Existuje souvislost mezi motivací a nadějí? A měli bychom ji znát?
Okamžitě zavrhněme myšlenky, jako je ta, kterou najdeme v ruském přísloví: „V království naděje není zima.“ O naději nemusíme mluvit jako o pouhém zbožném přání. Mluvme o něčem mnohem významnějším a zásadnějším. Řecký mýtus o Pandoře to vystihl přesně: když Pandora neposlechla a otevřela skříňku (či dózu) a vypustila tak všechno zlo světa, poté, co skříňku zavřela, v ní zůstala pouze naděje. Slovo, které starořecký básník Hésiodos používá pro „naději“, je „elpis“, což může znamenat „naděje“, ale často se překládá také jako „očekávání“. K tomuto bodu se ještě vrátíme.
Naděje
Naděje je podle tohoto mýtu pro lidský život nezbytná, protože bez ní bychom propadli zoufalství a depresi, vzdali bychom se života. Tento scénář není jen fantazií. Světový odborník na optimismus, americký psycholog Martin Seligman, který je profesorem psychologie na Pensylvánské univerzitě, ve své knize „Autentické štěstí“ uvedl: „Optimismus a naděje nám pomáhají lépe zvládat depresi, jakmile udeří nepříznivé události, zlepšují výkonnost v práci, zejména v náročných zaměstnáních, a zlepšují fyzické zdraví.“
Bývalý český prezident Václav Havel poznamenal, že „naděje není přesvědčení, že něco dopadne dobře, nýbrž jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne“. Jinými slovy, smysl je pro naději klíčový, protože pokud smysl chybí, v co pak doufáme? Naděje je navíc také něčím pozitivním, jak poznamenal i levicový politický filosof Ernst Bloch ve své knize „Princip naděje“ (1959, 1986): „Naděje miluje spíše úspěch než neúspěch.“
A pokud se zamyslíme nad literaturou či fikcí (a budeme mít na paměti bystrý postřeh profesora Charlese Singletona, odborníka na Danta, že největší fikcí Dantovy Božské komedie je to, že není fikcí), připomeneme si, že nad branou do pekla je nápis, který obsahuje následující sdělení: „Zanechte vší naděje, kdo vstupujete.“ Peklo je místo, kde není žádná naděje. Přečteme-li celé „Peklo“ a seznámíme-li se se všemi postavami, s nimiž se v něm Dante setkává, zjistíme, že zatracenci nemají žádný smysl života a ani žádnou motivaci. Místo toho je každý z nich uzavřen v sebedestruktivním a opakujícím se chování. Toto chování odráží to, jak žili, jen nyní bez možnosti změny. Jejich existence je extrémně robotická: veškerá možná lidská radost se pro ně zcela vytratila.
Svatý Pavel popisuje tři největší ctnosti jako víru, naději a lásku. Láska je největší z nich, ale všimněme si, že při popisu vlastností lásky říká, že láska „všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží“ (1 Korintským 13:7). Jinými slovy, naděje je nedílným aspektem či stránkou samotné lásky. O motivaci se svatý Pavel nezmiňuje a ani jinde v Bibli se toto slovo nepoužívá, ale myslím, že je zcela jasné, že pokud existuje naděje, pak existuje i motivace.
Motivace
Proč se ale v Bibli nepoužívá slovo „motivace“? Anglické slovo pro naději – „hope“ pochází ze staroanglického slova „hopian“, což naznačuje základní myšlenku „skok nebo skákat s očekáváním“. Jako pojem sahá ještě dále do řeckého jazyka a Bible.
„Motivace“ jako slovo je relativně novodobým fenoménem. Poprvé se objevila na počátku 20. století v roce 1904. To je překvapivé, když se nad tím zamyslíte, vzhledem k jeho dnešní všudypřítomnosti. Vyhledávání tohoto slova na Googlu přináší přibližně 1 380 000 000 výsledků – to je více než miliarda! Abychom si však nemysleli, že slovo „naděje“ bylo vytlačeno, toto slovo vyprodukuje na Googlu více než dvě miliardy výsledků. Obě slova jsou tedy v našem jazyce velmi aktivní. Vytvoření slova „motivace“ v tak nedávné době naznačuje nějaké nové významové zaměření, které slovo „naděje“ samo o sobě neoznačuje.
Jaké by toto zaměření mohlo být, naznačuje časový rámec, v němž se vyskytuje. Co významného se stalo v době kolem roku 1904, co se změnilo a co mělo už navěky změnit způsob lidského myšlení? Patrně nejzjevnější je, že o 13 let dříve začal publikovat svá díla Sigmund Freud a že v roce 1899 vyšla jeho kniha „Výklad snů“. A hle, pedagogové dnes zjišťují, že sny a naděje spolu úzce souvisejí. V článku nazvaném „Naděje jako faktor v myšlení učitelů v třídní praxi“ autoři Collinson, Killeavy a Stephenson tvrdí: „Nejen, že naděje dává životu smysl, umožňuje nám snít.“
Ačkoli tito autoři používají slovo „sen“ v laickém slova smyslu (na rozdíl od Freudova odborného užití), můžeme dojít k závěru, že oba významy spolu souvisejí. Vezměme si Freudův pohled v knize „Výklad snů“: „Sen je osvobození ducha od tlaku vnější přírody, odpoutání duše od pout hmoty.“ Snění, dokonce i snění ve dne, je jistě právě toto: osvobození od tlaku vnějšího světa, a proto se mu rádi oddáváme. Jak však autoři s odkazem na odbornici na pedagogiku Freemu Elbazovou (1992) poznamenávají: „Naděje se zdá být dispozicí, která leží mimo technologickou racionalitu moderní kultury.“ A dále dodávají: „Zdá se, že naděje leží také mimo deziluzi postmoderní doby.“
Stručně řečeno, máme tu situaci, kdy se ve 20. století vyhýbáme „naději“ jako vážnému tématu: je příliš pozitivní, má příliš mnoho teologických konotací, a proto není – nebo možná přesněji řečeno nemůže být – vědecká. „Motivace“ naproti tomu může tuto mezeru pohodlně zaplnit, protože nenabyla všech historických konotací „naděje“. Motivace sama o sobě je sice pozitivní, ale může se projevit i v negativním smyslu, jako je tomu u slova „demotivace“. Na druhé straně nemáme žádné slovo jako „de-naděj“, pouze „beznaděj“, což znamená absenci naděje; nemáme ji. Registrujeme pro ni nulovou hodnotu, a tak se nejedná o záporné číslo (nebo „kladnou“ averzi) jako u „demotivace“.
Důležitost tohoto bodu spočívá samozřejmě v tom, že když pro naději neexistuje záporná hodnota, pak je jasné, že bychom ji měli mít všichni; má „hodnotu“, a její absence v nás tedy znamená nedostatek. Deficit v nás by však byl v moderním myšlení odsuzující, a to si nemůžeme dovolit.
Zatímco pokud máme pro motivaci zápornou hodnotu, může být „motivační zápor“ u jakékoli věci, tématu nebo hodnoty prostě takový, jaký je. Nemusíme z toho vyvozovat žádné soudy (i když chápeme, že být motivovaný je obecně lepší než nebýt). Máme-li tedy na paměti tyto počáteční myšlenky, jaký je další rozdíl mezi motivací a nadějí a jak spolu ještě souvisejí? Těmito myšlenkami se budeme dále zabývat ve druhé části tohoto článku.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B.
