Rakovina je jedna z nejběžnějších onemocnění naší doby, a přesto ti, kteří jí čelí, zřídka vědí, co na ně konkrétně čeká. Mají pouze obecnou představu. Michele Goncalvesová ve své sérii článků pro Epoch Times líčí své vlastní zkušenosti s rakovinou konečníku a tlustého střeva od doby před diagnózou až po rekonvalescenci.
Nejsem si jistá, jestli je vůbec něco, co by vás připravilo na první pohled na svou stomii. Představte si, že se díváte dole na břicho a vidíte, že vám z díry na straně trčí kousek tenkého střeva o velikosti palce, které si na toaletě vyprazdňujete.
Nebudu vám lhát, na začátku je to nechutné a zdrcující, ale tak jako u každé změny v životě, i tady si zvyknete. Alespoň tak to bylo u mě. Přesto těch devět měsíců s Lilly, jak jsem svou ileostomii pojmenovala, nebyla vždy procházka růžovým sadem.
Několikrát jsem musela akutně navštívit sestřičku, zažila jsem i nechtěný výtok na veřejnosti, ale když to vezmu kolem a kolem, nebylo to tak špatné, jak jsem na začátku bála.
První velký úkol bylo naučit se, jak si vyměnit sáček, ve kterém se shromažďuje odpad a jak se starat o pokožku kolem stomie. Několik týdnů mi trvalo, než jsem se naučila, jak si nastavit tělo tak, aby se dal sáček snadno odpojit a vyměnit. Nakonec mi to přišlo úplně přirozené.
Na co si nevzpomínám je, že by mi někdo řekl, že se to tenké střevo trčící ven začne pár týdnů po operaci zmenšovat. Musíte proto upravit i velikost svých zdravotních pomůcek, aby těsně doléhaly na kůži. Já jsem to nevěděla a používala jsem pořád tu samou velikost a za týden jsem měla na kůži velký krvavý flek na místech, kde kyseliny ze stolice rozežraly maso. Bylo to hodně bolestivé. Ani nemusím říkat, že jsem okamžitě vyrazila za svou sestřičkou a ta mi na otevřená místa aplikovala ochranná lepidla, než se mi rána zahojila.
Další věc, které jsem se musela přizpůsobit, byla skutečnost, že se mi sáček často nafukoval vzduchem (nebo výkaly) jako balónek a bylo ho pod oblečením dost vidět. Sestřička mi sice řekla, že to nebude vidět a že můžu nosit úplá trička, a dokonce jednodílné plavky, ale u mě to rozhodně pravda nebyla.
Byla jsem extrémně opatrná a koupila si speciální oblečení (velká trika a šaty), abych zakryla svůj „květáček“, jak jsem tomu říkala. Tohle pro mě byla jedna z nejtěžších věcí z celé mé ileostomické cesty. Nenáviděla jsem se za to, jak vypadám a snažila jsem se všechno co nejlépe zamaskovat.
Největší strach za celých 9 měsíců, kdy jsem ileostomii měla, bylo, že na veřejnosti dojde k výtoku ze sáčku a že nebudu mít náhradní pomůcky po ruce. Stalo se mi to jen jednou, když díl, který se lepí na kůži a k němuž se napojují sáčky, se nevyměnil, jak měl (každé 3-4 dny) a lepidlo na něm se začalo odlepovat.
Byla jsem zrovna s kamarádkou na obědě, když jsem najednou pocítila svědění a jak mi na jednom místě něco teplého vytéká. Utekla jsem na toaletu a tam si všimla, že úchyt na sáčky se částečně odlepil a z otvoru začal vytékat tekutý odpad.
Nebyla jsem na to bohužel připravena. Schůzku jsem musela předčasně ukončit a jet domů. Při řízení jsem si jednou rukou držela úchyt na sáčky, aby mi toho uniklo ven co nejméně. Bylo to pro mě ponaučení a už nikdy jsem z domu nevyjela bez kompletní výměnné sady.
Ale i navzdory těmto nepříjemným nehodám jsem věděla, že dočasná ileostomie je nezbytnou částí mé cesty k vyléčení. Nové napojení tlustého střeva vytvořené při chirurgickém odstranění tumoru tak dostalo čas na zahojení.
Když se tak ohlédnu zpět, za funkční střevo jsem zaplatila jen malou cenu a kdybych to musela udělat znovu, bez zaváhání bych do toho šla zase.
Příště se budu věnovat jinému tématu. Do té doby se zhluboka nadechněte, buďte hodní a užívejte si každý den.
Michele Goncalvesová pracuje přes den jako finanční auditorka pro jistou společnost ze seznamu Fortune 500 a v noci se s vášní věnuje získávání znalostí o holistické a funkční medicíně.
Z anglického originálu přeložil Ondřej Horecký.
