Pandemie covid-19 se sice konečně zpomaluje, nicméně vrhla ostré světlo na jeden lidský problém, kterému nikdy nikdo z nás neunikne. Jednoho dne zaplní knihy analyzující tuto pandemii celé řady knihoven, ale žádná analýza nemůže zastřít zjevný lidský stav, kterému musíme čelit – skutečnost, že všichni zemřeme.
Nejlépe to řekl pacient umírající na ALS (Amyotrofická laterální skleróza, pozn. red.): „Nikdo se z toho nedostane živý.“
Mnozí z nás v uplynulém roce přemýšleli o smrti víc než kdykoli předtím. Psycholog Ronnie Janoff-Bulman říká: „Jakmile víte, že v sousedství číhá katastrofa, která může kdykoli kohokoli postihnout, vykládáte si realitu jinak.“ S tím, jak interpretujeme dnešní realitu ve světle naší budoucí smrti, zamysleme se nad tím, jak přesně opustíme tuto zemi.
Jako lékařka, která se zabývá nevyléčitelně nemocnými pacienty, vím, že při uvažování o smrti platí čtyři věci:
1. Většina z nás předpokládá, že se dožije vysokého věku
Nikdo z nás nemá zaručený zítřek. Není lepší čas se připravit než teď, bez ohledu na věk nebo zdravotní stav. Promyslet si a sepsat svá poslední přání může přinést překvapivou útěchu. Na internetu najdete plno zdrojů, které vám s tímto procesem pomohou.
Intenzivně plánujeme mnoho životních událostí, jako jsou narození, svatba, výročí a narozeniny, tak proč si nenaplánovat i poslední zásadní období svého života – ano, i to je ještě život. Popravdě řečeno jsem viděla spoustu lidí, kteří prožili své nejlepší období, když jim byla sdělena diagnóza nevyléčitelného onemocnění.
2. Pro ty, kteří čekají, až dostanou chmurnou prognózu, aby začali o umírání uvažovat, je tento proces často obtížnější
Je náročné vést rozhovory o konci života v době krize, kdy jsou emoce všech lidí proměnlivější. Byla jsem svědkem toho, jak když lékařský tým předložil rodině rozhodovací varianty, mnoho rodin se ve stresu rozdělilo, protože názory na to, co by se mělo udělat, se lišily.
V kritických situacích, pokud daný pacient sám učinil předem přípravy, rodiny se mohou plněji soustředit na péči o pacienta a na dávání lásky, místo aby přemýšlely o tom, co by si pacient přál.
3. Rozhovory o smrti a umírání jsou většině lidí nepříjemné
I když samotný rozhovor o smrti nezvyšuje pravděpodobnost úmrtí, už jen konverzace o umírání v nás může vyvolat strach nebo smutek. Uvažovat o otázkách konce života, který budeme mít pod kontrolou, však není morbidní – je to moudré. Vezměme si dva příklady ze života.
Prvním byla moje kamarádka Lani. Když se dozvěděla, že jí zbývají necelé dva roky života, tvrdě bojovala, hlavně kvůli své rodině. S úžasem jsem zjistila, že dva roky předtím vyklidila skříně a půdu.
„Zbav se těch věcí,“ řekla mi osobně, „děti to stejně nebudou chtít.“ Připravila se na to, takže mohla strávit poslední měsíce života se svou rodinou a těšit se z ní. Vzpomínám si, že její ložnice v domě byla nádherným místem klidu a míru. Právě tam zemřela, obklopená svou velkou rodinou.
Druhým příkladem je muž jménem Ralph. Měl daleko k ideálnímu otci nebo manželovi. Byl to statný muž, nezdálo se, že by brzo zemřel, přesto ho na pokraj smrti přivedla silná mrtvice.
Ironií osudu je, že tento otec, který toho pro svou rodinu nikdy moc neudělal, se na svou smrt připravil tím, že vyplnil on-line formulář známý jako „Pět přání“. V posledních měsících života, kdy jeho děti uspokojovaly jeho potřeby podle jeho písemných pokynů, poznaly zranitelného otce, který ve své zranitelnosti vzbuzoval lásku. Poslední dar, který zanechal svým dětem – jeho plánování – byl tím nejlepším darem, který jim kdy mohl dát. A poslední měsíce před smrtí byly ty nejlepší měsíce jeho života.
Lidé se mě ptají, jak mluvit o smrti s mladšími dětmi. Nedávný článek v časopise Parents Magazine zdůraznil, že je důležité mluvit s dětmi o smrti, i když jsou malé, abychom se vyhnuli matoucím a často děsivým pocitům.
Stále si vzpomínám, jak mě jako dítě vyděsilo, když jsem se dívala na animovaný film „Bambi“ a na smrt Bambiho matky. Můj vnuk byl zase vyděšený z filmu „Lví král“, když si smrt povolala Mufasu.
Skutečnost je taková, že ve většině dětských filmů je umírání nebo smrt hlavním tématem. O těchto smutných a děsivých scénách musíme s dětmi otevřeně mluvit. Vlastně víc naslouchat, než hovořit.
4. Většina náboženství nabízí duchovní (a dokonce i neduchovní) vedení svým umírajícím stoupencům a jejich blízkým
Například židovská víra má rituály, které zohledňují teologické, praktické a emocionální potřeby nevyléčitelně nemocného. Správnost či nesprávnost naší víry se ukáže až po smrti, ale příprava, která předchází poslednímu výdechu, je cenná a je nedílnou součástí procesu umírání. Zdá se, že ti, kteří se takto nepřipravují, trpí více a nejvíce trpí rodiny, které se musí vyrovnat s nečekanou, náhlou smrtí.
Jakmile se smíříme s představou vlastní smrti a vytvoříme si plán, jak budeme umírat, můžeme se připojit k těm, kteří tento nevyhnutelný lidský stav zlehčují. Můžeme se smát s komikem Jerrym Seinfeldem, který říká: „Nenechte se mýlit tím, proč tu ta miminka jsou – jsou tu proto, aby nás nahradila.“
A my můžeme opustit Zemi s jistotou, že tyto děti v posledních okamžicích nezatěžujeme, ale přinášíme požehnání svým rodinám.
Doktorka Pamela Prince Pyleová vykonává od roku 1992 nemocniční lékařskou praxi ve Spojených státech a od roku 2009 působí také na misii ve Rwandě pro Africa New Life Ministries. Je autorkou knihy „Dobrá smrt: Naučte se žít jako byste umírali“ (A Good Death): „Learning to Live Like You Were Dying.“
Z anglického originálu newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložil Ondřej Horecký
