V minulém článku jsme se zabývali pojmy naděje a motivace a poukázali jsme na to, že naděje je starobylé slovo, které sahá hluboko do staré antiky. Motivace jako slovo byla poprvé použita v roce 1904; přesto jsou obě slova stále velmi aktuální – s miliardami zobrazení na Googlu. Přesto má každé z nich jinou konotaci. Konkrétně jsme naráželi na Freuda a vznik psychologie jako vědy, díky němuž se výraz „motivace“ stal přijatelnějším než výraz „naděje“ s jeho silnými teologickými konotacemi. V sekulárně ovládaném světě Západu jsou teologické konotace obvykle nežádoucí. Připomínají lidem vyšší autoritu, kterou se sekularismus neustále snaží očerňovat.
Na začátku článku jsme se bavili o Pandoře a o tom, že po otevření skříňky v ní zůstala jen naděje. I když je „naděje“ pozitivní pojem, v našem moderním světě se i ten může zdát bolestný. Ve filmu „Clockwork“ z roku 1986 říká postava Johna Cleese: „Nevadí mi zoufalství, ale naděje, se kterou se nemohu smířit.“ A současný anglický básník Tony Watts píše v trojverší básně „Pandora“ brilantně, byť pochmurně:
A na dně skříňky ležela Naděje…
a její tlumené, neutuchající volání…
stejně jako mobilní telefon v pytli na mrtvoly.
Díky Wattsově živé obrazotvornosti se naděje zdá být horší než zoufalství.
Víra, naděje a milosrdenství
To je právě ten moderní neduh. Zdá se, že v našem myšlení je zakořeněno, že neexistuje žádná naděje; naše vesmírná situace, chcete-li, je beznadějná. Jak však poznamenal G. K. Chesterton: „Milosrdenství znamená odpustit to, co je neodpustitelné, jinak to není žádná ctnost. Naděje znamená doufat, když jsou věci beznadějné, jinak to není žádná ctnost. A víra znamená věřit neuvěřitelnému, jinak to není žádná ctnost.“
Řečeno jinými slovy, absence hmatatelnosti těchto pojmů (milosrdenství, naděje, víra) není důkazem toho, že neexistují nebo že neukazují na něco skutečného. Jsou to právě ony podmínky, za nichž dokazujeme řád, dobrotivost, smysl celého stvořeného světa – viditelného i neviditelného! Navzdory temnotě, chaosu, anarchii a zlu, jimiž je náš svět zamořen, máme naději. A pokud ji nemáme, jsme ztracený národ.
V čem se liší naděje a motivace
Pro účely tohoto článku ponechme stranou prvky víry a milosrdenství. Správně chápaná naděje je předpokladem našeho zdravého rozumu a zdraví. A zde se dostáváme k zásadnímu rozdílu mezi nadějí a motivací. Ten lze shrnout slovem „čas“, chápaným z gramatického hlediska jako minulost, přítomnost a budoucnost.
Motivace je (i když ne výhradně) orientována na přítomný čas. Týká se mé nebo naší motivace v přítomnosti. V tomto smyslu je silně zaměřena na osobu a na mě, protože je spojena s výkonem. Výkon podáváme proto, abychom dosáhli cílů, a pokud jsme motivováni, máme k tomu dostatek energie.
Co se ale stane, když se motivace vypaří? Jak píše anglický psychiatr a spisovatel Dr. Raj Persaud ve své knize „Zůstat při smyslech“: „Když se motivace zhroutí, nejenže se sama naplní, ale může vést i k vážným psychickým problémům, pokud vede k pocitům beznaděje a přesvědčení, že se věci v budoucnu nezlepší.“ Jak je patrné z této citace, rozpad motivace v přítomnosti vede k pocitům beznaděje ohledně budoucnosti. Naděje je tedy výrazněji zaměřena na budoucnost. Naděje je totiž způsob, jakým vysíláme zprávy do budoucnosti!
Kromě toho se naděje méně zaměřuje na vlastní osobu než motivace a je více zaměřena na druhé; je více spojena s altruismem a blahem druhých. Proto často hovoříme o naději pro svět, pro lidstvo, pro náš národ a pro nesčetné skupiny a organizace, které s námi mohou, ale nemusí být přímo spojeny: například naděje pro chudé, pro vyděděné, pro oběti mučení nebo zneužívání atd.
V čem jsou si naděje a motivace podobné
V první části tohoto článku jsme uvedli, že slovo, které starořecký básník Hésiodos použil pro naději, je „Elpis“, což může znamenat „naděje“, ale často se také překládá jako „očekávání“.
Ve své knize „Mapování motivace“ předkládám teorii, podle níž se motivace skládá ze tří základních složek: naší osobnosti, našeho sebepoznání a především našich očekávání. Co jsou to očekávání? Očekávání jsou naše přesvědčení o budoucích výsledcích. Uvedu jednoduchý příklad: pokud jsme přesvědčeni, že se ucházíme o velmi žádané zaměstnání, bude naše motivace ucházet se o něj vysoká; pokud jsme přesvědčeni, že ucházet se o takové zaměstnání nebude úspěšné, je pravděpodobnost, že se o něj budeme ucházet, nižší a naše motivace se snižuje a dostáváme se do oblasti sebenaplňujícího se proroctví.
Pokud jsou však očekávání klíčovou složkou motivace, jsou zásadní i pro naději. Jak poznamenala Vivienne Collinsonová v článku „Zlepšování vysokoškolské výuky: Učení se na příkladech středoškolských učitelů“, „očekávání doprovázená činy jsou charakteristickým znakem naděje“. Význam všech těchto skutečností nelze podceňovat. Zjistili jsme, že motivace jde ruku v ruce s výkonem; bez vysoké úrovně motivace nelze dosáhnout vysokého výkonu.
I naděje je nezbytná. Daniel Goleman ve své knize „Práce s emoční inteligencí“ uvádí: „Studie kompetencí ukazují, že nejlepší pracovníci v oblasti lidských služeb – od zdravotnictví a poradenství až po učitelství – vyjadřují naději pro ty, kterým se snaží pomoci. … V těchto zaměstnáních, kde je vysoký stres a častá frustrace, je naděje klíčová.“ Přiznejme si však upřímně, že stres je v našem moderním světě všudypřítomný, a tak je nejspíš pravda, že všichni špičkoví pracovníci v jakémkoli náročném oboru mají vysoká očekávání, velkou motivaci a podle toho také velké naděje.
Jeden závěr plynoucí z této diskuse je, že motivace i naděje jsou pro naše blaho zásadní. Bez nich je mnohem pravděpodobnější, že budeme trpět oněmi „vážnými psychickými problémy“, na které upozornil Dr. Persaud. Výzvou pro nás všechny je být motivovaní, mít velké naděje a najít taková očekávání, která v nás tyto prvky podporují. Ale snad nejsilnější ze všeho, uvažujeme-li o budoucím směřování naděje, je připomenout si onen nádherný výrok svatého Klementa Alexandrijského: „Jestliže nedoufáš, nenajdeš to, co je za tvými nadějemi.“ Kdyby se naše naděje uskutečnila – stala se skutečností – mohlo by se stát něco ještě neuvěřitelnějšího! A to už je v našem současném světě něco, čeho stojí za to si vážit, že?
Přeloženo z článku newyorské redakce.
