Tradiční kultura
Společenské zvyklosti vznikají ke vzájemnému prokázání úcty. Staršímu člověku prokazuji úctu a ohleduplnost, když ho pustím sednout. Muži ženám prokazují úctu, když je přednostně pustí do dveří. Mladší prokazují úctu starším, když jako první pozdraví nebo tím, že je oslovují „vykáním“.
Všechny tyto zvyklosti v nedávné době zažívaly silnou kritiku, ale ať už je kritika oprávněná nebo není, tradiční zvyklosti mají určité hlubší významy a vznikají na základě určitých hodnot.
Vztah mezi mužem a ženou se má v nejlepším případě zakládat na úrovni poznávání charakteru toho druhého. Poznávat co umí, čemu se věnuje, jak jedná s lidmi kolem sebe, rodinou a jak se projevuje v každodenním životě.
Moderní hutí začala definovat vztah mezi mužem a ženou jako „sexuální vztah“, čímž z něho odčerpávala vznešenost a degradovala jej na pouhý „pud“. Masmédia začala ženu zobrazovat jako objekt sexuálního zájmu. Žena nyní musí být především „sexy“, bez důrazu na dobrý charakter…
Pokud se vrátíme k původní myšlence, každodenní drobnosti, které se staly součástí společenské etiky, nám dávají možnost si vzájemně prokazovat úctu. Můžeme pomocí nich ostatním říci: „Vážím si vás a vnímám vaši existenci jako důležitou.“ A naopak obdržet podobné projevy úcty od ostatních. Rozhodně se v takovém prostředí žije lépe než v prostředí napětí, soupeření a nenávisti.
Samozřejmě postupná degradace mezilidských a partnerských vztahů na pouhé pudy postupně také degradovala tyto etické zvyklosti. Pod myšlenkovými proudy jako: „Přežije ten nejsilnější“, „evoluční teorie“, „přirozený výběr“ nebo „vzájemné soupeření vede k pokroku“ se společenské vztahy dostaly do napětí. V rozkladu partnerských vztahů pokračovala takzvaná „sexuální revoluce“.
Zveličování důležitosti sexu a sexuálního života začalo předefinovávat vztah mezi mužem a ženou na „sexuální vztah“, čímž z něho odčerpalo vznešenost a degradovalo jej na pouhý „pud“, přičemž ženu začala masmédia (reklamní plakáty apod.) zobrazovat jako objekt sexuálního zájmu. Žena teď musela být především „sexy“. Tím ženy a partnerské vztahy postupně přicházely o tradiční důstojnost založenou na zodpovědnosti a nahradily je „nevázanost“ a „sexuální svoboda“.
Muž a žena při tanci. (Volné dílo) 
Po večeři, společenská konverzace. (Volné dílo) 
Muž žádá ženu o ruku. (Volné dílo) 
Žena hraje svému muži na piano. (Volné dílo) 
Manželský pár s malou dcerkou. (Volné dílo) 
Muž a žena společně tráví čas, William Owen. (Volné dílo)
Ve skutečnosti všechny vztahy zakládané na pudovosti (emocích), kdy je hlavní pojící sílou vztahu sexuální přitažlivost, mají nejkratší trvání. Takové vztahy se velice často rozpadají a končí neúspěchem.
Proto, když neznámé ženě otevřu dveře, nebo jí pustím jako první do tramvaje, opravdu to znamená, že jí prokazuji úctu. Neznamená to, že mi připadá sexuálně přitažlivá. Alespoň takový je původní význam tohoto gesta.
Slušnost, zdvořilost a takt
Níže si dovolujeme citovat z této Příručky společenského chování.
Tyto pojmy spolu úzce souvisejí, nejsou však jedno a totéž. Není na škodu uvědomit si konkrétně jejich obsah i vzájemný vztah. Slušnost je postoj člověka, jeho vnitřní ustrojení, je to kategorie etická. Guth Jarkovský tvrdí: „Slušnost je blahovolné a dobrotivé smýšlení člověka vždy hotového k jistým obětem a jistému sebezapření, jehož vyžaduje život společenský vůči spolubližním.“
Zdvořilost je uvědomělým vnějším výrazem slušnosti. Slušnost může být člověku dána, zdvořilosti je nutné se naučit. Základem slušnosti je tedy úcta a ohleduplnost k bližním; zahrnuje i úctu k sobě samému. Slušný člověk zachovává ve všem míru. Zdvořilost má skutečnou cenu pouze tehdy, je-li výrazem vnitřní slušnosti, vnitřní dobré vůle jedince, jinak se stává společenskou přetvářkou.
Slušnost život společnosti umožňuje, zdvořilost jej usnadňuje. Zdvořilost je úmyslné omezení vlastního individualismu, egoismu, je dobrovolným podřízením se platným normám a pravidlům společenského života.
Zdvořilost má skutečnou cenu pouze tehdy, je-li výrazem vnitřní slušnosti, vnitřní dobré vůle jedince, jinak se stává společenskou přetvářkou.
Tato pravidla jsou závislá na době a místě, vyvíjela se podle nově vznikajících potřeb společenského styku. Některá jednotlivá pravidla pro zdvořilé chování v určité zemi mohou být jinde chápána jako nezdvořilost. Nám se zdají například pravidla společenského chování v Anglii až příliš striktní, americké způsoby nám naopak připadají až příliš uvolněné.
Hlavní zásady zdvořilosti formuluje Guth-Jarkovský ve Společenském katechismu takto:
• „být zdvořilým i vůči nezdvořilým; zdvořilé slovo působí i na hrubého člověka a nezřídka mění i jeho smýšlení;
• být zdvořilým v hádce, při důtkách, trestech atd., čím zdvořileji, při tom vážně a přísně si v té příčině vedeme, tím jsou naše slova účinnější;
• být zdvořilým zejména vůči podřízeným, nižším a prostším; zdvořilost sluší vznešenému a překlene propast, která bohatého dělí od chudého, představeného od podřízeného.“
Z těchto maxim společenského chování vyplývá, že podstatou zdvořilosti je i vysoká míra sebeovládání. A tuto vlastnost je nutné neustále kultivovat.
Více než slušnost a zdvořilost je takt. Takt je schopnost porozumění a vcítění se do situace druhého. Do jisté míry je vlastností vrozenou. Nedostává se jí obvykle lidem egocentrickým, lidem, kteří jsou až přílišně zaujati sami sebou a sami sebe prosazují. Slovo takt vychází z latinského tactus a znamená, že máme předem vycítit, jak se co koho dotkne. Jde tedy o schopnost zvolit správnou formu, vyhnout se ve společenském styku všemu, co by mohlo způsobit nevoli nebo být dokonce důvodem k rozporům.
Takt je správnou a pravou mírou zdvořilosti, přestože je takt do jisté míry intuitivní vlastností vrozenou, která je nám dána v různé míře, je možné (a taky nutné) ji pěstovat. Výchovou a kultivací sama sebe ji získávat. Ve společnosti bychom se měli cvičit ve schopnosti vcítit se do situace druhých, nejednat bezmyšlenkovitě a impulsivně. To nás uchrání od situací, kdy druhého, byť nechtěně, urazíme nebo mu dokonce způsobíme bolest. Více zde…
