Recenze knihy „Odvrácená tvář transgenderu“
Z médií a sociálních platforem bychom dnes mohli získat dojem, že být trans je cool, osvobozující a něco, co by se mělo rozhodně podporovat. Všichni trans lidé jsou přece šťastní a spokojení se svou změnou pohlaví a svého rozhodnutí nelitují. Zaručeně, jistě, nepochybně. Je to ale opravdu tak? Walt Heyer tuto představu ve své knize „Odvrácená tvář transgenderu“ vyvrací.
Ale nebojte se, nečekejte pranýřování těch, kdo prošli „tranzicí“, tj. přeměnou pohlaví, ne, to ne. Ostatně sám Walt strávil osm let jako žena. Přináší především varování, jakkoliv politicky nekorektní, těm, kdo by se chtěli touto cestou vydat, neboť jde o cestu plnou bolesti a výčitek, ale také povzbuzuje k cestě zpáteční, tzv. „detranzici“, k opětovnému návratu ke svému původnímu pohlaví. Autor nebojuje proti trans lidem, ale za ně, jak trefně poznamenává překladatel knihy, Vítězslav Šťastný.
Kniha obsahuje emaily od několika desítek lidí, které autor komentuje. Mnozí z nich uvádějí, že změna pohlaví byla „největší chyba jejich života“. Walt Heyer zároveň poukazuje na to, že k tranzici dochází bez řádné a účinné psychoterapie, a místo toho se spěchá s aplikací silných hormonů opačného pohlaví a s prováděním nevratných chirurgických procedur.
Podle něj by se ukázalo, že nespokojenost s vlastním tělem pramení v emocionálních a psychologických traumatech z dětství, jež vedou jedince k chybnému se identifikování jako příslušník opačného pohlaví. Například řada těchto lidí zažila v dětství pohlavní zneužívání. A tato traumata operace ani hormony nevyřeší.
„Většina těch, kdo litují, dojde k pochopení, že je naprosto nemožné dosáhnout změny pohlaví – biologicky, vědecky nebo operativně. Změna pohlaví je pouhá hypotéza a tato doporučená léčba není založena na kontrolovaném, ověřeném a dlouhodobém vědeckém výzkumu,“ píše autor.
Jak uvádí, knihu napsal, aby „všichni mohli alespoň zčásti zakusit syrové emoce lidí, kteří byli poškozeni v tomto velkém – a škodlivém – experimentu“.
„Lítost nad změnou pohlaví je častější, než lidé tuší. Tato skutečnost je ale dobře střežené tajemství.“ uvádí autor. Navíc levicově zaměřená média nejsou ochotna zpracovat politicky nekorektní téma, v tomto případě fakt, že zdaleka ne všichni trans lidé jsou šťastní a spokojení.
„Kandidáti na operativní změnu pohlaví jsou zranitelní lidé a mají narušenou schopnost chápat, jaké následky budou operace znamenat pro jejich tělo a jak ovlivní jejich budoucnost. Mainstreamová média a transgenderová lékařská komunita nás hlasitě ujišťují, že existují přísné požadavky na kandidáty transgenderových operací, aby se předešlo jejich pooperační lítosti,“ – ale jak dokazují emaily od zhrzených translidí, standardy nejsou aplikovány důsledně. Výsledkem je, že lékaři doporučují nevratné léčebné zákroky všem, kdo prožívají konflikt se svým biologickým pohlavím.
Kniha: Odvrácená tvář transgenderu
Autor: Walt Heyer
Vydalo: Nakladatelství KLIKA
Stran: 157
Od depresí k sebevraždám
Výzkum ukazuje, že vysoké procento trans lidí trpí klinickou depresí, „která je prokazatelně hlavní příčinou sebevražd“.
Transkomunita popírá, že deprese je u nich velmi častým problémem. Walt Heyer podotýká, že vysoký počet transgenderových sebevražd je způsoben neřešenými komorbiditami a psychickými poruchami.
„Zdá se, jako by nikdo neviděl, že transgenderoví lidé kvůli svojí neléčené depresi žijí na pokraji sebevraždy. Velmi často je o změně pohlaví rozhodnuto příliš snadno a příliš rychle. To je jedna z příčin, proč se 40 procent transgenderových lidí pokusí o sebevraždu,“ píše autor.
Lidé, kteří žádají o změnu pohlaví, netuší o mnoha komplikacích, které tento krok obnáší. Genderoví zdravotní experti a aktivisté je povzbuzují: „Díky operaci to budete skutečně vy!“ – jenže zákroky se duševní problémy nevyřeší, očekávání se nenaplní a tito lidé najednou zůstávají osamocení. Ti, kdo jim operaci schvalovali a provedli, už jim podporu neposkytnou a budou je odsuzovat.
Teenageři v ohrožení
Ještě nebezpečnější je transgenderová ideologie u dospívajících dětí, z jejichž středu se čím dál častěji rekrutují noví poškození pacienti. Přitom právě teenegeři jsou snad ta nejohroženější skupina. Mladí lidé prožívají spoustu protichůdných pocitů a stále ještě hledají sami sebe. Koneckonců, který mladík či dívka jsou v tomto věku spokojeni se svým tělem?
Jak podotýká autor, 80-95 procent dětí ze své nespokojenosti s pohlavím vyrostou a přestanou po ní toužit. Pokud je však v tom podporujeme, zbytečně podstoupí nevratné fyzické změny. Bohužel dnes vídáme na školách, jak genderoví obhájci děti i rodiče takřka nutí jít cestou tranzice.
Některé děti touží po změně pohlaví kvůli prožitým traumatům, jiní dospívající mají pocit, že nezapadají do stereotypních mužských a ženských rolí. To však ještě neznamená, že je to důvod ke změně pohlaví. „Pocity, ať jsou jakkoliv silné, nejsou dostatečným důvodem pro užívání hormonů a podstoupení operace,“ varuje Heyer a dodává, že teenageři nejsou zralí na to, aby si dokázali spočítat důsledky tranzice, např. fakt, že už nikdy nebudou otci a matkami.
Osobní zkušenosti
Nechme teď promluvit alespoň několik hlasů z knihy ve formě úryvků z emailů autorovi. Jejich vyprávění je tvrdou připomínkou toho, jaká pošetilost je měnit si pohlaví a jaké peklo na tyto lidi čeká.
Ráchel (byvalý Rick): „Kéž by byl tenkrát někdo ke mně brutálně upřímný! Žít svůj život s vědomím, že jste padělek, je vyčerpávající.“
Michael: „Je mi 46 let a jsem 1,5 roku po operaci z muže na ženu….Cítím se hrozně a každý den po operaci bojuji, abych přežil další minutu.“
Noah: „Operaci jsem absolvoval teprve nedávno, před několika měsíci. Moje pocity lítosti začaly už 3 týdny po operaci. Teď mám za sebou detranzici a žiju zase jako muž. Uvědomil jsem si, že NEJSEM žena a nikdy nemůžu být.“
Molly: „Mám spoustu psychických problémů a opravdu si myslím, že mě na genderové klinice zbytečně hnali na operaci a vůbec si nevšimli, že trpím bipolární poruchou a že jsem měla raději dostat nějaké poradenství od životního kouče a psychoterapii místo genderové operace a hormonů.“
Corey: „Přesvědčte se, že doktor nebo terapeut, kteří vám operaci schvalují, u vás nejdřív pátrají po depresích nebo fetišistických a jiných poruchách – tolik operací je zbytečných! Nikdo nemluví o bolesti a emocionální depresi, kterou lítost po operaci přinese nejen dotyčnému člověku, ale také jeho rodině a přátelům – oni trpí také.“
Sean (10 let jako žena): „Když euforie odešla a růžový obláček štěstí se rozplynul, uvědomil jsem si, co jsem sám sobě provedl.“
Trent (19 let jako žena): „Po všech těch letech si uvědomuji, že jsem jednal moc ukvapeně.“
Závěr
Kniha je užitečná nejenom pro odborníky, trans osoby, jejich příbuzné, učitele a terapeuty, ale i pro každého z nás, protože nikdy nevíme, kdy tento divoký trend zaťuká na dveře našeho dítěte či blízkého člověka. Budeme pak vyzbrojeni argumenty, s nimiž můžeme podpořit naše varování před ukvapenými kroky vedoucími k nezvratným změnám.
Heyer zároveň přináší i naději v podobě detranzice a ukazuje tak dalším trans lidem, že existuje cesta z tunelu.
Odvrácená tvář transgenderu je přesně to, co zde chybělo v diskurzu o transgenderismu – pohled z druhé strany a k tomu pohled kritický. Kdyby něco takového vyslovil kdokoliv z nás, vysloužil by si smršť odsouzení ze strany liberálních médií, organizací a jednotlivců za předpojatost, ba možná za vyvolávání nenávisti. Heyerovi však nic takového vyčítat nemohou.