Magdalena vyrůstala ještě v dobách, kdy přísné maminky zakazovaly holčičkám, aby si hrály s panenkami. Dívky byly neúprosně od mala vedeny k tomu, aby zvládly práci v domácnosti. Měly se vdát a správně pečovat nejen o manžela, ale o celou domácnost a posléze děti. Učily se vařit, prát, žehlit – mandlovat; vedle toho ručním pracem, jako šití, pletení, háčkování, zašívání. A bylo jim vštěpováno, že jedině tak mohou vytvořit šťastné manželství s dobře zorganizovanou domácností.
Magdalena si něco z toho osvojila, vedle toho však byla natolik emancipovaná, že si u své matky vyvzdorovala sňatek se svým milým, s nímž byla prve tajně zasnoubena, s Janem Aloisem Rettigem, právním radou. Jeho pak následovala, když se zastával funkci radního, stěhovali se po vícero českých městech.
Když se řekne její plné jméno – Magdalena Dobromila Rettigová (dívčím jménem Artmannová (31. ledna 1785 Všeradice – 5. srpna 1845 Litomyšl) – většině se vybaví její Domácí kuchařka a citace „vraž do toho tucet vajec“.
Magdalena však nebyla pouhou korpulentní ženou v zástěře a čepci, která by ovládala jenom vařečku u plotny. Vedle Boženy Němcové byla další ženou, která se v německy mluvícím prostředí, ve své dospělosti, naučila mluvit českým jazykem. A nejen mluvit, dokonce psala verše a prózu, v čemž ji její manžel, rovněž národní buditel, upřímně podporoval.
Byl tehdy ve své době mužem uznalým k ženské osobnosti a jejím vlohám. Měl porozumění pro svou pracovitou a aktivní manželku jako málokterý muž té doby.
A proč by to nedělal, když její vlastenecké snahy nikterak nebrzdily bezvadný chod domácnosti a chutná jídla, která mu připravovala. Sousedky mnohdy záviděly a pomlouvaly, a tím více, že Magdalena přitom všechno stihla.
Za svého manželství s Janem Sudipravem přivedla na svět 11 dětí, dospělosti se dožily jen tři. (Tenkrát to tak chodilo, snad se s tím i počítalo a matky se s tím musely umět vyrovnat.) Jedna z dcer se stala koloratorní pěvkyní. Když jako malá prosila matku o nové šaty nebo halenku, odpověděla jí matka Dobromila: „Přioděj se ctností a pracovitostí, a netřeba ti halenky.“ Přesto na své děti nebyla tak přísná, jako kdysi její matka na ni, která ze svých sourozenců jako jediná přežila…
Mezitím dívkám udělovala rady, jak učinit svého muže šťastným, prosazovala i dobré vzdělání a literaturu pro dívky. Pro ni emancipace znamenala získat vzdělání, být dobrou matkou a dobře reprezentovat svého muže.
Po svých osobních zkušenostech se Magdalena rozhodla věnovat zejména výchově a výuce dívek. Ve svých kurzech je učila hospodaření, vaření, domácím pracím a české literatuře. Půjčovala dívkám české knihy a předčítala jim z nich.
Angažovala se ale i jinak, vedla svůj společenský salon, který nazývala Kafíčková společnost. Kromě toho se angažovala v obecně prospěšné činnosti: v Ústí nad Orlicí měla na starosti českou knihovnu, v Litomyšli prosadila vyčištění studánky a stavbu altánu. Pořádala literární posezení, na nichž se recitovaly české básně.
Mimochodem se dokonce míní, že v dobré víře založila v Čechách tzv. „červenou knihovnu“ pro dívky, aby měly co číst.
Velmi živě se osobně stýkala se známými vlastenci, jako byli František Palacký, Josef Jungmann nebo P. J. Šafařík. Tehdy bylo zvykem přibrat si ke svému jménu ještě jedno další. Takže Magdalena si přisvojila Dobromilu, její muž Jan si přidal Sudislava.
Jako spisovatelka byla velmi plodná, napsala několik desítek drobnějších i rozsáhlejších děl. Pod vlivem svého muže a přátel se odhodlala psát a publikovat česky. Uveřejňovala drobné prozaické i veršované práce v časopisech Dobroslav, Čechoslav, Poutník slovanský, v almanachu Milozor a almanachu Milina. Byla skvělou vypravěčkou, jen její dílo nedosahovalo vysokých uměleckých kvalit.
„Nechyběla jsi u žádné kulturní a společenské akce,“ píše jí pomyslný dopis a vyznání Bianca Bellová – „a jako spisovatelka jsi o nich referovala pro časopis Květy. I když tvé literární dílo určené zejména spanilomyslným dívkám považovat za počátek české červené knihovny, v zásluhách na rozšíření českého jazyka v měšťanském a lidovém prostředí a povědomí o české kuchyni vedeš o parník!“
Kdy čteme její recepty z Domácí kuchařky, sbíhají se nám mimoděk sliny. Navíc nám Dobromila podává recepty s jistým půvabem osobní zkušenosti, cítíme z nich vliv jejího prostředí a právem je můžeme nazvat „jídlem chutným a sličným“.