„Tak to prostě je,“ říkávala jedna žena, kterou jsem kdysi znal. Když v den, kdy měla v plánu plít záhony, pršelo, byla tato věta to první, co jí vyletělo z úst. Když kamarádka zrušila plánovanou večeři kvůli nečekané povinnosti, z úst jí vypadlo „Tak to prostě je“.
To neustálé opakování jedné fráze mě mírně rozčilovalo. Stejně tak mě iritovalo, že tento fatalistický výrok pronášela štěbetavým, veselým tónem. Zdá se, že tím myslela to, že s deštěm ani zrušenými plány nic nenaděláme, takže je líp se s tím prostě smířit a jít dál.
A samozřejmě se trefila. „Tak to prostě je“ nebo „Je to tak, jak to je“ znamená uznat okovy reality. Když nám zemře milovaná osoba, můžeme propadat zoufalství a mít pocit, že nám nějaký neviditelný chirurg právě odstranil část srdce, nicméně smrt zůstává tvrdou, chladnou realitou. Když naše firma snižuje stavy a my přijdeme o práci, můžeme si dosyta naříkat nad svou smůlou, ale faktem zůstává, že jsme nezaměstnaní.
Právě teď například většině z nás zasahuje realita do našich peněženek. Náklady na potraviny nekontrolovaně rostou a ceny za benzín se zbláznily ještě víc. Tato inflace nás může rozzuřit a můžeme nadávat na vládu, která ji způsobila, ovšem nic jiného nám nezbývá.
Tak to prostě je.
Na druhou stranu se takový fatalismus může ukázat jako osudný. Některé naše národní politiky to dokazují. Tváří v tvář masivnímu pašování drog na naší silně propustné jižní hranici to federální vláda zřejmě vzdala a rozhodla se smířit s tím, že letos opět zemře více než 100 000 Američanů na předávkování. Primátoři některých velkých měst se dívají na rostoucí městskou kriminalitu, bezdomovectví a špinavé, chátrající čtvrti a raději nad tímto úpadkem krčí rameny, než aby s ním bojovali.
Tato lhostejnost zrozená osudem se může projevit i v našem osobním životě. Několik rodičů, které znám, se například odcizilo svým dospělým dětem. Naříkají nad tímto odloučením, ale na své straně s tím nic nedělají. Neútočí na brány tohoto odloučení dopisy, e-maily nebo telefonáty, ale místo toho přijímají ztroskotaný vztah jako něco daného. Kostky padly a hra skončila, zdá se.
Chceme-li se odlepit od země a přenést se přes své problémy, musí v těchto situacích, veřejných i soukromých, dojít ke dvěma věcem. Zaprvé musíme přijmout, stejně jako moje známá, realitu naší situace, tu první část: „Tak to prostě je“. Pokud nám zemře manželka nebo manžel, musíme nejprve vydržet počáteční šok z této tragédie, kdy se nám celý svět zdá jako nesmyslná šmouha. Nakonec se však, máme-li jít dál, musíme s touto novou realitou a jejími hádankami vyrovnat: Jak mohu vychovávat svého devítiletého syna a ještě se uživit? Jak zvládnu všechny povinnosti, které jsou teď jen na mně? Jak může jeden člověk zvládnout všechno, co dříve zvládali dva?
Po tomto jasném pohledu na okolnosti přichází druhý krok: použít zdravý rozum a know-how, abychom změnili směr a vydali se novou cestou. Poradíme se s rodinou, přáteli nebo poradci, zvážíme své možnosti a znovu vstoupíme do ringu.
Ať už jsou naše náboženské sklony jakékoli, modlitba za klid, kterou zpopularizovali Anonymní alkoholici, nabízí pro tento druhý krok cesty vynikající radu: „Bože, dej mi klid, abych přijal věci, které nemohu změnit, odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu, a moudrost, abych poznal rozdíl.“
Přijetí, odvaha, změna a moudrost: To jsou znaky, které oddělují „Tak to prostě je“ od „Důležité je to, co si z toho odnesu“.
