Odpuštění je uvolnění zášti výměnou za lásku a soucit. V některých náboženstvích jde o vysoce žádaný cíl a vědecký výzkum nám ukazuje, že tento akt může zlepšit jak duševní, tak fyzické zdraví.

Jenže všechny ty přínosy nejsou zadarmo. No schválně, zkuste opravdu milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo vás utlačují a pronásledují. Když je zášť navíc navázána na bolest a zklamání, zbavit se jí nám může připadat nemožné.

To samé platí i při odpouštění nám samotným. Kolik z nás vede uvnitř krutý dialog o minulých chybách a přešlapech? U některých lidí způsobuje i malinké pochybení neúměrný zármutek a výčitky.

Jak jsem mohla být tak hloupá? Co jsem si myslel? Jak jsem jen mohl dovolit, aby se něco takového stalo? Co se to se mnou děje?

Lítost je přirozená reakce. Jde o pocit provinění a hanby, pocit, který stahuje žaludek a má nás udržovat na správné cestě. Jenže podle Gail Saltzové, psychoanalytičky, žádané autorky a profesorky psychiatrie na New York-Presbyterian Hospital/Weill-Cornell University, nekonečné přehrávání shazujících řečí v mysli pouze věci zhoršuje.

„Je za tím důvod, proč to děláme, ale když to zajde příliš daleko, má to další negativní následky. Když jste naštvaní, vyvedení z rovnováhy nebo máte intenzivní pocit výčitek vůči sobě, může jít o předzvěst deprese a úzkosti,“ vysvětluje doktorka Saltzová.

Být rozčarovaný sám ze sebe je snad ten nejhorší pocit, jaký můžete zažít a dokud se tento konflikt nevyřeší, nelze této vnitřní bitvě uniknout. Jde o vztah, který musíme vyřešit, protože na tom záleží naše štěstí, pokoj a duševní pohoda. Buď si odpustíme anebo budeme pokračovat v celoživotním návyku sebenenávisti.

Odpustit sobě je těžší než odpustit druhým

Jenže, jak poukazuje Saltzová, odpustit sobě může být ještě těžší než odpustit druhým. Oba dva druhy odpuštění sice mají stejný cíl, a to nalézt soucit, ale odpustit sám sobě je jedinečné v tom, že nemáme možnost odstupu.

Lidem, kteří už v našich životech nejsou, se odpouští snadněji, protože můžeme z bezpečné vzdálenosti rozjímat nad svými minulými křivdami a bolestmi. Na druhou stranu před svým já neutečeme nikam.

Odpustit si znamená přiznat si, co jsme provedli, přijmout své chyby a snažit se tu samou chybu nezopakovat. Doktorka Saltzová ale upozorňuje, že kvůli pokřivenému pohledu na sebe sama často bráníme, aby k tomuto procesu došlo.

Místo, abychom se na sebe opravdu zadívali nezávislým pohledem a uznali své chování, vidíme ho polarizovaně: buď jako všechno dobré anebo všechno zlé. Výsledkem je, že problém buď ignorujeme anebo se jím bez slitování bičujeme.

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k odběru Newsletteru. Jednou týdně vám tak budeme moci zasílat výběr těch NEJ zpráv.

„Řada lidí má na sebe takováto přísná měřítka, kdy jsou buď dokonalí nebo úplně strašní, a proto je pro lidi tak těžké přijmout, že udělali chyby a odpustit si,“ vysvětluje psychiatrička.

Lehkost, s jakou odpouštíme, je často odvislá od míry zlovolného záměru, kterou daná chyba údajně obsahuje. Vůbec nejhorší případy jsou skutky plné zlomyslnosti, protože jsou kruté a záměrné, ovšem nejvíce chyb se dá přičítat směsi proměnlivých okolností: nehody, náhody, špatný odhad, lenost, špatné načasování, nevědomost a zmatení.

Co se týče odpuštění druhým, to je daleko snazší, protože můžeme vidět, že chování provinilce byl nefalšovaný omyl a když takový člověk prokáže lítost, vyjasní nedorozumění nebo vás přesvědčí, že nikdy neměl v úmyslu vám ublížit, odpuštění jde samo.

Však u sebe samých tento postup často nejsme schopni realizovat, podotýká doktorka Saltzová: „Jsou lidé, co si myslí: ,Když se nebudu pořád cítit provinile, pak riskuji, že ze mě bude strašný člověk. Musím tohle splácet každý den, to mě udrží na uzdě.‘ Většina lidí si ani nemusí být vědoma, že si tyhle věci namlouvají.“

Pomoc druhých

Za chronickou zášť k sobě samým platíme vysokou cenu. Stáhneme se ze života a zůstávají z nás zlomení jedinci. Časem se odstřihneme od společnosti ve snaze vyhnout se dalším případným chybám.

Přestože sebeodpuštění je primárně vnitřní boj, cesta ven obvykle zahrnuje druhé jedince. Někdy je potřeba omluva tomu, komu jsme ublížili, jindy zase postačí najít si nějakou „vrbu“, aby vás vyslechla.

Může jít o blízkého přítele, někoho z rodiny, kolegu nebo profesionálního terapeuta, zkrátka někoho, kdo nám poskytne objektivní pohled na naše chyby a pomůže nám se přes ně dostat.

„Udělat to ve vakuu vaší vlastní hlavy je těžké, proto je často zapotřebí komunikace s někým druhým,“ radí doktorka Saltzová.

Svěření se se svým vnitřním zápasem odpuštění usnadňuje, skrývání problému a zatajování činí pravý opak. Marketingový specialista Steve Kurniawan trpěl před pár lety závislostí na výherních automatech. To vedlo k finanční katastrofě a po ní následovala série lží rodině a kamarádům ve snaze půjčit si peníze a zatajit celkovou škodu.

Jak se mu život rozpadal před očima, Kurniawan byl sužován tím, co se z něj stalo, ale nemohl z toho začarovaného kruhu vystoupit. „Když uděláme chybu, pohlížíme na sebe jako na nějakého netvora a nenávidíme se. Pořád se obviňujeme, a to často vede k tomu, že uděláme znovu tu samou chybu,“ líčí bývalý gambler.

Nakonec mu pomohlo svěřit se těm nejbližším a dokázat jim, že je odhodlaný se změnit. Tito lidé mu věřili a byli svědky jeho zlepšení. Jejich pochvala pak Kurniawana vedla k tomu, aby sám sebe začal vidět v lepším světle.

„Je důležité mít podpůrný systém lidí, kteří vás povzbudí a ujistí, že nejste netvor,“ říká muž.

Hledání v nitru

Názory druhých nám mohou být sice přínosem, ale dát si tu práci prozkoumat své chyby, to za nás nikdo neudělá.

Pokud máte pocit, že jste neschopní, nezapomínejte na to, že chyby dělají všichni. Odpustit si je však daleko víc než jen přiznat si, že chybovat je lidské. Je to o pochopení toho, odkud vaše chyby pocházejí, o snaze efektivně se s nimi poprat a o zanechání neužitečného sebeobviňování.

Utéct před negativními pocity ze sebe samých se může zdát jako lákavé, ale Katie Wocková, certifikovaná life koučka, která se specializuje na odpuštění, radí nevyhýbat se jim.

„Neodstrkujte ty negativní pocity pryč. Otevřete je a prozkoumejte je. Zkuste si vzpomenout na tu událost v celém svém rozsahu a zkuste pojmenovat související emoce. Je to těžké, budete se ošívat, cítit příšerně, ale stojí to za to,“ říká Wocková.

Když si na daný incident co nejlépe vzpomenete, zamyslete se, proč u vás stále vyvolává reakce. Vyvolává ve vás pocit neschopnosti nebo že jste bezcenní? Pokud ano, zkuste to rozuzlovat.

„Hněv a hanba jdou často ruku v ruce. Nejčastěji to bývá tak, že hněv pouze zakrývá zranění, které cítíte, když si na tu situaci vzpomenete. Nechte to plavat, nepomáhá vám to,“ radí Wocková.

A nakonec si zkuste z toho všeho vzít hlubší ponaučení. Když vás například tíží nepatřičná poznámka, kterou jste kdysi někomu řekli, zapřemýšlejte, zda takovéto poznámky děláte dodnes a zkuste se jich pro příště vyvarovat.

Přeloženo z anglického originálu.