Naše reakce na těžké časy je přesně to, co nás jako jedince definuje. Zoufalství a beznaděj mohou být zabijákem. Jako příklad lze uvést, že počet úmrtí na předávkování drogami ve Spojených státech vzrostl od května 2020 do dubna 2021 o 25 %, což poslalo do hrobu více než 100 tisíc Američanů. Ať už tento nárůst obětí vyvolalo cokoli, můžeme si být jisti, že většina z těch, kdo zemřeli, žila bez naděje a víry v budoucnost.
V mnohem širším měřítku může zoufalství a jeho blízký příbuzný, deprese, zničit také lidského ducha. Ztráta zaměstnání, rozpad manželství, smrt milované osoby – tyto a další tragédie mohou způsobit, že ztratíme srdce, propadneme sklíčenosti a vzdáme se veškeré naděje. Ti, kteří jsou pohřbeni v této temnotě, chtějí často spát 24 hodin denně. Někteří rezignují na osobní hygienu. Jiní vypínají telefony a cítí se tak izolovaní a ztracení, že i cesta do obchodu nebo knihovny se pro ně stává téměř nepřekonatelným Everestem námahy.
V takto závažných případech se postižení často obracejí na odborníky s žádostí o poradenství nebo o terapeutické léky, které by je z těchto temných bouří zachránily. Výcvik a přístupy, které tito muži a ženy používají, často dokáží sklíčeným duším hodit pomocné lano a vytáhnout je z propasti.
Pokud jsou však tito klienti schopni znovu vnímat slunce nad hlavou, musí mít vůli a touhu se tohoto lana chopit.
Za méně závažných okolností, kdy je melancholie spíše návštěvníkem než stálým hostem, si ti z nás, které, jak to nazýval Winston Churchill, kousl „černý pes“, mohou vymyslet vlastní terapii. Zde je pět tipů – a na internetu jich můžete najít spoustu dalších – které mně osobně v průběhu let pomohly.
Odosobněte se
Když jsem kdysi učil, moji studenti vyžadovali mou plnou pozornost. V koutku mysli mi sice mohla přetrvávat mizerná nálada, ale ty hodiny ve třídě mi poskytovaly tolik potřebný odpočinek od smutku. Stal jsem se hercem, který si vytvořil vnější masku, jež mi poskytla několik hodin úlevy od bolesti.
Najděte si pozitivní motto
Před šesti lety, když mě neúspěch mlátil jako nějaká těžká váha v ringu, z něhož nebylo úniku, vzal jsem stíratelný fix a na skleněné dveře svého bytu napsal „Invictus“, což latinsky znamená „Neporazitelný“. To slovo tam zůstalo několik měsíců. Někdy jsem se mu vysmíval, jindy jsem se na něj nemohl ani podívat, ale nakonec mi „Invictus“ pomohlo přenést se přes tu poušť, která se stala mým životem.
Všechno pomine
Čas je jedním z nejmocnějších, ale zároveň nejpřehlíženějších léků na světě. My lidé jsme často netrpěliví tvorové, jak je vidět na každém oddělení motorových vozidel, a chceme výsledky včera. Ale jak mi vyprávěl jeden kamarád o svých vlastních potížích se sklíčeností, poznání, že jeho stav je jen nálada, a tudíž dočasný, ho udrželo v chodu. Totéž platí i pro nás.
Rozhýbejte tělo, rozhýbe se i nálada
Když byl tentýž kamarád mladší a byl na dně, chodil po ulicích města, někdy i celé hodiny, aby si zlepšil náladu. V mém případě je stejně účinný úklid – oprašování polic, utírání skvrn z dřevěných podlah, mytí pracovních desek. Provádění těchto prací v rychlém tempu mi zlepšuje náladu a přináší další uspokojení z nablýskané kuchyně nebo uspořádaných polic s knihami.
Krásná píseň Zdeňka Svěráka z pohádky Princové jsou na draka o tom, že práce dokáže zahojit všechny splíny.
Odstřihněte negativní vlivy
Někdy mě například srazí na kolena celostátní zprávy. Když vypnu notebook, a místo toho si vezmu do ruky knihu nebo zavolám příteli, často se mi podaří získat tolik potřebný klid od špatné nálady.
Fungují tyto taktiky vždy? Samozřejmě že ne. Ale to nás přivádí k závěrečné terapii: Nevzdávat to! Pamatujte: tento záchvat deprese pomine a my mu můžeme pomoci vytlačit ho ze dveří.
Jeff Minick má čtyři děti a rostoucí řadu vnoučat. Dvacet let vyučoval dějepis, literaturu a latinu na seminářích studentů domácího vzdělávání v Asheville ve státě New York. Je autorem dvou románů – „Amanda Bell“ a „Prach na jejich křídlech“ a dvou děl literatury faktu, „Učení za pochodu“ a „Filmy dělají člověka“. Dnes žije a píše ve Front Royal ve státě Virginia. Jeho blog najdete na stránkách JeffMinick.com.
Původní článek newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložil a upravil Ondřej Horecký.
