Rakovina je jedna z nejběžnějších onemocnění naší doby, a přesto ti, kteří jí čelí, zřídka vědí, co na ně konkrétně čeká. Mají pouze obecnou představu. Michele Goncalvesová ve své sérii článků pro Epoch Times líčí své vlastní zkušenosti s rakovinou od doby před diagnózou až po rekonvalescenci.

Představte si, že vás srazí autobus, pak vám řeknou, ať se zvednete, otřesete se a hned zaběhnete maraton. Zní to šíleně, že?

No a přesně tak jsem se cítila po setkání s kolorektálním specialistou, kterého mi můj gastroenterolog po známosti domluvil už za neuvěřitelných 17 hodin od stanovení diagnózy rakoviny konečníku.

Celou noc jsem se obracela ze strany na stranu a brečela v tom svém prázdném domě. Byla jsem v šoku a nemohla jsem uvěřit té novině, která mi byla oznámena.

Vzpomínám si, že jsem na asi 20–30 minut usnula a pak jsem se vzbudila celá v mrákotách a zmatená, než jsem se rozpomněla, co se děje.

Všechno mi připadalo, že to jde mimo mě a že se to odehrává příliš rychle. Myšlenka, že budu muset jít ráno k doktorovi na prohlídku, mi připadla jako monumentální fyzická, emocionální a duševní zátěž, skoro jako vylézt na Mount Everest.

„Mohla bych jednoduše říct, že jsem změnila plány nebo že se přeobjednám na jindy nebo tam prostě nepřijít,” říkala jsem si.

Když jsem ležela v posteli, vypočítala jsem si, kdy musím vstát, abych se dostala do nemocnice na osmou. Když pak zazvonil budík, překvapivě jsem se rozhodla, že tedy půjdu.

Nový koronavirus a nemoc COVID-19: Co o nich víme? (Epoch Times)

Domyslela jsem si, že bude přeci jen lepší, když uslyším názor odborníka a dozvím se víc o věcech, které mě čekají. Prostě toho využiji, abych získala co nejvíc informací a snad na mě nikdo nebude vytahovat skalpel nebo infuzi.

Byla jsem sice strašně unavená z toho, jak jsem nespala a brečela, ale přesto jsem kupodivu zvládla odřídit to do nemocnice sama. Samozřejmě, že jsem celou cestu, celých 40 minut, pofňukávala.

Bylo to 15. prosince 2017 a na předměstí New Jersey, kde se nemocnice nacházela, byla totální zima. Ponurá ledová atmosféra naprosto odpovídala tomu, co jsem cítila uvnitř – chlad, temno a bezútěšnost.

Bloudila jsem po sterilních chodbách nemocnice, než jsem našla ordinaci, kam jsem vpadla se slzami v očích. Pověděla jsem jim své jméno a že chci vidět doktora XY. Připadala jsem si, jako bych se nacházela v nějakém fantazijním světě a nedokázala jsem ani pořádně vypustit slova z úst.

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k odběru Newsletteru. Jednou týdně vám tak budeme moci zasílat výběr těch NEJ zpráv.

Samozřejmě jsem musela vyplňovat obligátní papíry. Ruce se mi třásly a moc jsem ani neviděla, jak jsem byla uřvaná. Myslela jsem si: „Kdo se asi tak v takové situaci dokáže soustředit na vyplňování všech předchozích zdravotních potíží a jaké léky a na co bere?“

Vyplnila jsem to, jak nejlíp to šlo a posadila se. Pak mě zavolali a zavedli mě do vyšetřovny. Přišla sestřička změřit mi teplotu a další věci a pak se objevil chirurg.

„Zdravíčko, já se jmenuji doktor XY, jak se dnes máte?“ pronesl bodře. Trochu sarkasmu mi ještě zůstalo, a tak jsem odvětila: „No, už jsem se měla líp, díky za optání.“

Poslechl si srdeční tep a pronesl, že jsem očividně hodně vystresovaná. „No jo, není divu,“ otráveně jsem odvětila. „Dělá si ze mě ten chlap srandu?“ myslela jsem si. Vždyť mi před 17 hodinami našli nádor.

Probírali jsme, jak to celé začalo, výsledky včerejší kolonoskopie a pak mě vyzval, ať se vysvleču od pasu dolů, že udělá prohlídku rekta. Připravená jsem na to nebyla, ale co už, vždyť na tom nesejde. Na tohle si každý pacient s rakovinou konečníku musí zvyknout, čeká ho to dost často.

Nejdřív mě vyšetřil prstem (au) a pak rektoskopem (maxi au). Snažil se najít místo nádoru a kolik místa mu z zůstává na opětovné spojení tlustého střeva. Pokud totiž máte nádor moc nízko v konečníku, může vám hrozit trvalá kolostomie. Když je dost vysoko a doktoři mají dost prostoru všechno znovu pospojovat, až se tumor odstraní, pravděpodobně budete potřebovat jen dočasnou ileostomii na dobu, kdy se konečník hojí po operaci.

Dokonce mi řekl, ať se podívám na nádor na velkém monitoru před námi. Bylo to poprvé, co jsem toho netvora uviděla. Bylo to přímo tam, ta věc, co mě klidně může zabít.

Po vyšetření mě zavolal k sobě do ordinace, abychom probrali, co viděl a co s tím. Tím, že se živím jako auditorka, okamžitě jsem mu oznámila, že si budu dělat poznámky a že bych ocenila, kdyby mi to, co mi vysvětluje, také nakreslil nebo napsal, abych o tom měla nějaký záznam. A to i udělal.

Hlavní otázka, kterou jsem na něho měla a chtěla jsem, aby mi ji zodpověděl co nejdříve, byla, jestli mi dokáže říct, v jaké fázi se nacházím.

Snažil se být opravdu nápomocný a pečlivě mi vysvětloval (i za pomoci kreseb), jaké fáze rakovina konečníku má. Jsou tu dva faktory: celková přítomnost rakoviny v těle mimo oblasti nádoru a lokální přítomnost rakoviny v rektu a lymfatických uzlinách.

Díky nějakému božímu zázraku jsem se dokázala na náš rozhovor soustředit a pochopit, co mi povídá.

Ovšem zprávy, co jsem dostala, tak dobré nebyly. Podle něj, s těmi informacemi, co právě teď má, jsem někde mezi fází 3 a 4. To bylo o hodně horší, než jsem si myslela. Ale na druhou stranu si myslel, že nádor je dost vysoko na to, abych nemusela mít trvalou kolostomii.

Potom mi vysvětlil, že standardní léčebná procedura vypadá takto: chemoterapie a ozařování, pauza, další chemoterapie a pak o hodně týdnů později operace.

Také se mi vychloubal, že měl nedávno nějaké pacienty, co na operaci ani nemuseli jít, protože jim zabrala chemoterapie a ozařování, po nichž nádor údajně zmizel. Znělo to zajímavě, ale mě se popravdě moc neulevilo.

To víte, obecně vzato nejsem zrovna fanoušek konvenčního lékařství a velice dám na holistické přístupy ke zdraví. Se všemi těmi řečmi o chemoterapii se projevila moje průbojnost a rychle jsem mu oznámila, že o chemoterapii nestojím a že se mi nechce tímto směrem jít.

Jako kdybychom hráli tenis, teď zase naskočila jeho průraznost. Nenechal mě ani dokončit myšlenku a navrhl, ať si zajdu za jeho kolegyní onkoložkou – jistá doktorka S. Ta mě prý uklidní. Protože jsem byla totálně vyčerpaná a nechtělo se mi bojovat, vzdala jsem to a souhlasila, že se s ní setkám. Řekl, že mě u ní co nejdřív objedná.

Pak mi napsal žádanku na rektální MRI s kontrastem i bez, aby detailněji viděl, jak moc se nádor dostal do okolní tkáně a lymfatických žláz a mohl pak přesněji určit, v které fázi rakoviny se nacházím. Také mi napsal žádanku na CT-čko a zmínil něco o pojištění, ale buď jsem ho dobře neslyšela nebo mi bylo jedno, co říká, a tak jsem si žádanky založila do peněženky.

Jediné, na co jsem dokázala myslet, byla skutečnost, že jsem ve třetí nebo čtvrté fázi rakoviny. Začala jsem se hroutit. Když jsem vycházela ze dveří, začala jsem brečet. Bylo toho na mě najednou moc.

Doktor mi položil ruku na rameno a řekl: „Nevzdávejte to.“ Pomyslela jsem si: „To se ti lehko řekne.“

Když píšu tento článek a přemýšlím o tom dni, jsem na sebe nesmírně hrdá, že jsem na tu prohlídku šla a udržela se při zdravém rozumu tak brzo po stanovení diagnózy.

Bylo to těžké? Ano. Udělala bych to znovu? Ano, ale asi bych počkala den nebo dva, než bych za doktorem šla. Takhle jsem měla pocit, že je to všechno moc uspěchané a je toho na mě moc.

Je sice pravda, že s tím, jak nádor v těle rychle roste, potřebujete kontaktovat lékaře specialisty co nejdříve, ale také je pravda, že pár dnů navíc vás nezabije.

Důvod, proč je diagnóza rakovinou tak šíleným kolotočem, je rychlost, jakou po vás lékaři vyžadují. Jako by se skoro zdálo, že využívají váš strach, aby ve vás vzbudili pocit, že když sebou do 48 hodin nepohnete, zemřete.

Tak to ale samozřejmě není, obvykle ne. Já bych druhým poradila – dejte si den nebo dva (nebo tři), abyste se trochu rozdýchali, zjistili si co nejvíc informací, ujednotili si v hlavě, co od léčby čekáte a na koho se obrátíte. V dalších pokračováních svého příběhu se s vámi podělím, jak jsem se s věcmi vypořádala já.

Do té doby se pořádně nadechněte, buďte hodní a užívejte si každý den.

Michele Goncalvesová pracuje přes den jako finanční auditorka pro jistou společnost ze seznamu Fortune 500 a v noci se s vášní věnuje získávání znalostí o holistické a funkční medicíně.

Přeloženo z původního článku newyorské edice The Epoch Times.