Je důležité naučit se vážit si své jedinečné přítomnosti na tomto světě…
Upřímně, máte opravdově rádi toho člověka, kterým jste se stali? Pokud jste jako já, někdy ho mám ráda, jindy ne. Nikdo z nás není dokonalý. Každý máme své chyby, které však neohrožují náš život. Vždy se snažím zlepšovat, chci se dobře prezentovat. Myslím, že hodně z toho pramení z divadelního prostředí, kde je důležitý velkolepý jevištní nástup. I když mě léta naučila, že velkolepý nástup není úplně to nejdůležitější, neustále se přistihuji, že ho chci udělat.
Už v 50. a 60. letech minulého století psycholog Carl Rogers napsal, že když rodiče kladou malým dětem podmínky pro pocit jejich vlastní hodnoty, způsobují, že v dospívání o sobě děti pochybují a kritizují se.
S tímto stylem výchovy mám své zkušenosti. A co vy? Někteří z nás vyrůstali s rodiči, kteří nám dávali najevo, že nás budou mít rádi, jen když budeme žít podle jejich měřítek. A pak, jako dospělí, máme ten vnitřní hlas, který nás neustále srovnává s tím, jací bychom „měli“ být.
Když jsem chodila na střední školu, musela jsem si udržovat stále ty nejlepší známky, jinak mi táta nedovolil účastnit se žádných mimoškolních aktivit. To ze mě udělalo pilnou pracovnici, ale někdy si uvědomuji, že se stále snažím vyhovět tátovi, který ale už před dvaceti lety zemřel. Abychom mohli žít šťastný život, je to něco, co je třeba opustit.
Vyzpovídala jsem svou kamarádku a bývalou kolegyni Andreu Caganovou, aby se podělila o své názory na to, jak se mít rád. Andrea je americká spisovatelka, biografka a ghostwriterka. Podílela se na více než 15 knihách, včetně životopisů Diany Rossové, Grace Slickové, Joan Lundenové a Prema Rawata. Na seznam bestsellerů pomohla přivést desítku knih, mezi nimi tři bestsellery New York Times a jednoho bestselleru Los Angeles Times.
Existuje několik věcí, které můžeme změnit nebo udělat, abychom se měli trvale rádi. Tou hlavní je, že musíme najít svůj hlas. Andrea k tomu říká:
„Jako ženy jsme od malička naprogramované držet jazyk za zuby a zadržovat své pocity. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla trávit čas s nyní již zesnulou herečkou Olympií Dukakisovou, která svá pozdní léta zasvětila tomu, že pomáhala ženám najít svůj hlas a prolomit to mlčení, které nás po celé věky sužovalo. Vedla workshopy a sama sebe používala jako vzor, aby se smála, plakala, křičela a vydobyla si svůj prostor ve světě, který se po celé věky snažil ženy umlčet.“
Přijetí sebe sama takového, jaký jste, a ne takového, kým byste mohli být, vám poskytuje pozitivní pocit vlastní hodnoty. To znamená, že dokážete žít s tím, že jste nedokonalí. Když se přijmete, je méně pravděpodobné, že budete rozebírat své nedostatky, a bude pravděpodobnější, že se na sebe budete dívat realisticky. Stále budete vědět, že máte nedostatky, ale nebudou to vyčerpávající prohry.
Andrea říká, že když jsme našli svůj hlas, musíme mluvit sami za sebe, protože nikdo jiný to za nás neudělá. Vypráví o své dřívější zkušenosti:
„Když jsem se začala více prosazovat, bála jsem se, že mě lidé nebudou mít rádi. Zdálo se mi, že je to nepopulární cesta, a často to tak bylo. Zpočátku jsem byla přísná a náročná. Nevěděla jsem, jak se ozvat laskavým a soucitným způsobem. Ale když jsem si zvykla být tu sama pro sebe, kyvadlo se vrátilo k tomu, čemu buddhisté říkají ,střední cesta‘. Naučila jsem se říct svůj názor, aniž bych působila druhým lidem bolest.“
Pokud se vám nelíbí váš hlas, zpomalte a zamyslete se nad tím, kdo jste a co chcete světu sdělit. Buďte upřímní a otevření ve sdílení sebe sama. Nikdo kromě vás nemůže být vámi. Podpořte sami sebe a vždy říkejte pravdu, ale říkejte ji s láskou.
Inovátorka v oblasti moderního tance Martha Grahamová napsala kdysi dopis mladé Agnes de Mille, která začínala svou kariéru choreografky. Andrea ho parafrázovala těmito slovy: „Na světě není nikdo jiný, kdo by byl jako ty, a tvůj projev je jedinečný. Pokud si ho zablokuješ, nikdy nebude existovat. Svět ho nebude mít. Není tvou věcí určovat, jak je dobrý. Musíš jen udržovat ten kanál otevřený. Žádný umělec není spokojený, ale existuje požehnaný neklid, který nás nutí jít dál a díky němu jsme více na živu než ostatní.“
Ve skutečnosti jsem k tomu vznešenému cíli, mít se ráda za všech okolností, ještě nedospěla a vy pravděpodobně také ne. Ale když tyto body zvážíme a budeme takto pokračovat, zlepšíme se i v této oblasti. Měli bychom se k sobě chovat tak, jak bychom se chovali k drahému příteli. Když odbočíme z cesty, musíme se podívat na to, co jsme se naučili, a povzbudit se, abychom se příště zlepšili.
Přeloženo z původního článku, který vyšel na stránkách newyorské redakce.
Donna Martelliová, bývalá profesionální tanečnice Harknessova baletu v New Yorku, působila na taneční fakultě Butlerovy univerzity v Indianapolisu a nyní je také certifikovanou osobní trenérkou a certifikovanou instruktorkou pilates v Indianapolisu. Vede kurzy, semináře a workshopy ve Spojených státech i v Evropě. Je autorkou knih „When God Says Drop It“ a „Why the Dance“, které jsou k dostání na Amazonu a všude tam, kde se prodávají knihy.
