Zdenka Danková

3. 8. 2021

Tradice bývají vytvářeny lidskou civilizací. Odívání, kultura, umění, řemesla, obyčeje(zvyky) a osvědčené zvyklosti po celá léta utvářely pilíř lidského živobytí. Nahlédněme do domácnosti městské rodiny na přelomu 19. a 20. století. Vdané ženy zůstávaly v domácnosti, jejich hlavním údělem bylo pečovat o děti a starat se o domácnost. Manžel byl živitelem rodiny. Měšťanská paní měla vždy k ruce služku nebo i chůvu k dětem. Kdo v té době neměl služku, bylo by na něho „nahlíženo útrpně“. To platilo pro tzv. vyšší společnost.

Díky vyprávění jisté staré paní lze dnes vykreslit celkem uspořádaný obraz společnosti, jaká tehdy v Praze žila.

Když se tehdy dívka vdávala, dostala od rodičů výbavu a také věno. Věno obnášelo většinou ložní povlečení, peřiny, polštáře, utěrky, vybavení do kuchyně apod. Dívky většinou s pomocí matek a tetiček ručně vyšívaly svoje povlaky a prádlo a opatřily je monogramem. Věno žena přinášela do manželství jako vklad do společné domácnosti. Mužovou úlohou bylo živit svou ženu a posléze celou rodinu. Vdaným ženám z tzv. lepších nebo měšťanských rodin se neslušelo pracovat, pokud byla jejich finanční situace utěšená, nebo pokud stačil manželův plat.

Školního vzdělání nabyla mladá paní předtím v klášteře jeptišek, později k tomu sloužily dívčí školy, jako byla v Praze např. Minerva. Učila se ode všeho trochu: němčinu, trochu hry na klavír a hlavně ruční práce a šití. Naučila se jemnému šití a dělala pletené a háčkované věci.

Tato městská paní, narozená ještě v hloubi Rakousko-Uherské monarchie, se šťastně a z lásky vdala za schopného právníka, který byl nadaným a pilným. Vedle své práce psal navíc právnické články do časopisu. Navíc si přidal povinnosti z veřejné činnosti i politiky. Po svatbě získal třípokojový prostorný byt v Praze na Vinohradech, bytový dům byl obdařen zahradou.

Novomanželé se měli rádi, byli hezcí a účastnili se rušného společenského života ve městě.

Každé ráno po snídani odešel muž do své práce. Jeho žena vzala košík a se služkou šly na tržnici nakoupit pro dnešní vaření. Na hlavu s pečlivým účesem si paní vždy nasadila klobouk a nosívala také závoj, který jí velmi slušel.

Do tržnice dováželi zboží lidé z vesnice nebo řemeslníci. Tehdy se potraviny dovážely ze vsi do města, aby si je lidé mohli koupit.

Dnes je tomu naopak, lidé z vesnic jezdí do městských supermarketů a tam nakupují potraviny a vozí si je domů.

A co tehdy nakupovaly?

Koupily čerstvé maso, tj. slepici nebo králíka, zeleninu, brambory, máslo, mléko, u pekaře chléb V koloniálu nebo u Židů kupovaly kávu a koření.

Tehdy ještě nebyly v domácnostech lednice ani mrazáky.

Když donesly nákup do kuchyně, musely ručně oškubat slepici od peří a pak ji vykuchat. Očistily a nakrájely zeleninu. Spousta práce i odpadu. Daly vařit polévku. Vše vlastnoručně.

Dnes koupíme drůbež již bez peří, vykuchanou chlazenou, jen ji strčit do trouby.

V poledne přišel manžel-právník domů na oběd. Malá dceruška mu úslužně donesla pantofle, aby se přezul. Usedl ke stolu a manželka servírovala polévku a hlavní chod.

Po obědě si pán otevřel noviny a začetl se do zpráv.

Rodinný portrét 1890. (volné dílo)

Jeho žena musela pak sklidit ze stolu, umýt nádobí ve škopku, utřít utěrkami a uklidit do kredence. O myčce nádobí se jim tehdy ani nesnilo. Možná ji mohla zastat služebná…

Když si manžel se svou ženou u stolu vypil šálek kávy, odcházel opět do práce a vracel se zpravidla až večer.

Zda to bylo obdobím patriarchální společnosti nebo zvykem, ale manžel a živitel rodiny dostával vždy to nejlepší. Ve všem musel být obsloužen, sám si nic nepodal. U oběda i u večeře míval vždy něco lepšího a větší porci.

Když se jim narodilo druhé dítě, přibrali do domácnosti ještě chůvu, a tak měli dvě služebné. Tehdy to v Praze bylo běžné.

Služebná v rodině mívala svůj pokojík ke spaní. Záleželo, ke komu se dostala, zda k dobré rodině nebo ne. Bohatší lidé byli mnohdy nakloněni tomu, aby u nich služka žila lidsky důstojně. Pokud u své paní sloužila až do svých vdavek, zpravidla si odnášela pěknou výbavu a ušetřené peníze. U mnoha rodin byly služebné součástí rodiny, mohly sedávat u stolu jako právoplatné členky domácnosti.

Služebná většinou přicházela z chudší rodiny, sloužila za ubytování a jídlo a během své služby se mohla naučit vařit, šít, háčkovat apod. Možná to tehdy byla taková fungující „sociální síť“.

Společenský život ve městě

Rodinu navštěvovalo hodně známých a příbuzných. Krom toho ubytovali u sebe jednoho studenta, syna svých dobrých známých, který u nich ze známosti bydlel. Studoval gymnázium v tehdy Křemencově ulici.

Časté návštěvy známých a příbuzných musela paní zvládnout se služkou, bez pomoci služeb, vše se dělalo vlastnoručně, pekly se koláčky a cukroví, vařila káva a čaj. Potom opět zbývala kupa nádobí.

Jejich dcerka později ve zralém věku vzpomínala:

„Měli jsme vždy spoustu krásných hraček, dobrých knih, různých her, mohli jsme si vodit kamarádů, co jsme chtěli a vždy byli od maminky mile přijati a pohoštěni. Vždy jsem byla pyšná, když mi spolužačky chválily maminku a líbilo se jim u nás.“

Ovšem tehdy nebyly školky, a tak předškolní děti byly v péči matky a téměř bez dětské společnosti. Nebo si sourozenci hráli spolu. Když k Vánocům dostali loutky, hráli spolu divadlo, což měli jako zdroj časté zábavy a publikem byly všechny panenky.

Dále dcera popisuje, jaké měli sousedy v té době:

„Vedle naší vily byla vila „Orlová“, ta patřila vdově po bohatém německém staviteli paní Maschové, ta měla krásnou ekvipáž, kočího v livreji a každý den před jedenáctou hodinou vyjížděla na promenádu do Stromovky, a to jsme se vždy (pokud jsme byli doma) běželi dívat z kuchyňského okna na tu vznešenou podívanou. A tak jsme si museli zvykat, že bohatí lidé tehdy byli většinou Němci.“

Dceruška dále vzpomíná:

„S ženskými členy příbuzných chodívala maminka nakupovat, v čemž byla velmi praktická a nejraději nakupovala u židovských firem a měla radost, když z ceny něco usmlouvala, což u našich firem nešlo, tam byly ceny pevné.“

Jak to bylo s čistotou a praním prádla

Prádlo se nosilo do prádelny anebo ženy praly doma samy, v neckách a prádlo drhly rukama na valše. Pralo se asi jednou týdně, bílé ložní prádlo se vyvařovalo, takže prostor bytu voněl mýdlem a byl zahalen párou.

Ani myčka na nádobí, ani automatická pračka. Mýdlo, horká voda a vlastní ruce.

Následovalo žehlení prádla, které se také většinou muselo zvládnout ručně, přičemž nebyly elektrické žehličky, ale železné, které se nahřívaly na kamnech, pak se pomocí držáku nabraly a žehlilo se prádlo.

Svoji maminku, jež pocházela ze statku od Kutné Hory, líčila obdivně:

„Výtečně vařila a celou domácnost vedla vkusně a útulně. Německy se vždy a všude dobře dohovořila, a tak klášterní výchova se osvědčila. I společenské vystupování měla velice příjemné, ba uhlazené, s prostými lidmi jednala velmi přátelsky, a tak byla oblíbená u každého.“

V létě se jezdilo k příbuzným na venkov, na Vysočinu. Během léta se zavařovaly houby i veškeré ovoce, které se pak vlakem dovezlo do pražského bytu a uskladnilo na zimu. To měla rodina na přilepšenou. Džemy a zavařené okurky nebylo kde koupit, a tak pocházely z rodinné přičinlivosti.

Zima ve městě

„V zimě s námi chodívala služebná Anna na kluziště, jmenovalo se Matičné (Česká Matice školská – byl národní spolek na udržování českých škol v pohraničí) a u vinohradské vodárny, kde tehdy byla jen pole a ještě žádné domy.“ Tam se děti učily bruslit a už tehdy se věřilo, že pohyb na čerstvém vzduchu je zdravý.

Bez myček nádobí, bez praček, bez lednice a mrazáku a bez supermarketů měla tehdy žena mnohem více ruční práce, než mají ty dnešní. Ruční prací strávila hodně času, avšak na druhé straně jí odpadl spěch do zaměstnání a únava ze starostí. Vdaná žena měla takový úděl. Poté, co stihla svoje povinnosti, chodívala do různých spolků, udržovala styky s příbuznými, rodinnou korespondenci a věnovala se návštěvám.

Svoje děti vychovávala ve vlasteneckém duchu, zpívala jim národní písně, nabízela hodnotnou literaturu a vedla je k dobrému vkusu. Synové se učili galantnosti, dcery se učily tančit, vyšívat a dobře vařit.

Ráda bych na závěr poděkovala své milé pratetě, která sedávala v křesle na své hluboké zahradě a donekonečna mi vyprávěla vzpomínky na svoje dětství a mládí. Díky jejímu vypravěčskému nadání dnes můžeme vidět obraz pražské společnosti docela živě.

Rodina si nepřeje být jmenována.

Související témata

Související články

Přečtěte si také

Čína je bezpochyby největším podporovatelem Ruska, řekl Pavel
Čína je bezpochyby největším podporovatelem Ruska, řekl Pavel

Čína je bezpochyby největším podporovatelem Ruska, především v technologiích, které se mu nedostávají.

Babiš odmítl zvýšení televizních a rozhlasových poplatků jako plošnou daň a korupci
Babiš odmítl zvýšení televizních a rozhlasových poplatků jako plošnou daň a korupci

Vládní návrh na zvýšení televizních a rozhlasových poplatků dnes ve Sněmovně opět kritizoval předseda opozičního hnutí ANO Andrej Babiš.

Astma: Příznaky, příčiny, léčba a přírodní postupy
Astma: Příznaky, příčiny, léčba a přírodní postupy

Astmatem trpí na celém světě téměř 340 milionů lidí, z toho přibližně 800 tisíc v České republice. Počet nemocných stále roste.

Rozhovor s francouzským publicistou: „Zažíváme kolaps politického systému“
Rozhovor s francouzským publicistou: „Zažíváme kolaps politického systému“

Analýza výsledků parlamentních voleb ve Francii: Nová lidová fronta na čele, Macronova strana na druhém místě.

Rozhovor: Jak mít krásná a zdravá chodidla nejen v létě, radí odbornice z pedikérského salonu
Rozhovor: Jak mít krásná a zdravá chodidla nejen v létě, radí odbornice z pedikérského salonu

Začíná léto a s ním i doba nošení sandálů, pantoflí či „žabek“. Jak se starat o naše chodidla, aby vypadala krásně a zdravě, nám poradí spolumajitelka pedikérského salonu v Prešově Andrea Prokopčáková.