělit na dvě části. Jedno je uhlí, které je v platných dobývacích limitech neboli v územně-ekologických limitech a další je uhlí za nimi.

V těch limitech máme v tuhle chvíli nějakých 420 milionů tun na pěti živých lomech, s tím, že lom Československé armády – ČSA, už vlastně dotěžuje pouze závěrný svah. Čtyři velké živé lomy jsou lom Jiří patřící Sokolovské uhelné, lom Bílina a Nástup Tušimice Severočeských dolů (skupina ČEZ) a potom je to lom Vršany skupiny Sev.en.

Při těžbě současných 25-26 milionů tun ročně nám toto uhlí vydrží ještě na dalších 10-13 let, tzn. do roku 36-38. Zbývající část tohoto uhlí by se těžila až v následných letech, tady se jedná zejména o uhlí na Vršanech.

Pokud bychom rozhodli o pokračování druhé etapy na lomu Bílina, což je legislativně možné, tak bychom mohli mít k dispozici dalších 104 milionů tun. To znamená, že bychom pak na těchto dvou lomech Vršany a Bílina mohli těžit ještě do roku někdy 2050-52. To vše v platných dobývacích prostorech.

Potom je ještě uhlí za limity, což by ale znamenalo změnu legislativy. V takovém případě by se ale jednalo o případné zbourání Horního Jiřetína a osady Černice, s čímž asi počítat nelze. Je to však, jak zdůrazňuji, nerostné bohatství státu, které bychom měli zachovat pro další generace, a ne ho nyní nenávratně zničit zaplavením vodou. Tam máme ještě miliardu sto milionů tun, čili uhlí ještě zhruba na 100 let.

V minulosti jste řekl, že všichni řeší Tykače a jeho zavírání uhelných elektráren, ale že stejné dilema, jako on, budou brzy řešit i další dva hráči na trhu – ČEZ a Sokolovská Uhelná. Co by se stalo, kdyby z trhu tyto zdroje zmizely?

Celý problém spočívá v jedné věci a to je záporný výrobní spread, tzn. provozní marže hnědouhelné elektrárny v kondenzační výrobě. Ten problém se týká všech hráčů na trhu.

Že to ekonomicky nevychází nikomu, je způsobeno nízkou cenou elektřiny a vysokou cenou emisní povolenky. Ano, po začátku války v Hormuzu cena elektřiny o něco vyskočila a na několik měsíců spready (marže, pozn. red.) vycházejí trošku kladně, ale pokud se elektřina zase dostane někam kolem 80-85 Eur/MWh, což už jsou ty roky 28, 29, tak se do toho problému opakovaně všichni dostanou.

U všech tří klíčových hráčů se jedná v součtu o sedm velkých kondenzačních elektráren. A pokud by k tomu vypnutí došlo, tak nám vypadává nějakých 17–18 terrawatthodin (TWh) roční výroby a dostáváme se do poměrně velikého deficitu.

K tomu musíme ještě připočítat nevyrobenou elektřinu z uhlí v teplárnách a závodních energetikách. Tady už došlo ve srovnání s rokem 2022 k výpadku více jak 5 TWh, tzn. více než 50 % výroby těchto důležitých hnědouhelných zdrojů. To je problém, kterým se tady doteď nikdo nezabýval, kromě Invicty. A odkud tu chybějící elektřinu dovezeme, to nevím, protože podle reálných analýz to nevychází odnikud.

Jestli elektřinu nebudeme mít odkud dovést a my budeme muset táhnout uhelné elektrárny dál, kdy podle vás budeme schopni s klidem tyto zdroje vypnout? Kdy budeme mít spolehlivou náhradu?

Otázka je, jestli je vypneme předtím z důvodů ekonomické ztrátovosti nebo je vypneme až potom. Tohle bylo výsledkem tzv. Uhelné komise, která v lednu 2021 vydala svá závazná doporučující stanoviska tehdejší vládě. Celkem jasně řekla, že odejít od uhlí můžeme v roce 2038, ale za předpokladu, že bude splněno několik nepřekročitelných podmínek.

Jednou z nich byla transformace teplárenství, další byla zprovoznění nových jaderných elektráren a třetí byla výstavba nových řiditelných ( tzn. plynových zdrojů). Já ještě dodávám zásadní bod – vyřešení problému dodávek uhlí i do průmyslu, protože tam je velká spotřeba uhlí pro výrobu levného technologického tepla. Tyto podmínky dosud nebyly splněny, ani se jim nepřibližujeme.

My konzistentně opakujeme, že pokud nebude za uhelné zdroje řiditelná a ekonomicky přijatelná náhrada, tak je prostě vypnout nemůžeme. Pokud to uděláme, tak se dostaneme do obrovských rizik. Ne v létě, v červnu, v květnu, v dubnu, v září, ale samozřejmě od října do března, kdy obnovitelné zdroje nevyrábí nebo vyrábí naprosté minimum. A dovézt nebude odkud.

Navíc ČEPS ve všech svých předchozích dokumentech uvádí, že nám poroste poměrně dramaticky spotřeba. Datová centra, umělá inteligence, elektromobilita, tepelná čerpadla, elektrifikace průmyslu, budou potřeba obrovské objemy elektřiny navíc. ČEPS dokonce uvádí v některých dokumentech 104 terrawatthodin na rok, někdy v roce 2040, to už není za dlouho. A je otázka, jestli jaderky do té doby vůbec budou.

Potom je tady zpráva ENTSO-E, evropské instituce, která je nad jednotlivými přenosovými soustavami, z loňského roku, která říká, že co se týče LOLE, tzn. nedodávky elektřiny, tak Česká republika v roce 28 bude mít v případě odstavení uhlí nejhorší podmínky neboli nejhorší LOLE nedodávku v Evropě. Těch jasných děr a nesouladů je tady zkrátka několik a my se pořád tváříme, že ono se to nějakým způsobem ustojí.

Nepracují už jednotlivé společnosti na přechodu na plyn a jiná paliva?

Ano, samozřejmě některé společnosti skutečně intenzivně na přestavbě do plynu pracují a některé menší teplárenské paroplynky do roku 30 postaveny budou. Ale co rozhodně nebude postaveno, jsou ty velké paroplynové elektrárny, protože nikdo z potenciálních investorů nepůjde do projektů, které nemají návratnost, když nemáme zajištěny kapacitní platby. Kapacitní platba je zjednodušeně pokrytí nákladů v době nevýroby.

A pokud toto nebude, nikdo paroplynové elektrárny stavět nebude. Ten mechanismus ještě není nastaven, oni ho mají Němci a Poláci na staré zdroje, ale na ty nové také ne. V Německu se mělo stavět 25 GW, což je víc než 12 Temelínů výkonu v paroplynových elektrárnách. A víte, kolik už se začalo stavět v tuhle chvíli? Ani jeden. Němci nemají kapacitní platby taky, čili nikdo z těch investorů se do té výstavby samozřejmě nepouští.

To je jedna rovina. Druhá rovina je, že všechny nové zdroje budou muset být takzvaně hydrogen ready. To znamená, ty turbíny budou muset být schopny spalovat vodík, což je další obrovský problém, protože zatím jsou pouze prototypy, které to umí. Takže to je problém na straně výrobců. A pak je tu třetí, dodavatelský problém. V tuhle chvíli, tím, že se ve velké energetice fakticky víc jak 20 let neinvestovalo, rozpadly se všechny výrobní a dodavatelské celky a fakticky je omezený počet dodavatelů, jako je Siemens a Mitsubishi, kteří to vlastně jediní dokáží postavit. A oni mají obrovský přetlak poptávky a vybírají si. A obrovsky tak rostou investiční výdaje!

Takže je tady několik naprosto zásadních problémů, které při vší snaze managementů není v podstatě možné rozlousknout, protože přicházejí zvenčí.

Dá se říci, že se zavřením všech uhelných elektráren skončí i těžba uhlí?

No úplně nedá, protože jedna věc je skupina dalších odběratelů, jako jsou domácnosti, kdy je na vesnicích řada sociálně slabých nebo tam není rozvedený plyn, a stavět do starého nezatepleného domu tepelná čerpadla je ekonomické šílenství. Další segment je teplárenství, kde je několik tepláren, které zatím od uhlí úplně odcházet nechtějí. A třetí jsou ty velké závodní energetiky. Řada z nich obrovsky investovala do ekologizace a hlavně ony vyrábějí obrovské objemy technologického tepla, které potřebují jejich mateřské a sesterské společnosti pro svoji výrobu. Nikomu z nich se do plynu v tuhle chvíli nechce, protože teplo z něj bude nekonkurenceschopné pro technologickou výrobu. A navíc je tu současný vývoj kolem cen plynu a nejistoty dodávek, které tady panují díky válce s Iránem..

No dobře, ale bude odběr těch zbývajících zákazníků dostatečně velký na to, aby se lomy uživily?

Právě to je jeden z těch uhelných problémů, který doteď nikdo nechtěl řešit a na který upozorňujeme už několik let. Pokud by se odpárala kondenzační výroba elektřiny, objem vypadlého uhlí je tak velký, že to ty lomy prostě neuživí. Pak bychom se museli bavit o tom, jak by se to dala těžba zredukovat, ale historicky teplárny i závodní energetiky jsou postaveny na nějaké dlouhodobé kvalitě o mnoha parametrech uhlí z toho konkrétního lomu.

Náhrada nebo úpravy stávajících kotlů by stála obrovské investice a kdo je bude dělat, když nemá jistotu, jestli ten zdroj může dalších pět nebo osm nebo deset let provozovat. Protože energetika má jiný cyklus, než mají politici. Politici ho mají čtyřletý a energetika dvacetiletý. A to je ten zásadní problém, že nikdo z politiků nechce řešit věci, které překračují horizont jednoho volebního období.

Takže to naráží na spoustu nevyřešených otázek a já jsem moc zvědav, jak se k tomu nová vládní garnitura postaví. Zatím se tváří, že by ten problém chtěla řešit systematicky, ne zase nějakým záplatováním a odkládáním jako ty předchozí.

A co dovoz? Nemůžeme hnědé uhlí importovat jako to černé odjinud? Třeba z Polska nebo Německa?

Dovážet hnědé uhlí je obrovský problém. Němci vývoz zakázali už před mnoha lety, ještě za paní Merkelové tuším. Poláci mají trošku jiné hnědé uhlí, je méně výhřevné, plus jsou tam významné dopravní náklady. To už je dneska i problém těch elektráren, které stojí daleko od lomu, jako Chvaletice nebo Hodonín, tzn. vysoké přepravní náklady. A uhlí odjinud má často úplně jiné parametry, než jaké ty naše kotle potřebují.

Kdybychom chtěli nahradit výkon uhelných elektráren obnovitelnými zdroji, kolik bychom museli mít větrníků a solárů, aby nám dali v každou roční dobu a každou hodinu dostatek elektřiny na pokrytí spotřeby. Je to známo?

Ano, tohle to vám doložím na výpočtu pana profesora Hrdličky, našeho nejrenomovanějšího odborníka na zdrojovou základnu. Ten dal studentům do seminární práce za úkol vypočítat, co by znamenalo nahradit v prosinci jeden blok Temelína, tj. jeden gigawatt výkonu, větrnou energií. Vyšlo mu, že by musel mít instalovaný výkon 4,65 GW, jenom z větru, to je asi tisíc velkých větrníků. A to by ještě musel mít bateriové úložiště devítinásobně větší než je současná kapacita v ČR.

Německo s odstavením uhelek nespěchá, termín je nastaven myslím na rok 1938, proč tak chvátáme u nás, když, jak říkáte, nemáme uhlí čím nahradit?

To je to, čemu my vůbec nerozumíme celé ty roky. Neprosadili jsme si včas kapacitní mechanizmy na stávající uhelné zdroje, jako to udělali Němci a Poláci, oni to mají skutečně posichrováno. Poláci mají dokonce ještě další výjimky, že můžou provozovat uhlí až někam za rok 2040.

My jsme nic z toho neudělali, jsme mnoho let zpožděni s výstavbou nových jaderných bloků, nestavíme velké paroplynky, malé modulární reaktory v nedohlednu a myslíme si, že když skočíme do propasti, takže si za letu přivážeme nějaké záchranné lano. Jestli jsme se v něčem zdrželi, tak ne ve výstavbě obnovitelných zdrojů, těch máme odpovídající množství na naše klimatické podmínky, ale zdrželi jsme se zásadně ve výstavbě skutečně bezemisních jaderných bloků.

My v podstatě nemáme alternativy. Já jsem zastánce nízkoemisních zdrojů, ale musí to být jádro – velké jaderné bloky a malé modulární reaktory, to je cesta, ne obnovitelné zdroje. Ty můžou být součástí výrobního mixu, nikoli jeho základem. Navíc všechny komponenty a drahé kovy pro výrobu obnovitelných zdrojů, větrníků, solárů ovládá dneska Čína. A my si koledujeme o to, že nás Čína jednou bude držet pod krkem, co se týče dodávek surovin potřebných pro výrobu OZE.

V Česku sice nemáme kapacitní platby, nicméně byl vloni schválený LexPlyn, který umožňuje podporu pro provoz uhelných elektráren, aby nezavřely při ztrátovosti a fungovaly dál. Je to podle vás dostatečné opatření?

Ano, je dobře, že to je, ale jde pouze o částečné řešení problému. ČEPS má podle zákona posuzovat potřebnost zdrojů pouze v horizontu jednoho roku. Jenže ten problém nastává v roce 28, 29, kdy už v tom problému budou všichni.

Pavel Tykač hodil první ručník do ringu, protože mu to nevycházelo jako prvnímu, má Chvaletice daleko od lomu. Tykač je naprosto první a jasné varování. Ale ten problém, jak jsem říkal na začátku, za rok budou mít všichni. To znamená, je potřeba stanovit to posuzovací období dlouhodobé, na 3-5 let, a ne roční. Druhý problém je, že podmínka pro povinnost pro oznámení ČEPSu je 100 MW elektrického výkonu. A tím kvalifikace pro posouzení jeho potřebnosti.

Teplárenství se nachází pod tímto výkonem, a tím nám vypadává další segment, o kterém se celé roky tvrdilo, že je stabilizačním prvkem pro výrobu elektřiny. A jak jsem uváděl v úvodu, pokles výroby elektřiny z hnědouhelných tepláren a závodních energetik je od roku 2022 přes 5,3 TWh. To je pro představu téměř 10% netto spotřeby ČR. Tuto otázku je proto nutno také řešit.