Když jsem za sebou zavřela dveře, hluk plného oddělení utichl a ustoupil jemným zvukům zvlhčovače vzduchu a starší ženy, která se snažila dýchat. Oči měla zavřené a nos a ústa jí zakrývala kyslíková maska. Podívala jsem se na parapet, kde bylo vystaveno několik kartiček – z jedné vykukovala dětská kresba. Na nočním stolku ležely květiny a poblíž byla vystavena rodinná fotografie. Byla to milovaná žena.
S každou návštěvou nemocnice jsem byla svědkem jejího úpadku a bylo zřejmé, že se blíží konec. Věděla to i ona a ten den si vyžádala, abych si s ní promluvila. Když jsem se opatrně posadila na postel, otevřela oči. Poznala mě a zpod masky se slabě usmála. Natáhla jsem se po její ruce a naklonila se dopředu, abychom se navzájem slyšely.
Její ruka byla křehká v té mé, a přesto ji pevně svírala, když jsem se s ní začala dělit o bolestnou pravdu: umírala a nastal čas učinit několik zásadních rozhodnutí.
Odpovídala jsem na její otázky co nejjasněji, nejupřímněji a nejjemněji. Něco v tomto konkrétním okamžiku – možná její tichá síla tváří v tvář smrti, nebo snad skutečnost, že bude své rodině i mně strašně chybět – mě nečekaně dojalo. Když jsem nakonec řekla: „Je mi moc líto, že vám musím říkat takové věci,“ rozplakala jsem se.
K mému překvapení mě pacientka chytila za druhou ruku a stiskla ji ještě pevněji. „To je v pořádku,“ řekla, když mě utěšovala. „Budu mít dobrou smrt. Prosím, připravte mou rodinu. Já připravena jsem.“
Když jsem odcházela z jejího pokoje, ta věta: „Budu mít dobrou smrt,“ mi utkvěla v paměti. V následujících dnech a týdnech jsem se jí nemohla zbavit. Ta věta se mi vryla do podvědomí a někdy mě v noci budila a podněcovala mě k hloubání nad otázkou: co to znamená mít dobrou smrt?
Za třicet let své lékařské praxe, v nejmodernějších nemocnicích ve Spojených státech a ještě víc na vznikajících klinikách ve Rwandě, jsem zažila nespočet cest s umírajícími a těmi, kteří je milují. Můj život nebyl ušetřen ani těch osobnějších cest plných smutku.
Přemýšlela jsem o tom, kolik lidí tak vehementně bojuje proti našemu nevyhnutelnému osudu a nevidí v něm nic dobrého. Jiní čelí smrti ochotně, téměř dychtivě, jako by přicházeli k dlouho očekávanému cíli nebo jako by konečně dostali šanci stát se tím, kým věděli, že mají být.
Jako lékařka vím jedno: přetrvávající bolest je vždy signálem, že je třeba provést hlubší vyšetření. Možná, že otázka, která nechce zmizet, má sloužit stejnému účelu. Možná, že kdybych dokázala pátrat hlouběji, mohla bych se stát lepším cestovatelem pro sebe, svou rodinu, své přátele i své pacienty.
Objevila jsem mnoho faktorů, díky nimž se emocionální cesta k dobré smrti zdá být možná. Chci však upřesnit, že „dobrá“ je relativní pojem. Umírání a smrt nejsou nikdy snadné a dobrá smrt může být pociťována jako lepší pouze ve srovnání s těmi, kteří jsou zcela nepřipraveni. Není i to dost?
Během tohoto období úvah a studia jsem si začala formulovat tři důležité otázky, které si člověk musí na své cestě k dobré smrti položit.
- Prožívám skutečně každý okamžik?
- Žiji smysluplně?
- Jsem si jistý svým cílem?
Začněte žít s myšlenkou na cíl a vydáte se na cestu k dobré smrti.
Od mého setkání u lůžka s pacientkou, která prohlásila, že má dobrou smrt, a pak ji prožila, se zaměřuji na učení se od umírajících, učení se od jejich truchlících průvodců a učení se od těch, kteří o umírání píší. To byl začátek mé emocionální cesty k dobré smrti. Moje děti byly přesvědčeny, že mi byla stanovena nevyléčitelná diagnóza a já jim to jen neříkám. Vedlo to k příležitostem k hlubokým rozhovorům o těchto třech důležitých otázkách.
Čeká nás všechny
Tak jako jsem se o ně podělila se svými dětmi, podělím se nyní i s vámi. Přečtěte si je prosím pozorně a s rozmyslem: ať jste mladí nebo staří, zdraví nebo nemocní, umíráte! Od chvíle, kdy uděláme své první vratké batolecí krůčky, a bohužel i dříve, máme všichni v kalendáři datum smrti. Toto datum neznáme, nepřemýšlíme o něm – není ani v našich upomínkách. Proto první krok na emoční cestě k dobré smrti začíná právě tímto uvědoměním.
Když se mi smrt stala jakýmsi společníkem, nikdy jsem se necítila živější. Mark Twain to řekl nejlépe: „Strach ze smrti vyplývá ze strachu ze života. Člověk, který žije naplno, je připraven kdykoli zemřít.“ Pokud jste ještě nezačali, začněte svou emocionální cestu ještě dnes.
Pokud jste již vstoupili na emoční cestu umírání, možná si nedokážete představit konec, který by byl dobrý – nebo dokonce lepší než hrozný. Mohu vám však nabídnout naději. Cesta, na které se nacházíte, je dobře prošlápnutá a naštěstí i dobře prozkoumaná, a to odborníky ze všech oblastí soucitné péče. Nekráčíte sami, i když se možná cítíte osamělí, přestože jste byli obklopeni blízkými.
Dr. Elisabeth Kübler-Rossová napsala své stěžejní dílo „O smrti a umírání“ v roce 1969. Na základě zkušenostní studie umírajících pacientů popsala pět fází, které mohou nastat během procesu umírání: popírání, hněv, smlouvání, deprese a přijetí. Tyto fáze jsou různě vyjadřované mechanismy sloužícími ke zpracování ztrát spojených s umíráním.
Existují i další modely, které popisují proces truchlení, k němuž může na cestě umírání dojít. Psycholog William Worden popisuje čtyři úkoly truchlení. Popisuje úkoly, které musí umírající splnit, aby dokončil svou cestu truchlení. Jsou to: přijetí reality ztráty, prožívání bolesti ze zármutku, přizpůsobení se prostředí (opětovné zapojení do běžných životních aktivit v „novém normálu“ umírání) a přesměrování emoční energie. Na těchto úkolech se podílejí umírající i ti, kteří je mají rádi.
Život a umírání jsou jedinečné zkušenosti. Jakmile je člověku stanovena diagnóza nevyléčitelného stavu, emocionální fáze umírání nejsou lineární, ale častěji roztříštěné, cyklické a stejně jedinečné pro proces umírání jako DNA umírajícího.
Pochopení této skutečnosti pomůže vám i těm, kdo vás milují, získat svobodu nepřijímat dnes to, co jste dříve přijímali, nebo dovolit to, co jste dříve nedovolili, to vše bez pocitu provinění. Dodá vám to odvahu vyslovit své obavy a projít jimi s klidnou silou.
Závěr cesty k dobré smrti by měl být plný lásky, odpuštění, smíchu, pláče, vzpomínání a radosti. Někdy se sice musíte věnovat i všedním záležitostem, ale praktickým věcem věnujte méně času. Je těžké „umírat“ hodinu za hodinou. Obavy je třeba otevřeně vyjádřit a čas od času u toho holt potečou slzy.
Je důležité, aby umírající věděl, že jeho fyzické potřeby budou uspokojeny. Tím se zamezí či omezí utrpení. Vstup do světa hospice neznamená selhání péče, ale naopak plnou péči bez selhání. Duly jsou nejčastěji známé svou přítomností u rodin, když se narodí dítě. Nicméně úmrtní dula neboli úmrtní asistentka je mocným přídavkem při naplňování potřeb umírajících a jejich rodin.
A konečně, umírající potřebují cítit, že jsou milováni, že i když jejich blízké čeká smutek, jednou budou zase v pořádku, a že jejich život měl smysl, a proto se na ně bude vzpomínat.
Prožívejte každý okamžik. Žijte smysluplně. Jděte si za svým cílem.
Cestuj dobře, můj spolucestující.
Dr. Pamela Prince Pyleová vykonává od roku 1992 nemocniční lékařskou praxi v USA a od roku 2009 působí i na misi v africké Rwandě, kde pomáhala zakládat kliniku. Je autorkou knihy „Dobrá smrt: Naučte se žít, jako byste umírali“.
Originální článek newyorské redakce zde.
