Jak často vzpomeneme na smrt – memento mori?

Na úvodním obraze můžeme vidět, jak se smrt krade do lidského světa a zjevně si vybírá někoho ze společnosti, která si právě užívá života, hoduje a bez zábran popíjí. Stolovníci jsou zděšeni, v úleku, bojí se, brání se nebo doufají: Neber si mne, vezmi někoho jiného! Jen ne mne!

Moment úděsného překvapení lidem připomíná, že na tomto světě nic netrvá věčně, že vše, co máme, je pomíjivé a existuje pouze jediná jistota – že jednou zemřeme a odejdeme z tohoto světa. A nic si nemůžeme vzít s sebou. K tomu nás nabádá velmi staré a známé motto: Memento mori – pamatuj na smrt.

V průběhu historie můžeme shledat, že smrt dříve byla přítomna v životě lidí podobně jako denní chleba. Na že by se umíralo více než dnes, ale lidé brali smrt jako součást života, vědomě na ni pamatovali a neobávali se jí tak jako dnešní populace.

Jedním z důvodů byla náboženská víra, která nabádala k tomu, že můžeme v tomto světě snášet utrpení, protože po odchodu ze života nás čeká odměna. Lidé věřili a smrti se tolik neobávali.

U některých národů dokonce docházelo k tomu, že se pozůstalí na pohřbu radovali, že onen nebožtík „vstoupil do života věčného“ a nezažívá již žádnou bolest.

Postupně se hřbitovy s ostatky zemřelých začaly stěhovat na okraj měst a dál od centra živých lidí, smrt se stávala zamlčovanou a s pomocí lékařské vědy jakoby postupně byla úplně vytlačena z povědomí lidí.

Lidé nechtějí hovořit o smrti.

Smrt je to nejběžnější, co se může stát

Dnes najdeme už jen pár výjimek, které se nebojí zmínit o smrti, jejích okolnostech a nezbytnosti.

„Můj dědeček často mluví o tom, jak voněly věci, když byl malý kluk či dospívající muž. Babička zase vzpomíná na zvuky malého města uprostřed Čech, ve kterém se narodila,“ popsala konzultantka Kristína Országová hovory se svými prarodiči.

„Vracejí se v paměti do doby, kdy žili nejintenzivněji a vytvářeli si nejvíce vzpomínek. Častěji si povídáme o blížícím se konci. Nejdřív se mi to zdálo smutné a rozhovory o tom, jak má být s jejich těly či nevelkým majetkem naloženo po jejich smrti, mě znepokojovaly. Brzy jsem však pochopila, že je to nepříjemné jen pro mě, a oni v tom nacházejí jistou úlevu a jistotu. Pochopila jsem, že mluvením o konečnosti si povídáme o životě. Konečnost se tak stala součástí našich běžných rozhovorů a jazyka,“ pokračuje Kristína.

„Jednou mě při rozpravě o tom, kde chce mít dědeček rozsypaný svůj popel, napadlo, že smrt je to nejběžnější, co se může stát – pochopení, které prožívání ztráty nedělá o nic méně bolestivým, ale přece jaksi snesitelnějším.“

Memento mori

Memento mori, latinsky řečená starověká zásada – pamatuj na smrt – byla často citovaná ve středověku a raném novověku. Připomíná člověku, že je smrtelný, že vše na tomto světě je pomíjivé a nemá věčné trvání. Někteří filosofové brali lidský život jako přípravu na smrt, aby mohli čestně odejít na „onen svět“

Současně výzva memento byla vzata jako umělecký motiv, založený na ztvárnění smrti a smrtelnosti a ve výtvarném umění často využívající symboly jako lidská kostra a její části (smrt) nebo přesýpací hodiny (krátkost času).

Potřeba pamatovat na smrt se objevuje již u řeckých filosofů, jako např. v Platónově dialogu Faidón, v němž Sókratés říká, že „opravdoví filosofové se připravují k umírání a smrt je ze všech lidí jim nejméně strašná“. Podobné názory v antice dále hlásali rovněž stoikové a Seneca.

Prach jsi a v prach se obrátíš

Křesťanství toto původně filosofické téma ztratilo svůj obvyklý antický protějšek a získalo náboženský ráz. Memento mori připomínalo nadcházející poslední soud boží, který podle křesťanské víry čeká duši zemřelého, a upozorňovalo na marnost, pomíjivost a prázdnotu pozemských potěšení.

V rituálu římskokatolické církve se odráží zejména v obřadech popelce na Popeleční středu, při nichž jsou věřící poznamenáváni popelem a upozorňováni „prach jsi a v prach se obrátíš“.

V umění se memento mori objevovalo zejména v znázornění lidské kostry, v kontextu pohřebišť, ale časté bylo např. i při výzdobě hodin. Vyobrazení tance smrti (danse macabre) se na konci středověku objevovala běžně i v kostelích.

Když se znovu zadíváme na úvodní obraz, položíme si otázku, jak se dnes vypořádat s takovou připomínkou smrti? To je těžká otázka, které se většina lidí vyhýbá.

Můžeme se obrátit o radu na antické filosofy, jak se k tématu postavit. Nalezneme několik odpovědí, z nichž některé možná již známe. Žít přítomností je rada totožná i s východní filosofií.

Jak říkal Epictetus: „Je těžké učit člověka něčemu, o čem si dotyčný myslí, že už to umí.”

Dále stoikové radí: Sebeklam a pocit vlastní vznešenosti – pro tvůj osobní růst jsou to jen přitěžující charakterové vlastnosti. Jsou to nepřátelé tvého osobnostního růstu.

„Nedopusťme, aby minul další den, kdy budeme předstírat, že jsme nesmrtelní. Všichni jednou zemřeme. Nemůže dnes být ten den, kdy přestaneš předstírat, že je tomu jinak?“

Na závěr můžeme dodat, že od pomíjivosti věcí v tomto světě můžeme odstoupit s tím, že poděkujeme za to, co máme, a vzdáme se toho, co jsme ztratili, neboť nám to bylo pouze na čas propůjčeno.

Zdroj: cs.wikipedia.org/wiki/Stoicismus; cs.wikipedia.org/wiki/Memento_mori