Tradice bývají vytvářeny lidskou civilizací. Odívání, kultura, umění, řemesla, obyčeje(zvyky) a osvědčené zvyklosti po celá léta utvářely pilíř lidského živobytí. Nahlédněme do domácnosti městské rodiny na přelomu 19. a 20. století. Vdané ženy zůstávaly v domácnosti, jejich hlavním údělem bylo pečovat o děti a starat se o domácnost. Manžel byl živitelem rodiny. Měšťanská paní měla vždy k ruce služku nebo i chůvu k dětem. Kdo v té době neměl služku, bylo by na něho „nahlíženo útrpně“. To platilo pro tzv. vyšší společnost.
Díky vyprávění jisté staré paní lze dnes vykreslit celkem uspořádaný obraz společnosti, jaká tehdy v Praze žila.
Když se tehdy dívka vdávala, dostala od rodičů výbavu a také věno. Věno obnášelo většinou ložní povlečení, peřiny, polštáře, utěrky, vybavení do kuchyně apod. Dívky většinou s pomocí matek a tetiček ručně vyšívaly svoje povlaky a prádlo a opatřily je monogramem. Věno žena přinášela do manželství jako vklad do společné domácnosti. Mužovou úlohou bylo živit svou ženu a posléze celou rodinu. Vdaným ženám z tzv. lepších nebo měšťanských rodin se neslušelo pracovat, pokud byla jejich finanční situace utěšená, nebo pokud stačil manželův plat.
Školního vzdělání nabyla mladá paní předtím v klášteře jeptišek, později k tomu sloužily dívčí školy, jako byla v Praze např. Minerva. Učila se ode všeho trochu: němčinu, trochu hry na klavír a hlavně ruční práce a šití. Naučila se jemnému šití a dělala pletené a háčkované věci.
Tato městská paní, narozená ještě v hloubi Rakousko-Uherské monarchie, se šťastně a z lásky vdala za schopného právníka, který byl nadaným a pilným. Vedle své práce psal navíc právnické články do časopisu. Navíc si přidal povinnosti z veřejné činnosti i politiky. Po svatbě získal třípokojový prostorný byt v Praze na Vinohradech, bytový dům byl obdařen zahradou.
Novomanželé se měli rádi, byli hezcí a účastnili se rušného společenského života ve městě.
Každé ráno po snídani odešel muž do své práce. Jeho žena vzala košík a se služkou šly na tržnici nakoupit pro dnešní vaření. Na hlavu s pečlivým účesem si paní vždy nasadila klobouk a nosívala také závoj, který jí velmi slušel.
Do tržnice dováželi zboží lidé z vesnice nebo řemeslníci. Tehdy se potraviny dovážely ze vsi do města, aby si je lidé mohli koupit.
Dnes je tomu naopak, lidé z vesnic jezdí do městských supermarketů a tam nakupují potraviny a vozí si je domů.
A co tehdy nakupovaly?
Koupily čerstvé maso, tj. slepici nebo králíka, zeleninu, brambory, máslo, mléko, u pekaře chléb V koloniálu nebo u Židů kupovaly kávu a koření.
Tehdy ještě nebyly v domácnostech lednice ani mrazáky.
Když donesly nákup do kuchyně, musely ručně oškubat slepici od peří a pak ji vykuchat. Očistily a nakrájely zeleninu. Spousta práce i odpadu. Daly vařit polévku. Vše vlastnoručně.
Dnes koupíme drůbež již bez peří, vykuchanou chlazenou, jen ji strčit do trouby.
V poledne přišel manžel-právník domů na oběd. Malá dceruška mu úslužně donesla pantofle, aby se přezul. Usedl ke stolu a manželka servírovala polévku a hlavní chod.
Po obědě si pán otevřel noviny a začetl se do zpráv.
Jeho žena musela pak sklidit ze stolu, umýt nádobí ve škopku, utřít utěrkami a uklidit do kredence. O myčce nádobí se jim tehdy ani nesnilo. Možná ji mohla zastat služebná…
Když si manžel se svou ženou u stolu vypil šálek kávy, odcházel opět do práce a vracel se zpravidla až večer.
Zda to bylo obdobím patriarchální společnosti nebo zvykem, ale manžel a živitel rodiny dostával vždy to nejlepší. Ve všem musel být obsloužen, sám si nic nepodal. U oběda i u večeře míval vždy něco lepšího a větší porci.
Když se jim narodilo druhé dítě, přibrali do domácnosti ještě chůvu, a tak měli dvě služebné. Tehdy to v Praze bylo běžné.
Služebná v rodině mívala svůj pokojík ke spaní. Záleželo, ke komu se dostala, zda k dobré rodině nebo ne. Bohatší lidé byli mnohdy nakloněni tomu, aby u nich služka žila lidsky důstojně. Pokud u své paní sloužila až do svých vdavek, zpravidla si odnášela pěknou výbavu a ušetřené peníze. U mnoha rodin byly služebné součástí rodiny, mohly sedávat u stolu jako právoplatné členky domácnosti.
Služebná většinou přicházela z chudší rodiny, sloužila za ubytování a jídlo a během své služby se mohla naučit vařit, šít, háčkovat apod. Možná to tehdy byla taková fungující „sociální síť“.
Společenský život ve městě
Rodinu navštěvovalo hodně známých a příbuzných. Krom toho ubytovali u sebe jednoho studenta, syna svých dobrých známých, který u nich ze známosti bydlel. Studoval gymnázium v tehdy Křemencově ulici.
Časté návštěvy známých a příbuzných musela paní zvládnout se služkou, bez pomoci služeb, vše se dělalo vlastnoručně, pekly se koláčky a cukroví, vařila káva a čaj. Potom opět zbývala kupa nádobí.
Jejich dcerka později ve zralém věku vzpomínala:
„Měli jsme vždy spoustu krásných hraček, dobrých knih, různých her, mohli jsme si vodit kamarádů, co jsme chtěli a vždy byli od maminky mile přijati a pohoštěni. Vždy jsem byla pyšná, když mi spolužačky chválily maminku a líbilo se jim u nás.“
Ovšem tehdy nebyly školky, a tak předškolní děti byly v péči matky a téměř bez dětské společnosti. Nebo si sourozenci hráli spolu. Když k Vánocům dostali loutky, hráli spolu divadlo, což měli jako zdroj časté zábavy a publikem byly všechny panenky.
Dále dcera popisuje, jaké měli sousedy v té době:
„Vedle naší vily byla vila „Orlová“, ta patřila vdově po bohatém německém staviteli paní Maschové, ta měla krásnou ekvipáž, kočího v livreji a každý den před jedenáctou hodinou vyjížděla na promenádu do Stromovky, a to jsme se vždy (pokud jsme byli doma) běželi dívat z kuchyňského okna na tu vznešenou podívanou. A tak jsme si museli zvykat, že bohatí lidé tehdy byli většinou Němci.“
Dceruška dále vzpomíná:
„S ženskými členy příbuzných chodívala maminka nakupovat, v čemž byla velmi praktická a nejraději nakupovala u židovských firem a měla radost, když z ceny něco usmlouvala, což u našich firem nešlo, tam byly ceny pevné.“
Jak to bylo s čistotou a praním prádla
Prádlo se nosilo do prádelny anebo ženy praly doma samy, v neckách a prádlo drhly rukama na valše. Pralo se asi jednou týdně, bílé ložní prádlo se vyvařovalo, takže prostor bytu voněl mýdlem a byl zahalen párou.
Ani myčka na nádobí, ani automatická pračka. Mýdlo, horká voda a vlastní ruce.
Následovalo žehlení prádla, které se také většinou muselo zvládnout ručně, přičemž nebyly elektrické žehličky, ale železné, které se nahřívaly na kamnech, pak se pomocí držáku nabraly a žehlilo se prádlo.
Svoji maminku, jež pocházela ze statku od Kutné Hory, líčila obdivně:
„Výtečně vařila a celou domácnost vedla vkusně a útulně. Německy se vždy a všude dobře dohovořila, a tak klášterní výchova se osvědčila. I společenské vystupování měla velice příjemné, ba uhlazené, s prostými lidmi jednala velmi přátelsky, a tak byla oblíbená u každého.“
V létě se jezdilo k příbuzným na venkov, na Vysočinu. Během léta se zavařovaly houby i veškeré ovoce, které se pak vlakem dovezlo do pražského bytu a uskladnilo na zimu. To měla rodina na přilepšenou. Džemy a zavařené okurky nebylo kde koupit, a tak pocházely z rodinné přičinlivosti.
Zima ve městě
Bruslení za starých časů, v dlouhých šatech a kabátech. (Photos of the Past / Flickr.com)
„V zimě s námi chodívala služebná Anna na kluziště, jmenovalo se Matičné (Česká Matice školská – byl národní spolek na udržování českých škol v pohraničí) a u vinohradské vodárny, kde tehdy byla jen pole a ještě žádné domy.“ Tam se děti učily bruslit a už tehdy se věřilo, že pohyb na čerstvém vzduchu je zdravý.
Bez myček nádobí, bez praček, bez lednice a mrazáku a bez supermarketů měla tehdy žena mnohem více ruční práce, než mají ty dnešní. Ruční prací strávila hodně času, avšak na druhé straně jí odpadl spěch do zaměstnání a únava ze starostí. Vdaná žena měla takový úděl. Poté, co stihla svoje povinnosti, chodívala do různých spolků, udržovala styky s příbuznými, rodinnou korespondenci a věnovala se návštěvám.
Svoje děti vychovávala ve vlasteneckém duchu, zpívala jim národní písně, nabízela hodnotnou literaturu a vedla je k dobrému vkusu. Synové se učili galantnosti, dcery se učily tančit, vyšívat a dobře vařit.
Ráda bych na závěr poděkovala své milé pratetě, která sedávala v křesle na své hluboké zahradě a donekonečna mi vyprávěla vzpomínky na svoje dětství a mládí. Díky jejímu vypravěčskému nadání dnes můžeme vidět obraz pražské společnosti docela živě.
Rodina si nepřeje být jmenována.
