Rakovina je jedním z nejběžnějších onemocnění naší doby, a přesto ti, kteří jí čelí, zřídka vědí, co na ně konkrétně čeká. Mají pouze obecnou představu. Michele Goncalvesová ve své sérii článků pro Epoch Times líčí své vlastní zkušenosti s rakovinou konečníku od doby před diagnózou až po rekonvalescenci.
Vždy jsem měla za to, že lidská mysl je velice silná. Může být naším největším přínosem a pomoct nám dosáhnout velkých věcí, ale také z ní může být náš největší nepřítel a obrovsky nás zraňovat, když ji necháme zdivočet.
Prvních pár dnů po stanovení diagnózy, kdy jsem měla hlavu plnou myšlenek na smrt, procházela jsem na internetu všechno, co se dá zjistit o rakovině konečníku 3. stupně (jak tradiční lékařské přístupy, tak ty alternativní).
V průběhu toho jsem narazila na YouTube video s lékařem-naturopatem, který vyprávěl o hypnotizérovi, který říkal dobrovolníkovi z hlediště, kterého si pozval na pódium a zhypnotizoval ho, že mu dá do rukou rozžhavené železo. Přiložil mu pak k rukám lžíci, a do pár vteřin se u toho člověka objevily puchýře z popálenin.
Ten příběh mě opravdu přiměl zamyslet se nad sebou, co si pouštím do hlavy v tomto nejzranitelnějším a nejděsivějším období svého života.
Hluboko uvnitř jsem věděla, že pokud se budu držet svého strachu ze smrti a budu si udržovat tuto temnou energii kolem sebe, celý tento prožitek – ozařování, co mě pošle do předčasného přechodu, půl roku muset žít s ileostomickým sáčkem a chodit na chemoterapii – si jen zhorším.
Věděla jsem, že musím pracovat na tom, že budu sama zodpovědná za své myšlenky a emoce během této vůbec nejnáročnější cesty svého života. Jenže to se snadněji řekne, než udělá.
Od té doby jsem byla v pohotovosti a věnovala jsem bedlivou pozornost tomu, kam mi myšlenky během dne utíkají. Také jsem vědomě používala různé nástroje, které mi pomohly zvládat emoce a myšlenky. Sem patřil například smysl pro humor a vyhledávání smíchu, začínat den s pozitivní vizuální stimulací (např. čtení internetových stránek, které mám ráda nebo výroba nástěnky), chodit k terapeutičce a vést si deníček.
Aby bylo jasno, cílem bylo použít tyto taktiky k co nejčastějšímu odmítání negativního uvažování nebo přesměrovat myšlenky, když se začaly objevovat scény, jak umírám na nemocničním lůžku. Nepoužívala jsem pozitivní myšlení k vyléčení své rakoviny nebo zmenšení nádoru.
A tak už pár dnů po stanovení diagnózy bylo prvním krokem k přeměně mého vystrašeného já sledování televizních pořadů, které považuji za zábavné a které mě zaručeně přivedou k smíchu.
Také jsem začala každé ráno dělat věci, o nichž jsem věděla, že mi udělají radost, například dívání se na pěkné věci. Zbožňuji Paříž, Itálii, černobílou fotografii, zahrady, hrady, vkusně zařízené interiéry, zdravou stravu a krásně oblečené lidi a použila jsem internet, abych tam tyto věci hledala. Na Instagramu a YouTube jsem našla nějaké osobnosti, které se těmto věcem věnují, a stala se jejich fanouškem, abych mohla nasát ten obohacující obsah nebo skvělé fotografie a videa, které mi pozvedly náladu.
Vstávala jsem v pět ráno (od přírody jsem ranní ptáče), udělala si hrnek čaje nebo kávy a skočila znovu pod peřinu, kde jsem trávila hodinu pročítáním svých oblíbených internetových stránek. Byl to (a stále je) úžasný způsob, jak začít den.
Také jsem jednou týdně chodila k terapeutovi, což je něco, co jsem vlastně dělala i předtím, než mi oznámili, že mám rakovinu. Je to pro mě bezpečné místo, kde to můžu všechno pustit ven, odhalit své emoce. Myslím, že když bojujete s těžkou nemocí, tohle je hodně důležité. Otevřít se rodině a kamarádkám tak jako terapeutovi, by pro mě bylo těžké a jsem ráda, že mám někoho, kdo není osobně zaangažovaný, a přesto dokáže pozorně poslouchat a pomoct mi navigovat své pocity.
Blog jsem začala psát až někdy v polovině ozařování. Psala jsem o svých pocitech a čím si procházím. Zjistila jsem, že mě to obrovsky posiluje, dává mi to něco, čemu se můžu věnovat, když jsem teď doma na nemocenské. I když jsem se blogu nevěnovala pořád, protože jsem se později při léčbě cítila fyzicky vyčerpaná, dalo mi to prostor, kde si můžu čas od času vylít své srdce.
Pomohly mi tyto taktiky samy o sobě, abych vymazala všechny negativní myšlenky a strachy, které jsem při nálezu a následně léčbě měla? Odpověď je: ne. Byly časy, kdy mě naplno ovládl strach, kdy jsem bojovala s fyzickou bolestí nebo jsem čelila přívalovým vlnám emocí, které jsem s láskou nazývala „kolapsy“. To všechno jsou normální prožitky a dají se očekávat.
Můžu ale říct, že jsem nikdy nezabředla do negativních fází moc dlouho, a to z části díky těmto nástrojům. Doufám, že tohle mé vylití srdce vám poskytlo pár nápadů, jak přistupovat k záplavě myšlenek, nálad a emocí, kterým musíte v průběhu vážné choroby čelit. Přinejmenším zaměstnáte mozkové buňky něčím užitečnějším a méně zhoubným.
Příště si povíme o jiném tématu. Do té doby se zhluboka nadechněte, buďte hodní a užívejte si každý den.
Michele Goncalvesová pracuje přes den jako finanční auditorka pro jistou společnost ze seznamu Fortune 500 a v noci se s vášní věnuje získávání znalostí o holistické a funkční medicíně.
Přeloženo z anglického originálu publikovaného na www.theepochtimes.com.
