Smutek přichází v mnoha různých podobách.

Smrt milované osoby, rutinní návštěva u lékaře, která odhalí smrtelnou nemoc, konec manželství, srdce zlomené zradou, mladý člověk chycený do drog a odsouzený do vězení, předčasná smrt domácího mazlíčka, bankrot, ztráta zaměstnání bez vlastního přičinění – ten seznam je dlouhý a následné trápení přichází v nejrůznějších obměnách.

I způsob truchlení je u každého člověka jedinečný. Někteří z nás se o svou bolest dělí s přáteli a rodinnými příslušníky, jiní své trápení stoicky skrývají. Jedna žena opuštěná manželem pláče celé dny, jiná své utrpení maskuje a dál se věnuje svým povinnostem bankéřky a matky.

Mezitím lidé, kteří se snaží utěšit postiženého, často nevědí, co říci nebo udělat. Někteří nabízejí trapnou nebo nevhodnou útěchu, protože cítí potřebu něco říct. Někteří naopak nemusí říci nic, protože jim v oslovení po pohřbu nebo jiné katastrofě brání pocity nedostatečnosti a strachu.

Ve své knihovně mám řadu knih o truchlení, včetně takových titulů jako je „Léčení zármutku u dítěte po ztrátě domácího zvířete: Příručka pro rodiče“, „Kniha o truchlení pro ženy“ nebo „Jak pomoct někomu, kdo truchlí: Návod na uzdravení“.

Tyto příručky jsou nepochybně užitečné, já tu však nabízím pouze své vlastní postřehy o zármutku a zotavení z něj a o tom, jak pomoci pozůstalým. Stejně jako všichni lidé v mém věku (je mi 70 let) jsem si zažil smutek a zlomené srdce a byl toho svědkem u druhých.

Udělejte si čas na procítění bolesti

Šest týdnů po smrti mé ženy seděly naše děti a jejich babička z matčiny strany u kuchyňského stolu, když vtom řekla: „Všichni se s tím musíme vyrovnat a jít dál.“ A já jsem jí odpověděl: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.“

Můj nejstarší syn, kterému ještě nebylo dvacet, odpověděl: „Babi, my se přes to přeneseme, ale teď chceme pokračovat ve stýskání po mámě.“

Byla to moudrá slova. Můj syn si dopřál čas na truchlení a prošel si tím. Při svých cestách k nám domů si babička vyžádala návštěvu dceřina hrobu, který byl nedaleko, ale obvykle tam zůstala necelou minutu nebo dvě, protože se hned rozplakala a poprosila, abychom se vrátili domů. Nevypořádala se se smutkem.

Nikdo z nás nemá rád utrpení, ale taková velká ztráta vyžaduje, abychom bolest prožívali a nechali čas, aby vykonal svou práci. Jeden terapeut mi jednou řekl, že zármutek nad ztrátou milované osoby může trvat až tři roky, než se konečně dostaví uzdravení. Buďte tedy trpěliví sami k sobě i ke svému okolí. Truchlení se neřídí žádným časovým rozvrhem.

Buďte přítomní

Přítomností mám na mysli jak přítomnost těch, kteří jsou přímo zasaženi, tak přítomnost těch, kteří se o ně starají.

Někteří z nás, kteří prochází ztrátou nebo zradou, jsou v pokušení se od svého utrpení vzdálit. Znám muže a ženy, kteří se pouštěli do nákupních horeček a lehkovážně utráceli peníze ve snaze udržet bolest na uzdě. Jiní se mohou obrátit k drogám nebo alkoholu, vrhnout se do práce, hledat si jiného manžela nebo milence nebo hledat rozptýlení ve hrách, jako je golf nebo tenis.

Útěk před zármutkem nebo snaha skrýt se před ním často prodlužuje proces uzdravování a může přinést další potíže. Každý z nás má různé způsoby truchlení, ale jedním z klíčových prvků na této cestě je přítomnost, naše ochota čelit ztrátě a zármutku.

A ti, kdo chtějí pomoci truchlícím přátelům a členům rodiny, by měli vědět jedno: vaše přítomnost znamená víc než jídlo, peníze nebo slova. Být tam s člověkem, nejlépe fyzicky, je ten nejlepší dar, který můžete dát. Objetí v takové chvíli znamená víc, než si dokážete představit.

Cvičení, strava, denní režim

Pokud vám život uštědřil strašnou ránu, často se z toho šoku budete cítit fyzicky špatně, někdy můžete mít až nevolnost. Může se stát, že budete špatně spát, odmítat jíst a nebudete chtít dělat nic jiného než sedět na pohovce a zírat do prázdna.

To je doba, kdy navzdory všem opačným impulzům musíte začít jednat aktivně a postarat se o sebe. Jezte zdravě. Snažte se co nejlépe spát. Dopřejte si trochu pohybu. I procházka kolem bloku vám může pomoci zlepšit náladu.

Udržování rutiny v co největší míře může také působit jako prostředek proti smutku. Měl jsem ve zvyku chodit s nejmladším synem jednou nebo dvakrát týdně do knihovny a pár týdnů po smrti jeho matky jsme se k této rutině vrátili. Tyto návštěvy nám oběma poskytly pocit kontinuity a spojení se šťastnější minulostí.

Pokud se snažíte utěšit přítele nebo člena rodiny, kterého postihla tragédie, můžete mu pomoci tím, že mu přinesete zdravé, doma uvařené jídlo nebo mu věnujete dárkový poukaz do místní prodejny potravin. Pokud bydlíte poblíž, můžete jim nabídnout, že s nimi budete dva nebo tři večery v týdnu chodit na procházky, což je cvičení přispívající k dobrému zdraví i k dobré konverzaci.

Podpora zvenčí

Někteří lidé se se ztrátou nedokážou vyrovnat ani s podporou druhých. Někteří také buď nemají žádné blízké, kteří by žili v blízkosti, nebo jim chybí podpůrná síť přátel, kteří by jim mohli zvednout náladu a provázet je bouří.

V těchto případech může být nesmírně prospěšné obrátit se na terapeuta nebo podpůrnou skupinu. Podpůrné skupiny nám dávají možnost setkat se s lidmi, kteří prožili podobná trauma jako my, a tato sdílená bolest nám často může ulehčit naše břemeno, díky čemuž si uvědomíme, že nejsme tak sami, jak bychom si mohli myslet.

Také terapeut nám může pomoci pracovat s naším smutkem, vést nás k vyzkoušení různých léčebných technik, a když nic jiného, umožní nám říkat věci a ronit slzy, které bychom jinak mohli skrývat i před svými blízkými.

Nikdy nejsme stejní

Zármutek nás mění. Zde je jeden příklad. Některým čtenářům se může zdát banální, ale v galerii mých životních selhání se vyjímá ve velkém.

Ve středu 12. května 2004 jsem před devátou hodinou ráno zavolal své ženě z budovy, kde jsem vedl semináře pro domácí učitele, a požádal ji, aby vyhledala otázky na slohové práce, které jsem zapomněl přinést z domova. Necítila se dobře, ale našla mé poznámky a přečetla mi potřebné informace. Když jsme ukončili náš rozhovor, její poslední slova, která mi řekla, byla: „Mám tě ráda.“

Moje poslední slova pro ni: „Musím jít. Studenti čekají. Uvidíme se ve čtyři.“

Když jsem přišel domů, ležela na podlaze naší ložnice v kómatu. Následující pondělí zemřela v nemocnici v Asheville v Severní Karolíně na mozkové aneurysma.

Co se mnou bylo? Proč jsem prostě neřekl: „Taky tě mám rád?“ Proč? Proč? Proč?

Ta otázka mě pronásledovala. Pronásleduje mě dodnes. Ale od toho dne, až na jednu výjimku – příbuzného, kterému slova „mám tě rád“ připadají nepříjemná – říkám „mám tě rád“ pokaždé, když končím rozhovor se svými dětmi, vnoučaty a mnoha přáteli.

Profesor Smutek

Ztráta a zármutek zanechávají některé lidi zahořklé nebo cynické, neschopné vidět ve svém životě a ve světě to dobré. Pokud si však dáváme pozor, smutek dokáže být velkým učitelem. Může prohloubit naši empatii a lásku k druhým, nakonec nám dá sílu vážit si těch, které jsme ztratili, a dokonce nám umožní poučit se od těch, kteří nám ublížili – z manžela, který opustil manželství, mrtvé matky, která nás zranila, obchodního partnera, který nás přivedl k finančnímu krachu.

Jak kdysi napsala Kate McGahanová, spisovatelka a dlouholetá hospicová poradkyně: „Smutek vás nepustí, dokud nenaplníte to, co vás přišel naučit“.

Jeff Minick má čtyři děti a rostoucí řadu vnoučat. Dvacet let vyučoval dějepis, literaturu a latinu na seminářích studentů domácího vzdělávání v Asheville ve státě New York. Je autorem dvou románů – „Amanda Bell“ a „Prach na jejich křídlech“ a dvou děl literatury faktu, „Učení za pochodu“ a „Filmy dělají člověka“. Dnes žije a píše ve Front Royal ve státě Virginia. Jeho blog najdete na stránkách JeffMinick.com.

Originální článek zde.