Rakovina je jedna z nejběžnějších onemocnění naší doby, a přesto ti, kteří jí čelí, zřídka vědí, co na ně konkrétně čeká. Mají pouze obecnou představu. Michele Goncalvesová ve své sérii článků pro Epoch Times líčí své vlastní zkušenosti s rakovinou od doby před diagnózou až po rekonvalescenci.
Ahoj, jmenuji se Michele, je mi 47 a přežila jsem rakovinu. Abych byla konkrétní, rakovinu tlustého střeva a konečníku třetího stádia.
Pořád mě to udivuje, když tohle říkám (v tomto případě píšu). Kdybyste mi před třemi roky řekli, že tohle vypustím z pusy, pomyslela bych si, že jste totální blázni.
Tehdy jsem byla svobodná pracující žena, jež cestovala po celém světě za prací, a jen jsem si žila svůj život. Ani v nejmenším by mi nepřišlo na rozum, že mi najdou zničující chorobu a že se mi z života stane na rok a půl šílená horská dráha.
Ve svém předchozím životě, v tom před rakovinou, bych sama sebe popsala jako spolehlivého, vtipného a bystrého člověka. Teď, po poslední operaci, která proběhla 1. března 2019 (ukončení ileostomie), a po ukončení léčby rakoviny bych řekla, že jsem neuvěřitelně houževnatá, překvapivě kurážná a, světě div se, stále docela vtipná.
To víte, rakovina vás změní a myslím tím, že vás OPRAVDU změní. Porovnala bych to s únosem. Jednou takhle v úterý odpoledne vám svážou ruky provazem, na hlavu vám přehodí pytel a odvedou vás na nějaké studené a temné místo, kde musíte každý den čelit nekonečným emocionálním, fyzickým a duchovním zkouškám, takovým, s jakými jste se ještě nikdy nesetkali.
A pak jednoho dne, po době, která vám připadala jako věčnost, vás odvedou zpátky na ulici, odkud vás unesli, a nechají vás jít, a vy, ačkoliv jste zlomení a vyčerpaní, otevřete oči a poznáváte okolí a jste vděčni za to, že jste zpátky doma. Jenže nic ve vašem životě už není tak jako předtím.
Když mě 14. prosince 2019, ve věku 45 let poprvé diagnostikovali, strávila jsem hodiny a hodiny na internetu, kde jsem pátrala po co nejvíc informacích o rakovině tlustého střeva a konečníku a o tom, co na mě čeká.
Vzpomínám si, že jsem většinou narazila na webové stránky onkologických center nebo na blogy, které přinášely krátké shrnutí od lidí, kteří si tím procesem prošli. Něco z toho užitečné bylo a dokonce mě to na pár okamžiků inspirovalo, ale hlavně u mě přetrvávala naštvanost.
Tak já tu zoufale hledám informace, jsem na samém dně, a vy mi ukážete vyumělkované záběry kamerou v atraktivních úhlech a s dramatickou hudbou v pozadí? Záběry na krásně načančané a načesané rodinky zářící úsměvem, jak se drží za ruce a procházejí se po pláži nebo si hrají se psem?
Na ty slaďáky vám kašlu! Netoužím vidět šťastné lidičky, jak se na konci svého utrpení usmívají. Já potřebuju realitu! Kde jsou špinavá lůžka v nemocnici, zmrzlí pacienti čekající hodiny na infúze s chemoterapií a lidé příliš zesláblí na to, aby přešli z křesla v ordinaci do auta? Kdepak jsou tyto věci?
Stačilo by mi dívat se na amatérské video natočené na mobil, kde pacient oblečený do zmačkaného pyžama, s rozcuchanými vlasy, sedí na neustlané posteli a vypráví o svých zkušenostech s rakovinou. Žádné speciální efekty nejsou třeba.
Jenže v té době jsem na nic takového nenarazila. Něco jsem na internetu našla, ale většinou jsem věci zjišťovala tak, že jsem si je prožila sama.
Tady bych chtěla poděkovat Epoch Times, že mi umožnil se o svůj příběh podělit s vámi, od prvních slz až po konečné vítězství, a to vše v nezkrášlené, necenzurované podobě.
Mým cílem je vzít vás za oponu, do nemocnic, ordinací a center a povědět vám, co jsem viděla, slyšela, cítila. Slibuji, že žádnou podstatnou věc nevynechám, bez ohledu na to, jak osobní nebo ztrapňující to bude.
A pokud se mi těmito články podaří přinést vám jasnější pochopení léčebného procesu a divokého kolotoče emocí, které budete na předlouhé cestě nahoru pociťovat, pak to stálo za to.
Příště si povíme něco o stavu před diagnózou, kdy jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Probereme náznaky, symptomy, rostoucí strach a návštěvu urologa.
Do té doby se zhluboka nadechněte, buďte hodní a užívejte si každý den.
Michele Goncalvesová pracuje přes den jako finanční auditorka pro jistou společnost ze seznamu Fortune 500 a v noci se s vášní věnuje získávání znalostí o holistické a funkční medicíně.
Přeloženo z anglického originálu publikovaného na www.theepochtimes.com.
