Čtyři rostliny, které inspirovaly umělce a básníky starověké Číny
Naší nejvýznamnější uměleckou múzou je příroda. Vyvolává v nás pocity a emoce a pro dávné čínské umělce byla zdrojem inspirace. O čtyřech rostlinách – švestkovém květu, orchideji, bambusu a chryzantémě – se ve starověké Číně mluvilo jako o „čtyřech gentlemanech“ neboli „junzi“. Dávní čínští umělci ji zobrazovali spíše proto, aby podnítili intelektuální úvahy a duševní hodnoty, nikoli aby pouze zobrazovali krásu přírody. Každá z těchto rostlin ztělesňovala ideální vlastnosti gentlemana ve staré Číně. Umělci kombinovali své malby s kaligrafií a poezií, které jsou společně známé jako „Tři ideály“.
Švestkové květy
Už ve starověké Číně uznávali lidé švestkový květ pro jeho schopnost zářivě kvést i v tuhé zimě a na sněhu. Zatímco většina ostatních rostlin se na podzim ukládá k zimnímu spánku, slivoně se připravují na rozkvět dříve než ostatní květiny a jsou považovány za předzvěst jara. Tato rostlina není nijak zvlášť nápadná, ale je považována za symbol vnitřní krásy a síly při nepřízni osudu. Wang Mien (1279–1368) byl malíř z dynastie Jüan známý svými tušovými malbami švestek. Jeho obrazy obsahovaly kaligrafický nápis nad rozkvetlou švestkovou větví. Ve své básni „Švestka“ napsal:
„U mého rodného rybníčku na mytí inkoustových kamenů roste švestka,
kvetoucí kvítky září bledým inkoustem,
nenechte lidi velebit jejich barvu,
líbezná vůně prostupuje vzduch mezi nebem a zemí.“
Wang na tomto místě vyzdvihuje přednosti švestkových květů. Netouží po chvále ani po tom, aby potěšil lidi, ale chce po sobě ve světě zanechat svou jemnou vůni. Okvětní lístky jsou ztvárněny lehkými kapkami inkoustu, které mají vyjadřovat vnitřní čistotu. I přesto, že navenek není nijak nápadný, je švestkový květ projevem nádherného a důstojného vnitřního života. V tomto případě je rostlina podobná umělci. Wang vyrůstal v chudé rodině, ale tvrdě studoval, aby se prosadil v poezii a malířství. Nebyl schopen složit státní zkoušku, která by mu zaručila stálý příjem, a později dokonce odmítl několik dalších úřednických funkcí. Poté, co se Wang uchýlil do hor, kde se živil malováním, postavil si útočiště a vysázel si kolem něj tisíc švestkových stromů. Sám sebe přirovnává ke květu švestky coby člověka, který triumfuje nad drsnými podmínkami a netouží po slávě.
Orchidej
Orchidej je něžná a křehká. Kvete na jaře elegantními a půvabnými květy, jež jsou okouzlující, ale nikdy ne přeplácané. Mnohdy rostou na skrytých a odlehlých místech a voní lehkou, jemnou vůní. Díky těmto vlastnostem ztělesňuje orchidej skromnost, osamění, pokoru a noblesu.
Na kresbě „Inkoustová orchidej“ od autora Čeng S’-siao se osamělá orchidej skvěje na prázdném pozadí. Prosté, úsporné tahy štětce znázorňují listy orchideje; tahy tuší vytvářejí symetrii a rozdělují obraz do vyvážené kompozice. Obraz je doplněn Čengovou básní:
„Vždycky se skláním před císařem Si a ptám se ho,
Co děláte v tomto maloměstě?
Dříve než jsem začal malovat otevřené dírky,
A obloha je plná starobylých vůní.“
Dílo vzniklo jako reakce na dobytí jižní části říše Sung mongolskou armádou. Čeng, který byl věrný Songům, odmítl mongolskou nadvládu a obraz podepsal jako „stařec obrácený k jihu“, který se k severnímu mongolskému dvoru nikdy nepostavil čelem. Orchidej ztělesňuje někoho vznešeného charakteru, například císaře Si, legendárního krále a předka starověké čínské civilizace. Je zobrazena bez kořenů a zdá se, že je z půdy vypuzena. Na otázku, proč tomu tak je, Čeng odpověděl: „Copak nevíte, že půdu ukradli barbaři?“. „Starobylá vůně“ naznačuje tesknou nostalgii po vlasti.
Jako orchidej bez kořenů se cítí umělec, který se po pádu říše Sung ocitl bez domova. Přesto zůstal vlastencem s ušlechtilou zásadovostí, bez hněvu a nenávisti. Otázka, kterou v básni položil, umocňuje jeho smutek, neboť se cítil vykořeněný.
Bambus
Bambus obdivovali staří Číňané po staletí. Bambusový kmen stojí rovně a vzpřímeně a představuje poctivost a celistvost. Vnitřek stonku je však dutý, a proto je symbolem vytrvalosti a snášenlivosti. Ačkoli bambus roste rovně, přesto se ve větru ohýbá a pohupuje. Je silný a hbitý, což z něj činí symbol odolnosti a schopnosti rychle se vzpamatovat z obtíží.
Cyklus obrazů „Manuál inkoustového bambusu“ od Wu Čena (1280–1354) z dynastie Jüan obsahuje obrazy, na nichž je bambus zobrazen v různých polohách a stádiích: od jemných výhonků po letité stonky, některé vzpřímené a silné, jiné ohebné a skloněné. Jsou zde také zobrazeny reakce bambusu na vítr, déšť a sníh, což ukazuje jeho přizpůsobivost. Každý obraz obsahuje nápis, který popisuje přednosti, jež bambusová rostlina symbolizuje, nikoli její skutečné vlastnosti.
V této básni Wu napsal:
„Když se stromy třesou a shazují listí,
tento gentleman zůstává stále stejně zelený.
S poctivostí mravní a myslí ještě skromnější,
hýčká si svou samotu, aby si zachoval svou přirozenost.“
Wu zde zosobňuje bambus jako gentlemana, který si zachovává svou mravní čistotu i tváří v tvář nepřízni osudu. Wu vyjadřuje obdiv k houževnatosti a skromnosti bambusu. Navzdory vnějšímu tlaku si tato rostlina stále zachovává svou pravou povahu.
V jiné básni napsal:
„Bambus stojí v mrazu vzpřímeně,
jeho stíny jsou v měsíčním světle štíhlé a půvabné.
Pokud chápeš princip sebeobětování,
jaké záležitosti potom mohou ještě tížit tvou mysl?“
Ve výše uvedené básni Wu zmiňuje kultivaci sebe sama. Stejně jako bambus, který rád roste ve vznešených horách daleko od světa, je spokojený a bezstarostný ve své samotě a nezajímá se o světské záležitosti. Nevyhledává pozornost a je lhostejný ke slávě a zisku. Když se člověk těchto tužeb zbaví, dosáhne míru sám v sobě.
Chryzantéma
Pro svou mimořádnou krásu byla chryzantéma oblíbenou květinou starých Číňanů. Jejím květům se daří i v chladném podzimním vzduchu, zatímco ostatní květiny začínají vadnout. Nekonkuruje ostatním květinám, a přesto je všechny převyšuje, což jí dodává trvalou eleganci. Tato květina svou dlouhou životností symbolizuje život plný vitality.
Chryzantému si oblíbil Tchao Jüan-ming (365–427 n. l.), známý básník z období šesti dynastií. Ačkoli Tchao oceňoval podzimní krásu chryzantém, ještě více se mu líbily jejich léčivé účinky, které využíval k přípravě lektvaru dlouhověkosti, když okvětní lístky chryzantém míchal ve víně. Ve své páté básni „Pití vína“ napsal:
„Postavil jsem si dům poblíž míst, kde bydlí jiní,
a přesto tu není hluk kočárů a koní.
Ptáš se mě: „Jak je to možné?“
Když je srdce daleko, místo samo je vzdálené.
Pod východním živým plotem chryzantémy trhám,
a hledím do dálky k jižním horám.
V podvečer dne je horský vzduch krásný.
A letící ptáci se společně domů navrátí.
V těchto věcech je Pravdy náznak,
ale když ji začnu vyprávět, nenacházím slova.“
Tato báseň vyjadřuje básníkovu spokojenost ve venkovském prostředí. Tchao v mládí pracoval jako státní úředník, aby uživil své rodiče. Když viděl, že vláda je zkorumpovaná, odešel ze státní služby a uchýlil se k pasteveckému životu, obklopen krásou přírody. „Náznak pravdy“, o němž Tchao v básni mluví, je pomíjivost života. Bohatství a vliv s námi po smrti neodcházejí. Tchao nám říká, že život je pomíjivý a ve stáří nastupuje opuštěnost. Vyjadřuje pravdu o prostém životě bez světských tužeb, zatímco sbírá chryzantémy v blízkosti hor. Dokonce i místo plné lidí a ruchu se bude zdát vzdálené, když se srdce odpoutá od světa. Tchaova báseň spojuje cit a rozum a vyjadřuje, že jeho klidný stav mysli je v souladu s přírodními zákony, přesto však „nenachází slova“, která by vyjádřila jeho spokojenost.
„Čtyři gentlemani“ – květ švestky, orchidej, bambus a chryzantéma – předali vhled a krásné myšlenky starověkým umělcům a básníkům. Inspirovali jejich obrazy a básně, aby se z nich mohl těšit celý svět.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B.
