Tradiční kultura
Níže nabízíme ukázku z knihy Rodina a rozhovor s její autorkou Alenou Vondruškovou.
Každý určitě slyšel tvrzení, že rodina je základ státu. Není ovšem jediné, výroků, které zdůrazňují význam rodiny, je hodně. Připomeňme starořímské „nejvyšší ctností je rodina“ nebo středověké „bez víry není rodina a bez rodiny víra“. Dnes říkáme, že je základním stavebním kamenem sociálního systému, zabezpečuje stabilitu společnosti a v rozhodujícím rozsahu zajišťuje reprodukci, tedy zachování lidského rodu.
Pohled na rodinu
Na rodinu a manželství se můžeme dívat z nejrůznějších úhlů pohledu, neboť v různých dobách a náboženstvích v nich lidé hledali různý smysl. A někteří hledají i dnes, někdy ovšem poněkud scestně, neboť v duchu společenského novátorství hlásají, že tradiční rodině zvoní umíráček. Začalo to s nástupem socialistických myšlenek. Pro anarchisty v 19. století bylo manželství buržoazním přežitkem, zatímco pro jejich kolegyně sufražetky to byl nástroj k zotročení ženy. Už v roce 1834 prohlásila ikona radikálního feminismu George Sandová: „Manželství je podle mě jednou z nejbarbarštějších institucí, jakou kdy společnost vytvořila.“
S nástupem socialistických myšlenek začala rodina upadat. Pro anarchisty bylo manželství buržoazním přežitkem, zatímco pro jejich kolegyně sufražetky to byl nástroj k zotročení ženy.
Na úvahy o rodině se vždycky nabalovaly nejrůznější ideologie, které ji interpretovaly v duchu svých politických, náboženských či sociálních cílů. Musíme proto rozlišovat mezi pohledem vědeckým, politickým a náboženským na jedné straně a praktickým na druhé. Protože, ať se to ideologům líbí či nikoli, rodina je v první řadě instituce, která dává řád životu lidí a jejich soužití, přináší drobné radosti i starosti, současně však vytváří zázemí pro narození a výchovu potomků. Není proto od věci si připomenout, jak neuvěřitelně dlouhou tradici rodina má a jak významným tmelem společnosti vždycky byla.
Můžeme se opájet představami, že v budoucnu se bude lidstvo rozmnožovat bezpohlavně, klonováním či pěstováním v inkubátorech, jenže potomka je potřeba nejen zplodit, ale i vychovat a zajistit mu start do života v dospělosti. V tomto ohledu lze některým živočichům jen závidět, s jakou odpovědností se této povinnosti věnují. Lidé se téhle povinnosti mohou se ctí zhostit prostřednictvím rodiny.
(Poznámka autora:) Člověk také potřebuje kořeny, znát své rodiče, svůj původ a své předky, jejichž existenci může objevovat a v dospělosti pátrat v podrobnostech jejich životních příběhů. Vzpomínat na své babičky a dědečky a při pohledu na jejich fotografie z dob, kdy ještě byli mladí, přemýšlet jací asi byly a jak se tehdy žilo. To všechno je někde uvnitř v něm, někam se to otisklo a díky tomu může lépe pochopit i sám sebe.
Rozhovor
Jak byste představila svou novou knihu, která vychází v brněnském nakladatelství MOBA pod názvem Rodina?
Odpovím jednoduše – je to prostě kniha o rodině, o jejím vzniku a dlouhé historii. A protože žijeme v globalizovaném světě, neomezuji se jen na Evropu a křesťanskou tradici, ale zabývám se i dalšími oblastmi světa, v nichž vznikly a fungují dodnes jiná náboženství a jiné kulturní modely.
Naše civilizace prožívá v posledním desetiletí neuvěřitelné sociální a kulturní turbulence. Existují skupiny lidí, které se snaží bořit tisícileté modely naší existence a nahradit je v modernistickém duchu experimenty, které vycházejí nikoli z přírodních zákonů, ale z představy o bezbřehé a někdy i těžko uchopitelné rovnosti lidí. Ale my nejsme stejní, mnohé rozdíly jsou prostě dané přírodou.
Existují skupiny, které se snaží bořit tisícileté modely naší existence a nahradit je v modernistickém duchu experimenty, které vycházejí nikoli z přírodních zákonů, ale z představy o bezbřehé a někdy i těžko uchopitelné rovnosti lidí.
Je samozřejmé, že se naše civilizace mění jako celek, rozvoj technologií a informační revoluce musí mít svůj odraz i ve společenské rovině. Každý rozumný člověk ovšem chápe, že experiment, třeba i s dobrým úmyslem, může být nebezpečný, pokud nemá logiku. Ve své knize se proto snažím populárně a srozumitelně popsat vývoj rodiny a jejího smyslu od starověku až do současnosti.
Kromě obecného vývoje rodiny se ovšem ve své knize věnujete i jednotlivým etapám života každého z nás. Popisujete obřady a zvyky od narození člověka přes jeho přijetí do světa dospělých, námluvy a svatbu, prožívání stáří až k smrti a pohřbu. Mají vůbec podobné rituály ještě dneska smysl?
I když si to někteří nechtějí připustit, bez rituálů nemůže žádná společnost existovat. Rodinné oslavy patří k lidskému životu a jsou jakýmisi hodinami, na nichž odtikávají minuty naší pomíjivé existence. Protože nám připomínají nejen náš věk a postavení, ale také odpovědnost.
Dneska mnozí lidé neradi poslouchají slova, jako je mezigenerační odpovědnost či odpovědnost za svou rodinu. Stejně tak neradi přemýšlíme o tom, že každá cesta životem končí smrtí. Vyrovnat se s podobnými složitými situacemi pomáhaly lidem rodinné rituály a slavnosti, protože největší síla společnosti je ve vzájemné podpoře. Rodina by měla radosti i strasti prožívat společně a jeden by měl pomáhat druhému. V tomto tradičním duchu se ve své knize snažím bojovat proti modernímu sobectví a individualismu.
I když se jedná o vážná témata, neznamená to, že bych se nezabývala líčením zajímavostí, radostí i různých kuriozit. Kapitoly o vnímání sexu, o těhotenství, porodech a dalších důležitých životních etapách, budou možná pro mnohé čtenáře překvapením. Právě tak i postavení žen, vznik a význam věna či varianty partnerského soužití dvou nebo více lidí, jaké známe z historie a jaké se v některých oblastech světa vyskytují dodnes. A samozřejmě pro nás dnes už často nepochopitelné pohřební zvyky.
Existují však i rodinné události, které ani moderní společnost nezatratila. Co třeba svatba?
Svatba je dnes jistě nejviditelnější obřad v našem životě, který se slaví mnohdy velice nákladně. Popisuji tradiční rituály, pokud by se dnešní novomanželé chtěli inspirovat našimi předky, ale i ty zcela nové. Popisuji i svatby v prostředí muslimském či buddhistickém, a vše je doprovázeno řadou fotografií. Ale ani v případě manželství není dnes situace tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. S ohledem na nejrůznější vlivy roste počet lidí, kteří chtějí žít sami a jen si užívat. Říká se jim singles.
Roste počet samoživitelek, protože lidé nemyslí na následky, jaké má pro dítě rozvod manželů nebo ještě horší varianta, kdy má žena dítě, a někdy i více dětí, jako svobodná matka.
Stejně tak roste počet samoživitelek, protože lidé nemyslí na následky, jaké má pro dítě rozvod manželů nebo ještě horší varianta, kdy má žena dítě, a někdy i více dětí, jako svobodná matka. Jistě, tohle bylo vždycky, ale dnes se to stává díky sociální podpoře ze strany státu skoro módou. Já osobně to považuji za škodlivý trend. Svět byl vždycky postaven na jednoduchém, ale logickém symbolu otce, matky a dětí.
Můžete uvést nějaký zvyk ze světa, který je naprosto odlišný od toho, co známe my.
Popisuji jich veliké množství a mnohé souvisí s vírou v posmrtný život a návrat duší předků do našeho světa. Křesťanská tradice je jiná, fyzická smrt je v našem kulturním systému něčím definitivním. Ale jinde se konají společné hostiny živých s mrtvými předky. Muž přebírá nejen odpovědnost za ženu a děti mrtvého bratra, ale i jeho jméno, protože se na něho nesmí zapomenout. V jihovýchodní Asii se konají pohřby ve dvou etapách – mrtvé tělo se provizorně pochová do země a později se očistí kosti a koná se definitivní slavnostní pohřeb.
Někde jsou pohřby tak nákladné, že si rodina nechá svého mrtvého doma třeba rok a šetří, aby mohla uspořádat pohřební slavnost. Jinde se donedávna spolu s mrtvým mužem upalovala i jeho manželka. Stejně tak jsou pro nás naprosto nezvyklé způsoby, jimiž může ženich získat nevěstu, ať již za peníze nebo ji musí unést. Navzdory různorodosti podobných zvyků mají však jedno společné – lidé nežijí sami a v bublině, ale jsou součástí složitého sociálního systému. Měnit ho od stolu je hloupost.
Ve vaší knize Rodina je znát, že jste studovala nejen historii. Co váš druhý obor, etnografie?
Za mého mládí se mu také říkalo národopis. Ale už tehdy jsme studovali nejen lidové písně a kroje, ale i širší souvislosti fungování společnosti. Trápili nás evolučními teoriemi, museli jsme studovat Morgana, Bachofena a další klasiky. Díky svému manželovi Vlastimilovi jsem se ovšem záhy setkala i s koncepcemi západoevropské a americké kulturní antropologie. Hodně jsem se věnovala také tradičním řemeslům a rukodělné výrobě.
Mám ráda knihy encyklopedického typu, které nejen popisují fakta, ale naznačují i souvislosti. Musí však být srozumitelné každému čtenáři a nesmí trpět přemírou vědeckého jazyka. O totéž se samozřejmě snažím i já. Taková byla i moje poslední práce o kalendářních zvycích, právě tak jako i tahle nejnovější o rodině. Proto také dostala podtitul Populárně historická encyklopedie.
Když už zmiňujete manžela, jak se vám s ním spolupracuje?
Oba jsme svým způsobem tvrdohlaví, takže to někdy jiskří. Ale na druhou stranu, není nic horšího než nezájem a lhostejnost. Navzájem se respektujeme. Výhodou je i to, že se on věnuje v první řadě literární tvorbě, zatímco já spíše populárně-naučné. Občas mne někteří novináři pobaví, když se mého manžela ptají, jak může tolik románů stihnout a zda doma nemá tajnou dílnu, či zda mu nepomáhám psát já. Kdo ho zná, ví, že nic takového prostě není možné. Na druhou stranu přiznávám, že s ním často diskutuji o tom, co právě píšu. Poradí mi, protože o historii a hlavně různých souvislostech dějin toho ví opravdu hodně.
Rozhovor poskytlo nakladatelství MOBA.
