Pandemie covid-19 zavedla do každodenního režimu řadu nových chování, jako jsou fyzické rozestupy, nošení respirátorů a dezinfekce rukou. Mezitím bylo pozastaveno či omezeno mnoho starých zvyklostí, jako chození na akce, jezení v restauraci nebo setkávání s přáteli.
Jeden starý zvyk, který přetrval a byl pravděpodobně zesílen díky nemoci covid-19, je posedávání – a není divu. Ať už sedíte během jízdy v autě, práci, u televize či jídla, naše každodenní prostředí a aktivity jsou přizpůsobeny téměř výlučně dlouhodobému sezení. Pokud jde o posedávání, tvoří velkou část našeho dne.
Podle odhadů z doby před propuknutím pandemie covid-19 strávil průměrný dospělý Kanaďan vsedě přibližně 9 a půl hodiny denně. Odhady ve Spojených státech hovoří až o 15 hodinách sezení denně, započítáváme-li i práci v kanceláři. Během pandemie toto skóre velmi pravděpodobně jen narostlo v důsledku lockdownů.
Zdraví versus pohoda
Vzhledem k tomu, že sedavý styl života je v nadměrném množství spojován s vyšším rizikem cukrovky, srdečních chorob, úmrtnosti a dokonce i některých druhů rakoviny, jde o velký problém. Pro mnoho lidí však mohou být jejich vlastní úsudky a pocity týkající se kvality jejich života (známé také jako subjektivní pohoda) důležitější a relevantnější při rozhodování o svém chování v oblasti zdraví než potenciální vývoj chronických onemocnění.
Subjektivní pohoda zahrnuje hodnocení kvality života jednotlivce jím samým. Zajímavé je, že tato hodnocení mohou být v rozporu se stavem fyzického zdraví. Například člověk může mít cukrovku, ale přesto může uvádět dobrou subjektivní pohodu, zatímco člověk bez tělesných zdravotních potíží může uvést špatnou subjektivní pohodu.
To je důležité, protože to, jak jedinec vnímá své zdraví, se nemusí vždy shodovat s tím, co může prokazovat jeho tělo. Proto je hodnocení subjektivní pohody zásadní pro vytvoření uceleného obrazu duševního i fyzického zdraví.
Různé kontexty sezení
Vztahům mezi sedavým zaměstnáním a subjektivní pohodou se zatím věnovalo málo výzkumu. Zkoumání těchto vztahů je důležité, protože různé kontexty sezení – např. čas při kávě s přáteli versus čas strávený u obrazovky – mohou přinášet různé pocity nebo hodnocení subjektivní pohody, na rozdíl od vztahů mezi fyzickým zdravím a sedavým chováním, které bývají konzistentnější.
Náš souhrn poukazuje na tři hlavní zjištění. Za prvé, sedavé chování, fyzická nečinnost a čas strávený u obrazovky vykazují slabé, ale statisticky významné souvztažnosti se subjektivní pohodou.
Jinými slovy, ti, kteří uváděli, že častěji sedí a tráví delší dobu bez fyzické aktivity, hovořili o nižším pozitivní vlivu, vyšším negativním vlivu a nižší životní spokojenosti než ti, kteří méně seděli a více se pohybovali.
Zjistili jsme také, že tento vztah byl nejvíce patrný ve studiích, které srovnávaly osoby s velmi sedavým způsobem života s osobami s aktivnějším životním stylem.
Ne všechny způsoby sezení jsou špatné
Naše druhé hlavní zjištění se týká kontextu sedavého chování. Zatímco mnoho studií zkoumalo celkové sedavé chování a fyzickou neaktivitu, některé studie se zabývaly konkrétními souvislostmi nebo oblastmi sezení a jeho vztahem k subjektivní pohodě. Tyto studie odhalily, že různé oblasti sedavého chování mají jedinečný vztah k subjektivní pohodě.
Například čas strávený u obrazovky byl trvale spojován s negativní subjektivní pohodou. Oblasti, jako je styk s druhými lidmi, hra na hudební nástroj a četba, však vykazovaly pozitivní subjektivní pohodu. Tyto výsledky se liší od tradičního výzkumu sedavého chování souvisejícího se zdravím, v němž je veškeré sedavé chování považováno za zdraví škodlivé.
Z našeho přehledu vyplývá, že některé typy sedavého chování mohou být pro kvalitu života prospěšné. Spíše platí, že ne každé sezení je z hlediska subjektivní pohody stejné. Když tedy lidé pracují na zkrácení doby strávené sezením, měli by zvážit nejen to, o kolik jí mají snížit, ale také co budou při sezení dělat.
Sedět méně je dobré pro každého
Třetí hlavní zjištění se týká sezení všeobecně a vlastního vnímání sedavého chování. Většina studií zjistila slabou, statisticky významnou souvislost mezi vyšší celkovou dobou sedavého zaměstnání a nižší subjektivní pohodou. Avšak ve studiích, v nichž byli účastníci požádáni, aby porovnali své sedavé chování s tím, kolik času stráví běžně sezením, uváděli ti, kteří sami sebe vnímali jako více sedavé, výrazně horší subjektivní pohodu.
Tato zjištění naznačují, že nemusí být tak důležité, kolik času jedinec celkově nasedí, spíše jako to, jak dlouho sedí v porovnání se svou obvyklou úrovní sezení. Z toho vyplývá, že kdokoli, bez ohledu na to, jak moc normálně sedí nebo jak je fyzicky aktivní, může mít z kratšího sezení potenciální prospěch.
Nemoc covid-19 nám nadále ovlivňuje každodenní život a rutinu. I když se podniky a tělocvičny znovu otevírají, a nakonec snad přestaneme nosit respirátory, téměř jistě budeme i nadále sedět a sezení bude i nadále měnit to, jak se cítíme.
I když možná nebudeme schopni eliminovat veškeré sezení, můžeme si všichni uvědomit, jak moc a kde ho můžeme omezit, abychom byli zdravější a cítili se lépe.
Wu-jou Suej je postdoktorandem v laboratoři behaviorální medicíny na Fakultě tělesné výchovy a výchovy ke zdraví na University of Victoria v Kanadě a Harry Prapavessis je profesorem kineziologie na Western University. Článek byl redakčně zkrácen. Originál v anglické verzi byl původně publikován na portálu The Conversation.
Přeloženo ze článku naší newyorské redakce deníku The Epoch Times.
