Rakovina je jedna z nejběžnějších onemocnění naší doby, a přesto ti, kteří jí čelí, zřídka vědí, co na ně konkrétně čeká. Mají pouze obecnou představu. Michele Goncalvesová ve své sérii článků pro Epoch Times líčí své vlastní zkušenosti s rakovinou konečníku třetího stádia od doby před diagnózou až po rekonvalescenci.
Víra ve vyšší moc je hluboce osobní záležitost. Já jsem v boha vždycky věřila, ale to, jak svou víru praktikuji, se změnilo. Asi dvacet let svého života jsem chodila každý víkend do kostela, ale od dospělosti už necítím potřebu to takhle dělat.
Dávám přednost přímější lince k bohu, bez prostředníků, a prosím ho o pomoc a vedení vždy, když se mi zachce nebo to potřebuji. Když mi v prosinci 2017 našli rakovinu konečníku třetího stádia, byla jsem vystrašená a první věc, co mě napadla, bylo promluvit si s bohem.
Jak si tak ty první dny vybavuji, nebyla jsem na boha naštvaná, to ne, a neměla jsem v sobě zlost za to, že jsem tuhle nemoc dostala. Také jsem nikdy přímo neprosila o vyléčení. Ani vlastně nevím proč, ale moje modlitby se zaměřovaly na prosení boha, aby mi dal sílu a odvahu projít těžkou cestou, která mě čeká.
Pověděla jsem bohu, že nechci umřít. Vysvětlila jsem mu, že chci žít, protože mám pocit, že tu jsou ještě věci, které tu na zemi musím udělat a v konečném důsledku jsem přijmula fakt, že je na něm, jestli si mě k sobě vezme nebo ne.
Hluboce v nitru jsem měla pochopení, že tato událost je v mém duchovním vývoji důležitým krokem. Musím si tím projít, a tak jsem to nezpochybňovala ani s tím nebojovala.
Za ten rok a půl mojí cesty plné operací a léčebných procedur mi bůh dal znamení naděje i povzbuzení a o některé z nich bych se s vámi ráda podělila.
Pár dnů po stanovení diagnózy mi volala matka, která mi pověděla, že můj otec měl právě duchovní zážitek, který se týkal mě a že mi ho chce sdělit.
V té době bylo tátovi 86. Přiznal se mi, že když se dozvěděl, že mám rakovinu, hodně ho to vzalo a břečel jak malé dítě. Nemohl zastavit slzy. Pak měl najednou za několik dnů pocit, že mu celé tělo překypuje hlubokým a nesmírným klidem a štěstím.
Řekl, že díky tomu prostě „věděl“, že to přežiju a že budu v pořádku. Zmínil se také, že ta cesta nemusí být snadná, ale že to nakonec zvládnu. Po tomto prožitku ho pláč úplně přešel.
Nebylo to poprvé, co můj otec zažil tento pocit hluboké niterního ujištění. Před lety byl v ordinaci lékaře, který mu dělal test na stres a všiml si, že něco není v pořádku. Během pár hodin čelil scénáři pětinásobné operace bypassu, protože několik tepen bylo na 90 procent ucpaných.
Noc před operací ho zalil stejný pocit a on věděl, že bude v pořádku. Tohle se stalo před víc jak 10 lety a čas prokázal, že měl pravdu. V rodině to všichni bereme jako znamení z nebe, od boha.
Další příklad se stal tři dny po mojí velké operaci, kdy mi vybrali nádor a provedli ileostomii. Katetr musel být vytažen a do čtvrté hodiny odpolední jsem musela sama začít močit, jinak by se musel dát katetr zpátky.
Uběhlo několik hodin a stále žádná moč. Pila jsem vodu, procházela se, taky jsem zkoušela párkrát hopsat, aby se věci daly do pořádku, ale nic nezabíralo. Do konce času mi zbývala asi hodina.
Najednou se v místnosti zjevil nemocniční kaplan z onkologického ústavu ve Philly, kde mě léčili. Zeptal se, jak to jde a já jsem mu vysvětlila své dilema a že začínám panikařit z myšlenky, že mi budou znovu muset zavést katetr.
S kaplanem a rodinou jsme sepnuli ruce a on nás vedl v modlitbě. Prosil boha, aby mi pomohl jít včas na toaletu. A představte si, že krátce potom, co jsem vyšla z pokoje, jsem se konečně vymočila. Zbývalo mi ještě 20 minut. Byla to náhoda? Já si to nemyslím.
Poslední a nejsilnější zážitek přišel s výsledky biopsie, kterou mi dělali při odstraňování nádoru.
Operující chirurg mi vysvětlil, že to bude velice dlouhá a náročná operace, protože mám orgány tvrdé jako kámen a zanícené z pětiapůltýdenního ozařování, kterým jsem procházela.
K zákroku si musel pozvat gynekologa, aby mu pomohl určit cestu orgány, jak se snažili najít prostor k odstranění obrovského nádoru v mém konečníku. S tou obrovskou hroudou a okolní tkání mi vyndali také 39 lymfatických uzlin. Chtěli si ověřit, jak daleko rakovina pokročila, aby určili průběh poslední fáze.
No a jako by se opravdu stal zázrak, když mi onkolog oznámil, že výsledky jsou velmi neobvyklé a že se to moc nevidí, ale že rakovinové buňky už nejsou přítomny ve tkáních, které zkoumali, včetně těch 39 uzlin.
Oznámil mi, že mám skvělé vyhlídky a že se úplně uzdravím. Nemohla jsem tomu věřit. Podle něj to bylo tím, že jsem měla 100procentní reakci na ozařovací fázi léčby, ale já jsem věděla, že to tak není a že to udělal bůh.
Doufám, že tento můj článek inspiruje každého, kdo si prochází nějakou nemocí nebo těžkým obdobím života, aby neztrácel víru. Já jsem v těchto těžkých časech prosila svou rodinu, přátele a kolegy v práci jen o jednu věc – aby se za mě modlili.
Dostávala jsem pohlednice, smsky a podporu od tolika lidí, co mi psali, že prosí boha, aby mi pomohl. Velice mě to utěšovalo a v konečném důsledku věřím, že síla modlitby je to, co mi pomohlo k vyléčení.
Michele Goncalvesová pracuje přes den jako finanční auditorka pro jistou společnost ze seznamu Fortune 500 a v noci se s vášní věnuje získávání znalostí o holistické a funkční medicíně.
Přeloženo z originálního článku newyorské redakce The Epoch Times.
